Opomíjená migrační trasa do USA. Tisíce lidí čelí drsné přírodě i gangům

Nejnebezpečnější migrační trasa na americkém kontinentu. Takové přízvisko má cesta skrz Darienskou proluku na hranicích Panamy a Kolumbie. Žádná silnice, která by umožňovala téměř stokilometrový úsek překonat jinak než pěšky. Jen hustá džungle plná jedovatých hadů, rozvodněných řek a zločinecké a drogové gangy. Každoročně to podstupují desítky tisíc lidí s vidinou lepšího života v Severní Americe.

„Před pandemií zde proudilo okolo 30 tisíc lidí ročně. Pandemie vše zastavila. Když se ale proud lidí obnovil, jen v září prošlo Darienskou prolukou okolo 35 tisíc lidí,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy zdravotník a koordinátor Lékařů bez hranic Guillermo Gironés. Sám se z oblasti vrátil v průběhu listopadu. Na hranicích Panamy a Kolumbie strávil celkem tři měsíce.

V letošním roce zatím podle Mezinárodní organizace pro migraci prošlo přes Darienskou proluku více než 100 tisíc migrantů, tedy více než trojnásobek předchozího maxima. Podle dat organizace přibylo především obyvatel jihoamerických států, kteří vinou pandemie přišli o práci a vládu Joea Bidena vidí jako přívětivější k šanci dostat se do Spojených států, než jaká byla za Donalda Trumpa.

Cesta skrz Darienskou proluku zabere mezi pěti až sedmi dny. Velmi náročný je už samotný terén. „Procházejí pralesem, kterým protéká mnoho řek. Ty jsou sice většinou mělké, jakmile ale přijde déšť, hladina stoupne a některé lidi vezme s sebou. Mnoho lidí také zemře kvůli tomu, že neznají cestu a někde se zřítí,“ popisuje Gironés.

„Během cesty navíc čelí obrovskému množství násilí. Mnoho lidí je uneseno a je tu také mnoho případů sexuálního násilí,“ dodává Gironés.

Nebezpečnou cestu podnikají podle něj často celé rodiny s dětmi. A také těhotné ženy, kterých skrze Darienskou proluku prošlo podle odhadů organizace už nejméně tisíc.

Lékaři bez hranic působí ve vesnici Bajo Chiquito, kde s pomocí panamské vlády provozují zdravotnické zařízení. V Bajo Chiquito žijí běžně asi čtyři stovky obyvatel. A každý den sem dorazí na 500 až 1200 migrantů. Nedaleko končí cesta Darienskou prolukou.

„To, co poskytujeme, je především důstojnost. Po pěti až sedmi dnech chůze je to první místo, kde se uprchlíkům dostane nějaké péče. Kromě zdravotní péče poskytujeme také psychologickou pomoc, kterou lidé po náročné cestě potřebují,“ říká Gironés.

Připraven pomoci je lékař i psycholog, cílem je především nevystavovat oběti opakujícím se otázkám. Pokud došlo ke znásilnění v posledních 72 hodinách, poskytují Lékaři bez hranic také vyšetření, které má zjistit případnou nákazu pohlavně přenosnými nemocemi, nebo zabránit nechtěnému těhotenství.

Náročné je vše i pro psychology, kteří denně pomohou někdy i osmi lidem.

Situace se navíc výrazně nezlepšuje. Za týden je nahlášeno až osmnáct případů sexuálně motivovaného násilí, od konce dubna pak psychologové na místě pomohli více než 288 sexuálně napadeným ženám. Podle odhadů Gironése i jeho kolegů je ale reálné číslo obětí sexuálního násilí mnohem vyšší, hlášena je podle nich pouze čtvrtina všech případů.

„Jednou z obětí byla například sedmnáctiletá dívka. Cestou ji znásilnili. To ale nebylo jediné trauma, které zažila. Vzdálenost mezi ní a její matkou se během cesty zvětšovala. Každý má jiné tempo a tím, že je mladší, se pohybovala rychleji. Takže když jsme ji ošetřili v Bajo Chiquito, nejenže byla traumatizována znásilněním, ale měla také další obavy, jestli se to samé nestalo její matce a jestli ji ještě někdy znovu uvidí živou,“ popsal Gironés už dříve na webu Lékařů bez hranic.

Organizace už v srpnu naléhala na panamskou a kolumbijskou vládu, aby se snažily zvýšit bezpečí na trase a „zabránily tak dalšímu násilí a utrpení“. „Panamská vláda nám pomáhá, posílají potraviny nebo potřebné zásoby a materiály. Co je ale potřeba více, je zvýšení bezpečnosti. Musíme nadále tlačit na vládu, aby se zaručila za větší bezpečí na trase,“ podotýká během rozhovoru pro Seznam Zprávy Gironés. „Aktuálně zde (jako pracovníci Lékařů bez hranic) větší problémy nemáme, hodně nám pomáhá místní komunita. S čím ale zápasíme, je nedostatek léků. Spolupracujeme ovšem s (panamským) ministerstvem zdravotnictví, takže by se situace měla brzy zlepšit.“

Pozornost by se měla podle jihoamerických médií věnovat také stále většímu počtu dětí, které cestu skrze džungli podnikají.

Podle organizace Unicef je letošní počet dětí rekordní, na trasu se mělo vydat nejméně devatenáct tisíc dětí. Polovina z nich mladších pěti let. Nejméně pět novorozenců po cestě zemřelo a více než 150 dětí dorazilo do cíle cesty bez svých rodičů. Počet sirotků se tak podle deníku Caracas Chronicles oproti předchozím rokům až zdvacetinásobil.

„Je to opravdu velká humanitární krize. Cestu podniká velké množství rodin. Navíc případů sexuálního násilí je opravdu obrovské množství. Přesto však je tato krize opomíjená a nemluví se o ní tolik jako třeba o situaci v Africe,“ myslí si Gironés.

Zatímco v minulosti cestu podnikali především migranti původem z Haiti nebo Kuby, kteří dočasně přebývali v některé ze zemí Jižní Ameriky, poslední měsíce přibývá například Venezuelanů a také lidí z ostatních kontinentů.

„Je důležité si uvědomit, že se tato krize netýká jen Ameriky. Máme tu mnoho lidí z Pákistánu, Afghánistánu, Jemenu, Senegalu, Ghany nebo Konga. Není to z mého pohledu jen lokální krize, je to celosvětová krize,“ popisuje situaci Gironés.

Celkem už trasu skrze Darienskou proluku podnikli podle serveru Vice lidé z nejméně padesáti států světa a počet obětí už nelze počítat pouze v řádu stovek.

Cesta za lepším životem přitom po projití Darienskou prolukou zdaleka nekončí.

Migranty čeká ještě asi dalších pět tisíc kilometrů přes Kostariku, Nikaraguu, Honduras, Guatemalu a Mexiko až k hranici Spojených států. Mnoho lidí to nezvládne. Přesto však Lékaři bez hranic ve vesnici Bajo Chiquito občas dostanou zprávu od lidí, kterým po překonání proluky pomohli, že jsou v cíli. V USA.