Oheň mu vzal dům v Malibu. „Pršet nemá, může to trvat týdny,“ líčí český občan

Inferno, peklo, totální destrukce. Jen tři z mnoha výrazů, kterými svědci popisují ničivé požáry, s nimiž v posledních dnech bojuje Kalifornie. Český občan Randy Schoenberg k nim přidává další. Hovoří o „ohnivé stěně, která všechno ničí“ nebo o „požáru, který je skoro jako hurikán.“

„Spousta lidí je v depresi a hodně pláče. Jiní jen hledají, co by dělali, aby na své starosti zapomněli,“ uvádí. Nejvíc frustrující však podle něj je, že v boji s živlem v podstatě nejde nijak pomoct. „Je to jako když zapálíte noviny, jen tisíckrát. Opravdu si to nelze představit. Vítr se naplní ohněm a zastavit jej nejde.“

Randy, celým jménem Eric Randol Schoenberg, je významný právník, který si získal celosvětový věhlas zejména zastupováním Marie Altmannové ve sporu proti Rakousku. Podařilo se mu vysoudit drahocenná díla Gustava Klimta, která předkům Altmannové ukradli nacisté. O příběhu byl natočen snímek Dáma ve zlatém.

Nyní kvůli ohni přišel o svůj dům v Malibu. Na rozdíl od jiných ovšem má to štěstí, že v Los Angeles vlastní i další domov. I v něm je ale neustále připravený k evakuaci. Stále sleduje další prognózy a na to, co bude po požáru zatím nemyslí.

„To je to, jak teď všichni žijeme,“ říká. Přesto v rozhovoru, který poskytnul redakci Seznam Zpráv ochotně popisuje nejen svou momentální každodenní realitu, ale vzpomíná i na nejslavnější případ své právní kariéry nebo na své české předky.

První otázka je ta nejdůležitější: Jste vy a vaše rodina v bezpečí a v pořádku?

Ano, díkybohu. Všichni jsou v bezpečí. Teď právě jedu do domu svých rodičů, kteří jej museli evakuovat. Je to starý rodinný dům po mém dědečkovi Arnoldu Schoenbergovi, slavném hudebním skladateli. Koupil jej v roce 1936 a pro naši rodinu má velkou hodnotu. Zatím stojí, ale je v evakuační zóně.

Každopádně vy jste o svůj dům v Malibu přišel.

Nejen já, i můj bratr, strýc a bratranec přišli o své domy. Nám oheň spálil dům na pláži, ovšem máme druhý dům, takže jsme v bezpečí. Celkově jsme však v rodině za poslední dny přišli už o čtyři domy.

Jak daleko je teď od vás požár?

Od domu mých rodičů je asi jednu nebo dvě míle, od našeho domu asi tři nebo čtyři.

Jak rychle požár postupuje?

Velmi rychle. V Malibu byl náhle. Dům, o který jsme tam přišli, jsem ani neviděl.

Takže se vám z něj ani nepovedlo nic zachránit?

Vůbec, opravdu to bylo velmi rychlé.

Jen pro představu: místo, kde oheň začal, je od Malibu vzdálené několik kilometrů, ale jen během asi deseti hodin se stihnul rozšířit až tam. Těžko se to lidem popisuje. Mluvil jsem s někým, kdo říkal: ‚ach, já bych s tím požárem rád bojoval‘. Ale to nejde - takový požár je skoro jako hurikán. Vítr fouká rychlostí asi 80 mil za hodinu.

V Los Angeles vítr obvykle přichází od oceánu na pevninu. Několikrát do roka se obrátí a jde druhým směrem. To přesně se stalo nyní. A pak stačí jen málo: požár vznikne třeba žhářstvím nebo jen nějakou nehodou na jednom z kopců nad městem a horký suchý vítr z pouště jej šíří přes další suché oblasti. V Los Angeles už asi sedm nebo osm měsíců nepršelo. Je to jako když zapálíte noviny, jen tisíckrát - velká ohnivá stěna, která všechno ničí. Opravdu si to nelze představit. Vítr se naplní ohněm a zastavit jej nejde.

Nyní tedy zůstáváte ve svém druhém domě v Brentwoodu. Jaké jsou tam predikce?

Stačí se podívat všude kolem a vidíte velký oblak kouře, požár je tedy stále aktivní. Počasí se teď sice má změnit a mírně zlepšit, nicméně pak se zase zhorší a příští týden nebo deset dní se nepředpokládá žádný déšť. Požáry budou pokračovat pravděpodobně i v dalších týdnech.

Předpokládám tedy, že se stále připravujete na možnost evakuace.

Ano, ve čtvrtek jsme dostali nahodilé varování (Seznam Zprávy psaly zde, pozn. red.), že o několik kilometrů severněji začal další požár a město omylem rozeslalo evakuační varování všem ve městě. Většina lidí si asi uvědomila, že šlo o chybu, ovšem my žijeme poměrně daleko, tak jsme nevěděli, jaká je situace a hned jsme začali nosit věci do auta. A to je to, jak teď všichni žijeme.

Všichni žijete požárem, jaká je mezi obyvatelstvem nálada?

Vezměte si mého bratra, strýce a bratrance: nic jim nezbylo, všechen jejich majetek byl zničen. Je to stav šoku, zdá se to neskutečné. Můj bratr třeba říká, že se cítí, jako by byli na dovolené, že jim ještě úplně nedošlo, že se nemají kam vrátit. Spousta dalších lidí je v depresi a hodně pláče, jiní jen hledají, co by dělali, aby na své starosti zapomněli.

A cítíte kolem sebe i třeba nějaké odhodlání?

To je snad ta nejvíc frustrující věc. Jak jsem už říkal - bojovat s ohněm v podstatě nejde, nemůžete pomoci. Někteří lidé šli a s požárem ve svém okolí bojovali - mám dva kamarády, kteří se snažili hasit v blízkosti jejich domů a uspěli - upřímně si ale myslím, že je to trochu hloupé a riskantní a může to být strašná chyba.

Zcela klíčové jsou přesné a včasné informaci o vývoji počasí. Kde je hledáte? Zmínil jste varovné zprávy od města, jaké další platformy využíváte?

To je opravdu velmi dobrá a důležitá otázka. Můj přítel mě upozornil na neziskovou organizaci, která spustila aplikaci s názvem Watch Duty, můžete si ji stáhnout a dá vám všechna důležitá upozornění - poslouchají policejní a hasičský rozhlas a pak hlásí, co se děje.

Lze tam zadat adresu a aplikace vám přesně řekne, co se děje ve vašem okolí. Koukám do ní skoro až nábožensky - mám tak výborný přehled, a to je velmi užitečné.

Vrátím se k tématu vašeho domu v Malibu. Rozumím, že předbíhám a že jste nad tím zřejmě zatím nepřemýšlel, nicméně využiju toho, že mluvím s uznávaným právníkem, a zeptám se: až požár skončí, jak mohou ti co přišli o všechno postupovat podle práva?

To nemůžu říct. Přestože jsem právník, neznám všechny podrobnosti, jak to bude fungovat. A já upřímně odpovídám, že jsem neměl dost času o tom zatím přemýšlet.

Chápu. Ještě se chci zeptat, měl jste v domě před požárem nějaké předměty významné umělecké hodnoty? Ptám se proto, že vzhledem k vašim nejznámějším soudním sporům předpokládám, že se o umění velmi zajímáte.

Ano, rozhodně jsme přišli o umělecká díla. Moje žena má galerii, sbíráme fotografie a ztratili jsme i několik velmi cenných fotografií. Byly tam také dvě biedermeierovské židle, které byly v naší rodině 150 let a které jsem čerstvě restauroval. I ty jsou ztracené. Nicméně většina našich dalších cenností naštěstí v domě na pláži nebyla.

Osobně jsem toho tedy tolik neztratil. Můj strýc Larry (Lawrence) Schoenberg vedl vydavatelství veškeré Schoenbergovy hudby (hudby zmíněného Arnolda Schoenberga, pozn. red.). Jmenovalo se Belmont Music Publishers. A v zadní části svého domu měl budovu se všemi vydavatelskými materiály, tedy se všemi tištěnými partiturami. To všechno je pryč, stoprocentně pryč. Nahraditelné je to jen do jisté míry, a to ještě ne snadno nahraditelné. To je asi to nejdůležitější, o co jsme jako rodina přišli.

Když jsme u vaší rodiny, s dovolením již od požárů odbočím. Vy máte české kořeny, jak často jezdíte do domoviny vašich předků?

Poslední dobou jsem tam byl docela často, protože jsem natáčel dokumentární film o hledání svých kořenů Fioretta. Vystopoval jsem svou rodinu přes dědečka Arnolda Schoenberga o 500 let zpátky a zjistil, že sahá až do italských Benátek. Osoba, kterou jsme našli na konci, se jmenuje Fioretta. Ostatně proto i název filmu. České předky mám nicméně na obou stranách rodiny. Jsou rozložení po celé zemi - Čechách i Moravě.

To je důvod, proč jste chtěl – vedle amerického, rakouského a německého – získat i české občanství, které jste předloni i získal?

Ano, ačkoli to nebylo nijak snadné. Mám ale v České republice bratrance a sestřenice a přijde mi to tam velmi milé a příjemné. Nedávno jsem poprvé byl i na Moravě, kde to pomalu začínám poznávat. Chci tam ale jezdit častěji, protože moje rodina pochází asi z osmi nebo deseti tamních měst. Musím to trochu víc prozkoumat.

Závěrem se ještě musím zeptat na nejznámější právní případ vaší kariéry, v němž se vám podařilo pro Marii Altmannovou vysoudit drahocenná díla Gustava Klimta včetně obrazu Zlatá Adele, která jejím předkům ukradli nacisté. Jak na soudní proces z roku 2004 vzpomínáte po více než dvou dekádách?

Samozřejmě jako na největší zkušenost mého profesního života. Navíc jsme byli nečekaně velmi úspěšní, což je ostatně i důvod, proč mám svůj dům v Malibu. Teda… měl jsem.

Ovšem pro mě to celé bylo o tom pomoci přítelkyni mé babičky, Marii. Byla mé rodině velmi blízká - někdo, koho bych nazval tetou, ačkoli moje příbuzná nebyla. Takže když mi zavolala a zeptala se, zda jí pomůžu, měl jsem jasno. Šlo o to vyprávět příběh její rodiny, protože byl podobný příběhu rodiny mé: můj pradědeček z matčiny strany byl poslán do Terezína a poté do Treblinky, kdo mohl utéct, utekl, ostatní byli zabiti. Mí rodiče se už narodili ve Spojených státech. Být ve třetí generaci a moci pomoci někomu z té původní generace obětí pro mě tedy byla nesmírná čest.

Jak časté jsou podobné spory? Nemyslím z hlediska významu, ale z hlediska meritu.

Ve východní Evropě včetně České republiky velmi časté. Je tam spousta majetku, který nikdy nebyl vrácen původním majitelům. Například Bloch-Bauerovým, rodině Marie, se nikdy nevrátil zámek, který za války využíval Reinhard Heydrich (zámek v Panenských Břežanech, pozn. red.). Spousta rodin je ve stejném postavení, přišly o věci, které nikdy nedostaly zpátky. Právo v České republice - jako i třeba v Polsku nebo v Maďarsku - je v tomto velmi limitující.

Čím to je, že jsou restituční případy kolikrát tak složité?

Komunisté všechny restituce po druhé světové válce zastavili a pak po sametové revoluci byla spousta majetku zprivatizována. Získat jej tak již v podstatě nešlo. Kromě toho je omezené, i kdo si může majetek nárokovat - například z pozice neteře, kterou byla Marie Altmannová, to v České republice nešlo. Nárok mohl uplatnit pouze původní vlastník a jeho děti.