Celý plat za nájem garsonky. Mladí Španělé mají práci a bydlení za luxus

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přestože je Joelu Howellsovi 34 let, od rodičů se definitivně odstěhoval teprve před pár týdny.

„Pořád dokola jsem se vracel do domu, kde jsem vyrůstal. Nejvíc, čeho jsem dosud v Barceloně dosáhl, je, že jsem sdílel byt s cizími lidmi,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy muž, který se v katalánské metropoli živí jako fotograf.

Po letech úporných snah se mu letos konečně podařilo osamostatnit a sestěhoval se se svou přítelkyní. „Najít pro nás byt v Barceloně bylo téměř nemožné,“ říká s odkazem na rostoucí ceny bydlení v turisticky oblíbeném městě.

Jeho příběh možná působí z českého pohledu poněkud výstředně, ve Španělsku ale nikoho nepřekvapí. Je zde totiž běžné, že mladí lidé se stěhují od rodičů až po třicítce.

Institut Elcano nedávno upozornil, že u rodičů žije více než 80 % Španělů ve věku mezi 16 a 29 lety. Rodný dům opouštějí v průměru ve 30,3 roku – zhruba o čtyři roky později, než je běžné napříč evropskými zeměmi. Podobně jsou na tom i Italové, kteří zůstávají u rodičů v průměru do 30 let.

Ačkoliv jsou Španělé podle socioložky Marty Seizové z madridské Universidad Nacional de Educación a Distancia tradičně velmi rodinně orientovaní a mezigenerační vazby byly vždy poměrně silné, hlavní důvody, proč mládež zůstává do pozdního věku u rodičů, jsou převážně ekonomického rázu.

Podotýká, že jak vyplývá z průzkumů, většina mladých by se ráda sestěhovala se svými partnery okolo 23 a 24 let věku, okolnosti jim to ale nedovolují.

Cestu k osamostatnění jim komplikuje několik vzájemně provázaných problémů – nedostatek dostupného bydlení, nezaměstnanost, potažmo špatně placená práce a nestabilita pracovních podmínek.

„Od finanční krize v roce 2008 se pro nás bydlení a práce staly spíše luxusem než právem,“ říká pro Seznam Zprávy šestadvacetiletý Jaime Mas, který sdílí byt s rodiči a o několik let mladší sestrou.

Měl štěstí, že se mu hned po ukončení vysokoškolského studia podařilo získat dobře placenou práci v nadnárodní technologické firmě. Teď pracuje jako výzkumný pracovník na Univerzitě Carlose III. v Madridu, na vlastní bydlení ale stejně pomýšlet nemůže.

„Můj plat činí 1200 eur čistého měsíčně. I v malém městě kousek od Madridu, kde s rodiči žiji, vás garsonka vyjde na 1000 až 1200 eur. Je tedy pochopitelné, že s platem, který mám, je pro mě nemožné se osamostatnit,“ popisuje.

Jak upozorňuje socioložka Seizová, pro mladé Španěly, zejména pak ty, kteří nemají stabilní práci a nevydělávají dost peněz, neexistuje mnoho cenově dostupných možností pronájmu.

Ceny bydlení rostou v zemi mnohem rychleji než mzdy. Vůbec nejpalčivější je přitom situace v hlavním městě Madridu a regionální metropoli Barceloně, kde se koncentruje většina pracovních pozic.

Z nedávného šetření nadace BBVA vyplývá, že si mladí Španělé měsíčně přijdou v průměru na 1005 eur, což je o 35 % méně než průměr napříč celou populací. Průměrný nájem přitom dosahuje zhruba 93,6 % jejich mzdy a v součtu s výdaji, jako je elektřina, je dokonce mírně převyšuje. Nemluvě o tom, že do rovnice nejsou započítány náklady na jídlo a další nezbytné věci.

Podle BBVA žije každý pátý Španěl pod 30 let v chudobě nebo mu hrozí riziko sociálního vyloučení. Nutno zmínit, že statistika se týká pouze lidí, kteří mají práci, nikoliv nezaměstnaných.

Podle již zmíněného institutu Elcano mají mladí Španělé dvě možnosti – buď si za finanční pomoci rodičů pronajmou pokoj ve sdíleném bytě, nebo zůstanou bydlet doma.

„Spousta mladých lidí i poté, co začnou pracovat, bydlí nadále u rodičů, dokud si nenašetří dostatek peněz ke koupi bytu,“ vysvětluje Seizová s tím, že ve Španělsku je mnohem běžnější vlastnit než bydlet v pronájmu.

Sdílení domácnosti s rodiči s sebou nese jisté kompromisy – mladí například musí slevit ze své nezávislosti.

„Moje rodina je v pohodě, je ale smutné, že si nemůžete pořídit vlastní bydlení a ve svých 28 letech musíte rodičům vysvětlovat, kam jdete, aby o vás neměli strach,“ popisuje pro Seznam Zprávy Natalia Melitónová. Od rodičů se odstěhovala před pár měsíci, přestože to chtěla udělat už dávno.

Extremadura, kde Natalia s rodiči žila, je jedním z nejchudších španělských regionů, a jak popisuje, práce je zde žalostně málo. Musela kvůli ní (stejně jako spousta dalších mladých lidí) přesídlit do většího města, což pro ni bylo velice složité a nákladné.

Nakonec uspěla a našla si práci v Barceloně. I tady ale musela jít bydlet do sdíleného bytu. „Kdybych tak neučinila, celý můj plat by padl na nájem a další výdaje. Nemohla bych chodit ven s kamarády, jezdit na výlety. Díky tomu, že sdílím výdaje, můžu podnikat více věcí, cestovat a žít spokojenější život,“ vysvětluje.

Osamostatnění je podle Natalie komplikované z několika důvodů. „Pracovních pozic je málo, jsou navíc špatně placené a nabízené pracovní smlouvy poskytují jen malou stabilitu, jelikož mají většinou krátkou trvanlivost,“ vyjmenovává.

Španělský Národní statistický institut v dubnu oznámil, že nezaměstnanost v prvním čtvrtletí letošního roku vzrostla na 12,29 % v porovnání s 11,80 % před rokem. Ačkoliv se tato hodnota stále blíží nejnižším číslům ve španělské historii, nadále převyšuje ostatní země eurozóny.

Z dat také vyplývá, že se nezaměstnanost silně dotýká právě mladé generace. Poměr lidí ve věku do 25 let, kteří jsou bez práce, dosahuje zhruba 27,4 %, což je nejvíce v celé Evropské unii.

Socioložka Seizová podotýká, že zásadní problém tkví v tom, že vláda mladým v nelehké pozici neposkytuje institucionální podporu.

Roli hraje i „překvalifikace“. Z průzkumů vyplývá, že mladí Španělé mají obecně mnohem vyšší vzdělání než generace jejich rodičů. Na pracovním trhu ale není dostatek pozic, které by odpovídaly jejich schopnostem.

„Nízkokvalifikovaná práce, tedy především práce v pohostinství a cestovním ruchu, sice dokázala uživit naše rodiče, naše generace ale už takto pracovat zkrátka nechce a volí častěji cestu vyššího vzdělání,“ poznamenává šestadvacetiletý Jaime.

Neuspokojivá situace mladých se ve Španělsku stává čím dál častěji tématem politických debat. Jak ale upozorňuje institut Elcano, jejich vliv na tamní politické scéně je značně omezený.

Lidé ve věku od 16 do 29 let tvoří necelých 15 % populace, zatímco ti nad 55 let 32 %. O Španělsku – stejně jako o Itálii – se tak často mluví jako o zemi, která „není pro mladé“.

To, že si Španělé často dlouho nemohou dovolit osamostatnit se, má přitom dopad nejen na jejich vlastní život, ale i na budoucnost celé země. Podle Seizové to vede k posouvání věku, ve kterém zakládají rodiny, a k celkovému poklesu porodnosti v zemi.

Že se jedná o vážný problém, ukazuje zpráva Národního statistického institutu zkraje letošního roku. Vyplývá z ní, že porodnost v zemi klesla na nejnižší úroveň od začátku měření v roce 1941, průměrný počet dětí na ženu zaostává za evropským průměrem a španělská společnost tak nezadržitelně stárne.

Se stejným problém se potýká také několikrát zmiňovaná Itálie, která má v současné době druhou nejstarší populaci na světě (psali jsme zde).

Socioložka Seizová upozorňuje, že španělská vláda v poslední době přijala kroky, které mají mladým lidem zakládání rodin i celkovou emancipaci usnadnit. Podle ní má ale před sebou ještě velký kus práce.