Rusko zveme k další agresi, říká litevský ministr

Litva, která má necelé tři miliony obyvatel, se v posledních měsících stala jedním z největších spojenců Ukrajiny napadené agresivním Ruskem. Ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis je hlasitým zastáncem tvrdého přístupu vůči kremelskému režimu, s nímž má baltský stát dlouholeté neblahé zkušenosti. Litva se také dokázala postavit další velmoci – Číně, když ve své metropoli schválila otevření tchajwanského zastoupení.

V rozhovoru mluví ministr Landbergis o tom, jak se jeho země vypořádává s tlakem ze strany Číny, o svém návrhu na prolomení ruské blokády obilí v ukrajinských přístavech i o rozšíření Severoatlantické aliance o Švédsko a Finsko.

Poté, co vaše země dovolila Tchaj-wanu si de facto otevřít ambasádu ve Vilniusu a následném čínském tlaku, se snažíte vytvořit spojenectví zemí chránících demokracii. Je Česká republika kandidátem, počítáte s ní?

To spojenectví je především koalicí ochotných a samotné země si musejí rozhodnout, čím, jak a kde chtějí být. Z mých osobních kontaktů s ministrem (Janem) Lipavským (Piráti – pozn. red.) vím, že je to opravdový demokrat a odpovědný představitel své země. Otázky, s nimiž se náš kontinent potýká, vidí stejně jako já – myslím, že je třeba bránit Evropu před politickými a korupčními tlaky. To jsou ale globální fenomény, a proto je třeba bránit stejné principy i na globální úrovni.

Čína se snaží vaši zemi ekonomicky poškodit. Jak moc tím Litva trpí? Podařilo se najít alternativní trhy pro váš vývoz?

Nebylo to jednoduché, náš vývoz do Číny teď prakticky neexistuje. Přerušeno bylo všechno, je to krutý nástroj, který může způsobit obrovské škody i větším zemím, než jsme my. Rozhodli jsme se obrátit se na Světovou obchodní organizaci (WTO) a já doufám, že zahájí soudní řízení a ukáže se, že když budeme schopní ubránit Litvu, budeme schopni ubránit i další země čelící stejnému osudu.

Zvládli jsme ale najít nové trhy a náš vývoz v letošním roce výrazně roste, v prvních několika měsících jsme zaznamenali téměř 40procentní růst, a to navzdory válce na Ukrajině. Export rostl mimo jiné v indopacifickém regionu, kde jsme našli nové partnery. Vývozy rostly do Japonska, Jižní Koreje, Singapuru a dalších zemí.

Dovozy z Číny zasaženy nebyly?

Nejdřív byly, po několika měsících se ale obnovily.

Vaše země je také v první linii politického boje s Ruskem kvůli jeho agresi na Ukrajině. Jak se díváte na některé evropské země, které varují před ponížením Vladimira Putina a přejí si uzavřít příměří za každou cenu?

Rozdělil bych to na dvě roviny. Za prvé musíme udělat všechno pro to, abychom pomohli k tomu, aby Ukrajina zvítězila a Rusko prohrálo. Je potřeba jasně říci, že Rusko musí tuto válku prohrát.

To je současnost, kromě toho je tu ale i širší obraz: musíme se sami sebe ptát, zda Rusko při válce na Ukrajině čelilo dostatečnému odstrašení, a to se týká i dalších válek, které mohou přijít v budoucnu.

Když se podívám do minulosti, v roce 2008 jsme Rusku a Gruzii nabídli mírovou dohodu. Příměří sice zavládlo, území ale bylo okupované a konflikt byl zmrazený. Myslím, že to bylo pozvání k útoku na Krym a Donbas v roce 2014. Nějaké sankce byly tehdy uvaleny, takové plácnutí přes ruku, řekl bych, to ale nebylo odstrašení. Teď musí být jasně řečeno, že odstrašujeme Rusko od budoucích útoků a také jakéhokoliv agresora kdekoliv ve světě. A to se, myslím, neděje, takže pozvánka k dalšímu útoku v budoucnu je stále na stole.

Velkým problémem války na Ukrajině je také blokáda obilnin, která ohrožuje globální potravinovou bezpečnost. Vy jste v květnu navrhl její uvolnění. V jakém stavu jsou jednání, je vaše varianta ještě aktuální?

Především bych chtěl říci, že je to jediný možný způsob, jak pomoci Ukrajincům, aby oni pomohli všem ostatním. A ta pomoc je zoufale potřeba, svět potřebuje pšenici, kukuřici, slunečnicový olej. Jediná cesta, jak je dostat z Ukrajiny, je přes Oděsu. Tu ale Rusové blokují, stejně jako další přístavy. Hlavní podmínkou otevření Oděsy je bezpečnostní garance pro toto město. To je možné zajistit buď zbraněmi – to je myslím snazší, anebo přítomností námořnictva, k tomu ale moc zemí ochotno nebude. Ukrajině by mohly být dodány zbraně, aby se mohla bránit, aby ubránila Oděsu, a mohla ji tak otevřít.

Bohužel jsme už debatováním o tom strávili mnoho času, žádali jsme Rusy, oni nesouhlasili. Problém ale bobtná a potravinová krize může být strašná a zničující.

Slyšel jsem i o druhé variantě, na které pracovala Evropská komise… dovézt ukrajinské obilí vlakem. Podíleli jste se také na tomto plánování?

My jsme jednou ze zemí, které leží na možné vlakové trase z Ukrajiny – jedna cesta by vedla přes Polsko, další přes Bělorusko a Litvu. Problém je v tom, že množství obilí, které Ukrajina má, je obrovské – na to není žádná železnice stavěná, aby se s tím vypořádala. Ani přístav v Klaipedě, který je postavený na exportu obilí a dalších surovin, nemůže pojmout celé toto množství.

Druhý faktor je Alexander Lukašenko, což je politický problém. Jak budete spolupracovat s diktátorem, v jehož zemi je více než tisíc politických vězňů a který se účastní války na Ukrajině a mobilizuje vojáky podél ukrajinské hranice?

Z praktického hlediska ano. Já už jsem v minulosti několikrát řekl, že pokud bude dohoda s Lukašenkem o vývozu obilí, na které nejsou uvaleny sankce, ať se touto cestou vyveze. Ale ne za cenu nějakých ústupků, protože s teroristy se nevyjednává.

Pro vaši zemi je jistě důležité rozšíření NATO o Švédsko a Finsko, Turecko ho ale zatím blokuje. Co tomu říkáte a podílíte se nějak na přesvědčování Turecka, aby změnilo názor?

Myslím, že se na tom podílíme všichni, protože je to sdílená odpovědnost a jde o důvěryhodnost Aliance. Zda dokáže dělat zásadní rozhodnutí v době, kdy čelí hrozbě, kterou Rusko představuje.

Minulý týden jsem navštívil Japonsko a dal tam řadu rozhovorů. Zajímavé je, že se hodně ptali na Turecko, nikdy bych nečekal, že právě toto bude první otázka. Položil jsem si otázku, proč je to tak důležité, a znovu si uvědomil, že je to proto, že je v sázce důvěryhodnost Západu.

Naši spojenci ve světě se na nás teď dívají a čekají, jaká bude naše odpověď. Pokud budou naši reakci považovat za slabou, budeme pro ně slabými spojenci. Pokud naopak zvládneme odpovědět rázně, budeme důvěryhodnými partnery. Proto jde o zásadnější otázku, než je jen Baltské moře, jehož jsme součástí, nebo Švédsko a Finsko – jde o důvěryhodnost Západu.

Rusko už dalo najevo, že v případě přijetí Švédska a Finska do NATO chystá vojenskou odvetu. Očekáváte, že nějakým způsobem napadne baltské státy?

V současné době je Rusko vojensky zaměstnané Ukrajinou, to je zjevné. Používají při tom tanky z padesátých let, takže nemají dostatek vybavení na to, aby se pustili do dalších, v tomto případě baltských, zemí.

Vrátil bych se ale k jedné z předchozích otázek, kdy jsme mluvili o odstrašení. Odstrašujeme Rusko dostatečně, aby neútočilo na nikoho jiného a nepokračovalo v útoku na Ukrajinu? To si nemyslím, tam ještě nejsme. No a to je jistý způsob pozvánky. Jedinou otázkou je pak čas, kdy bude Rusko připravené na další strategické ohrožení Západu. A myslím, že intervaly se zkracují.

Vaše země považuje Rusko za teroristický stát, Rusko pak v parlamentu otevřelo otázku nezávislosti Litvy. Přijde v příštích týdnech další eskalace?

Právě tohle nebereme až tak vážně. Člen nedemokratického parlamentu předkládá takovýto návrh, to já nepokládám za eskalaci. Řekl bych ale, že je to součástí celkového obrazu země, která je pro nás agresivním a nebezpečným sousedem. Měli bychom proto být vždy opatrní. I kdyby byl ze strany Moskvy úplný klid, já bych klidný nebyl a pravděpodobně bych si říkal, že se něco děje.

Světovou bezpečnost řeší Rada bezpečnosti OSN, ta je ale kvůli přítomnosti Ruska a Číny zablokovaná. Je čas na změnu této nefungující instituce?

Faktem je, že bez dohody ji změnit nelze. Proto si pokládám otázku, zda je možné využít nějakou paralelní strukturu, protože svět potřebuje vedení. Kdo nabízí řešení potravinové krize, epidemické krize, která může opět přijít, bezpečnostní krize na globální úrovni? Rada bezpečnosti ztrácí svůj potenciál, já tedy myslím na skupinu G7 (sedm nejvyspělejších států světa – pozn. red.), která by se mohla ujmout vůdcovství a nabídnout řešení. Ne jako imperativ (na to má mandát Rada bezpečnosti), ale pozitivním vůdcovstvím.

Anebo může vzniknout něco úplně jiného. Proč ale mluvím o G7? Protože jsme od ní v posledním roce zažili velmi pozitivní vzkazy a kroky, ať už šlo o sankce, odsouzení Ruska, nebo o vytváření globálního narativu. S ohledem na to, co se teď děje, to bylo velmi užitečné.

Když cestujete po evropských či světových metropolích a mluvíte s politiky, vidíte pro takový krok dostatek politické vůle?

Jsou dva typy konverzací. V tom prvním, veřejném, si nikdo není jistý tím, jak by měla architektura světové bezpečnosti vypadat. Kdo je světovým garantem bezpečnosti, když je zablokovaná OSN? I když si připustíme, že architektura světové bezpečnosti je rozbitá a shodneme se na tom, že svět je nebezpečný, stále to nějak slepujeme a předstíráme, že to funguje.

Za zavřenými dveřmi se konverzace změní. Lidé připustí, že současný stav nefunguje. Co ale funguje, to zatím nikdo neví. Cestoval jsem po Evropě, Asii i Severní Americe a slyšel jsem tam podobná slova. Proto je v tomto směru potřeba globální úsilí.

Vrátím se ještě k vaší zemi a Rusku. V Litvě žije zhruba pětiprocentní ruská menšina. Sdílí její členové obavy z Ruska stejně jako ostatní Litevci?

Upřímně řečeno, je i v naší populaci část lidí, která slyší na kremelskou propagandu a věří všemu, co jí Kreml říká. Je to ale malá skupina, jsme v trochu jiné situaci než naši baltští sousedé, kteří mají ruskou populaci mnohem větší. Vždy je potřeba se snažit tyto lidi oslovit, ne je izolovat nebo na ně zapomínat.

Když jsme ale vypnuli ruské televizní kanály, nastala pozitivní změna. Někteří lidé prostě jen sledují zprávy, nemají žádné agresivní smýšlení, a když jsme ruské kanály vypnuli, hledali nové zdroje informací. A nálada se rázem změnila. Byl to také jeden z našich argumentů, když jsme v Bruselu jednali o prosazení celoevropského zákazu ruských televizních kanálů.

Mluvil jste pozitivně o svém českém protějšku, ministru Lipavském. Budete se s ním dnes bavit i o výjimce z ropného embarga, kterou si Česko vyjednalo? Z hlediska blížícího se evropského předsednictví to působí poněkud zvláštně…

Jsme s panem Lipavským v neustálém kontaktu, mluvíme spolu v Bruselu i jinde. On samozřejmě zná litevskou pozici, my jsme velmi tlačili na totální zákaz. Konsenzus ale podporujeme, chápeme problémy a věříme české vládě, že se bude snažit co nejrychleji zbavit závislosti na ruských energiích. Myslím, že vůli podporovat Ukrajinu a izolovat Rusko opravdu má. Věříme české vládě, že jedná správně. Je nešťastné, že některé země střední Evropy jsou na Rusku tak závislé, myslím ale, že je tu politická vůle se té závislosti zbavit.

Myslíte si s ohledem na výše zmíněné dobré vztahy našich zemí a blížící se české předsednictví, že si oba státy najdou téma, které budou společně prosazovat?

Jeden z důvodů, proč tu dnes jsem, je konference Pražský dialog o Indo-Pacifiku. Myslím, že Česká republika i Litva jsou zeměmi, které opravdu vnímají důležitost tohoto regionu. A také společné hodnoty, které je třeba chránit navzdory geografii, tedy i když jde o jiný kontinent na druhé straně zeměkoule.

Nejsme sice zrovna největší hráči v mezinárodním společenství, můžeme ale nastolit důležitou agendu. Naší rolí bude v tomto směru jen podpora českého programu, protože v tomto ohledu opravdu smýšlíme stejně. Stejně tak jsme na stejné straně, co se týče Ruska a Ukrajiny, to ani nemusím rozvádět.