Juntě odlákali tisíce vojáků. Revoluce může zvítězit bez krve, říká zběh

Pravděpodobně není Barmánce, který by si do konce života nepamatoval, co dělal 1. února 2021.

Nezapomene na to ani Nyi Thuta. V době, kdy svět obletělo bizarní video, na kterém cvičitelka aerobiku během tréninku nevědomky zachytila začátek armádního puče v Myanmaru, měl na sobě vojenskou uniformu s důstojnickými cvočky. Členem myanmarské armády zvané Tatmadaw (TMD) ale neměl zůstat dlouho.

Stačilo pár dní a z armádního kapitána se stal lídr organizace, která přesvědčuje aktivní vojáky, aby neposlouchali rozkazy junty. Vojenský převrat v Myanmaru (dříve Barma) má na kontě dle odhadů desetitisíce mrtvých a miliony zničených životů. A také stvořil tisíce takových, jako je Nyi Thuta.

Rozhovor Seznam Zprávám Nyi Thuta poskytuje v blízkosti myanmarsko-thajské hranice. Příhraničí je pro lidi, jako je on, bezpečnější, vysvětluje bývalý kapitán junty a jeden ze zakladatelů Organizace lidových vojáků.

Za jak dlouho po převratu jste přešel „na druhou stranu“?

Ve chvíli, kdy došlo k převratu, jsem věděl, že už toho nemůžu být součástí. Nejdřív jsem prováděl nenápadnou revoltu, veřejně jsem se odhodlal převrat odsoudit až po třech týdnech.

Jak vzpomínáte na působení v armádě?

Důstojníkem jsem se stal v roce 2010, tedy ještě předtím, než TMD oznámil, že zavede takzvaný Plán na cestu k disciplinované prosperující demokracii. Je všeobecně známo, že žádný takový přechod TMD nezavedl a místo toho napáchal mnoho škod.

Já se snažil být vůči plánům junty optimistický. Musím říct, že v dobách, kdy jsem ještě sloužil v armádě, se TMD dařilo v problematických oblastech zajišťovat příměří. Během devíti let ve službě jsem na vlastní kůži nezažil, že by armáda páchala válečné zločiny.

Ano, samozřejmě jsem slyšel o zvěrstvech a obviněních TMD během krize v Arakanském státě. Tam já ale nikdy nesloužil. Nemůžu tedy říct, jak se vojáci chovali v jiných částech země.

Kolik lidí zběhlo z armády? Slyšela jsem, že má jít snad o čtyři tisíce vojáků a více než devět tisíc členů policejních složek…

Ano, to souhlasí. Ale toto číslo zahrnuje pouze ty, kteří své zběhnutí oficiálně nahlásili. V realitě takových lidí bude daleko více.

O co se snaží vaše organizace složená z přeběhlých vojáků?

„Lidoví vojáci“ věří, že přeběhlictví je klíčovou strategií pro vítězství revoluce. Takhle může být zajištěno vítězství revoluce bez prolité krve. Věříme, že je to nejkratší cesta k vítězství.

Pomohli jsme přeběhnout tisícům vojenských důstojníků a vojáků a poskytli jim a jejich rodinám materiální podporu. Složili jsme se jim na dopravu do bezpečí, základní životní náklady, přístřeší. Na sociálních sítích provozujeme horkou linku. Ta slouží vojákům, kteří chtějí z armády odejít, takto se s námi mohou spojit.

Od převratu uplynuly tři roky. Jak se za tu dobu dle vašeho pozorování změnila scéna?

TMD ztratil oblast Laukkai. A sotva se jim podařilo ovládnout území v Šanském a Karenském státě. Kromě velkých měst v těchto dvou státech mají nulovou kontrolu. Jurisdikce TMD v Arakanském státě činí sotva 20 %. Oproti tomu, když dáme dohromady všechna uskupení bojující proti juntě, ovládají více než 50 % území celé země.

Lidé vnímají jako hlavní překážku demokratizace vojenskou diktaturu a přejí si její pád. Armádě se nedaří dobře. Zoufale potřebuje americké dolary.

Odkud junta stále bere finance?

Peníze získávají hlavně z daní a podniků vlastněných TMD (známý je Myanmar Economic Holdings Public Company Limited). Ale nemyslím si, že je TMD přímo financován Čínou nebo Ruskem.

Jak se v současné době žije v Myanmaru? Co je na každodenním životě to nejtěžší?

Problémem je velké množství vnitřně vysídlených osob. To znamená, že stále roste počet lidí, kteří jsou zranitelní v důsledku stále intenzivnější občanské války a brutality ze strany vojenského režimu, jako je třeba nevybíravé ostřelování. Trpí i ti, kteří žijí daleko od válečných oblastí. Důsledky nestability, špatně vedené hospodářské politiky a diplomacie ze strany režimu pociťují všichni.

Ve městech vídáme stále více chudých lidí a bezdomovců. Zvyšuje se kriminalita a snižuje se HDP. O tom, kolik zbytečného utrpení kvůli vojenskému režimu tady vidím, bych mohl mluvit donekonečna.

Ale stručně řečeno, to nejtěžší na každodenním životě v Barmě teď je vůbec se uživit. Pro lidi v okolí válečných zón jde o to, najít bezpečné přístřeší.

Dokážete odhadnout, kdy a jak tohle skončí?

Budoucnost Barmy zůstává nejistá. Doufám, že se poučíme z Blízkého východu. Pro nás je teď zásadní komplexnější pomoc mezinárodního společenství.