Odpradávna radí králům i prezidentům. Populistům ale není pomoci

/Od naší zvláštní zpravodajky/

Stmívá se tu docela brzy. Okolo deváté večer, kdy míříme lesy a serpentinami do stále vyšších nadmořských výšek, se jen v tichosti modlím, abychom nechtíc nenabrali i nějakého toulavého psa.

Vyjížděli jsme dost narychlo, takže otázky na dnešního respondenta připravuji doslova na kolenou, která mám alespoň zakrytá tak, jak se tady sluší a patří. Šivanta a Šašin, mí srílanští kumpáni, mi ještě dávají rychlý brífink, abych se nedopustila kulturního faux pas.

Až je potkáš, klekni si před nimi na kolena, spoj ruce na hrudi a hluboce se pokloň.

To, jak jsou ti dva touto noční vyjížďkou poctěni, mi nejdřív připadalo hrozně milé. Teď už mě ale jímá mírný stres. Po několika dnech na ostrově mi není třeba vysvětlovat, jak hluboký respekt tady lidé chovají k mnichům a víře obecně. Natož pak když jde o jejich nejvyšší představitele.

Dovolím si malou vsuvku. Jestli je něco, co si ze Srí Lanky odvážím domů, tak vzpomínku na svět, kde se respektují i cizí lidé na ulici. Kde nevadí, že vás autobus řítící se v protisměru minul jen o centimetry. Prostě mu uhnete, zatroubíte na pozdrav, nic hrozného se přece nestalo.

Možná jsem jen měla štěstí na lidi, ale tady je jednoduše normální být slušný a uctivý. A vlastně to ani jinak dělat nejde. Jednak jde o poměrně nakažlivý společenský zvyk, a navíc člověka z každého rohu kontrolují sochy Buddhů a bůžků.

Ten, ke kterému přijíždíme večer, je obrovský, určitě největší, jakého jsem tu zatím viděla. Téměř 30 metrů vysoký Buddha si tu sedí nasvětlený v dhjána mudry, tedy v meditační pozici spojované s jeho prvním osvícením. Shlíží z kopce dolů na celé Kandy, centrum střední Srí Lanky. Kdokoli dole ve městě může kdykoli vzhlédnout zase směrem k němu.

Tady ten posvátný respekt pohltí i „neznaboha“ z Čech.

Boty sundáváme už v autě a potmě a v úplném tichu stoupáme ke dvěma mužům, kteří odění do sytě oranžových rouch hledí kamsi do dáli. Když nás slyší přicházet, pomalu se otáčí a přihlíží naší úkloně až na zem. Překvapuju sama sebe. Nejenže jsem při návratu do stoje skoro nezavrávorala, ale přistihla jsem se, že tomu, co právě dělám, vlastně naprosto věřím.

Dvojice mnichů si mě vede dovnitř chrámu. Představují se jako Makkanigama Buddhadaththa a Yattawatte Dhammananda Thero, což okamžitě zapomínám. Není ale těžké je rozeznat. Makkanigama nasadil tajemný úsměv, Yattawatte, tedy nejvyšší mnich všech mnichů tohoto chrámu, se tváří přesně, jak to odpovídá pokročilé hodině.

V hlavě se mi točí pouhé „hlavně se nezeptej na nic pitomého a nebuď neuctivá“. I to mi vydrží zhruba další dvě sekundy, kdy nešťastně formuluji hned první otázku. Prý že jak důležité je pro Srí Lanku náboženství.

Makkanigama lehce nakloní hlavu, pootevře ústa do němého úžasu a já se v nitru propadám do nejhlubších pekel a plynule měním barvu ze světle na tmavě červenou.

„Buddhismus ale není náboženství,“ odvětí zcela klidně. „Je to filozofie, způsob života. Jde o první víru dávných Srílančanů. Uctívali slunce a měsíc a také stromy, hluboce ctili zesnulé,“ říká mnich a věnuje mi krátkou exkurzi do dějin buddhismu, ke kterému se na ostrově hlásí 70,2 procenta Srílančanů. Přes 12 procent lidí jsou hinduisté, necelých 10 procent muslimové a okolo 6 procent křesťané.

Nemůžu si pomoct, ale život mnichů mi připadá fascinující. Z čeho žijí? Co celý den dělají? Jak se vůbec stát mnichem?

Mnich Yattawatte se na gauči lehce zavrtí, jeho kolega pokračuje v klidném vysvětlování.

„V první řadě musí mít člověk zájem o to, stát se mnichem. Může to být kdokoli, muž či žena. Pak už jen stačí přijít za seniorním mnichem, stejně jako jsem já v roce 1993 přišel tady do chrámu Sri Maha Bodhi Viharaya, a tady Yattawatte se stal mým mentorem. Měl jsem o to zájem od dětství,“ vypráví mnich, který tak celý život strávil studiem Buddhova učení.

Takový mnich každý den vstává před úsvitem. „Umyjeme sebe, uklidíme okolí a připravujeme se na ranní ceremoniál. První jídlo dne nabízíme bohům. Jindy Buddhovi přinášíme květiny. Poté studujeme, meditujeme, zpíváme, modlíme se, pomáháme druhým,“ vyjmenovává mnich množství aktivit a nezmiňuje tu, která mě vlastně zajímá ze všech nejvíc.

„A radíte vládě?“ připomínám mu. Představitelé buddhismu na Srí Lance totiž skutečně nejsou pouhými zástupci náboženského či životního směru. Vzhledem k rozsahu úcty, respektu a důvěry, kterou tady místní mnichům prokazují, mají tradičně blízko i k nejužším vládním kruhům. Momentálně velmi neoblíbený klan Radžapaksů nevyjímaje.

V tom ožívá doposud nezaujatě se tvářící mnich Yattawatte a dá se do bodrého vysvětlování. Sinhálsky.

„Už od dávných dob lidé navštěvovali mnichy a nutili je podporovat jednotlivé vůdce, předpovídat, kdo se stane králem nebo prezidentem. Dá se tedy říct, že jsou buddhističtí mniši tvůrci nových dobrých vůdců. Povinností mnichů je sdílet a vytvářet v lidech lepší společenství a měnit je ve správné lidské bytosti, mají také ale odpovědnost za vedení a ekonomiku země,“ říká mi postarší mnich, význam jeho slov ale zjišťuji až později. A tak se jen usmívám, přikyvuji a přemýšlím, jak navážu další dotaz.

„Buddhističtí mniši v minulosti vždy úzce spolupracovali s králi a vůdci, aby ochránili zemi před válkami. V současnosti je situace stejná. Lidé vždy nazývali buddhistického mnicha ochráncem národa,“ dodává ještě.

Mniši tak odpradávna vládě předávají své zkušenosti a rady získané na základě poznatků ze svých studií. „Pokud vůdce či král vyslechl naše slova, mohl být národu velmi prospěšný a u lidí oblíbený. Takové je naše přání i nyní. Jsme zodpovědní za naše lidi, snažíme se být dobří, konat dobro a mít čistou mysl. Musíme si pomáhat a pomáhat vést druhé. Proto my mniši žijeme ve vesnických chrámech v okolí obyčejných lidí. Jsme se společností spjatí od narození, ale i po smrti,“ vysvětlují.

Se současnou vládou Srí Lanky to ale tak jednoduché není. „Ale jistě, i tato vláda si naše rady vyslechne. Problém je, že se jich ale potom nedrží,“ usmívá se mile mnich. „To je naše veliké přání – aby převzali zodpovědnost a uměli následovat dobré rady.“

Odhadnout, za kým jde mezi lidmi největší podíl stížností, není vůbec těžké. Prezident Gotabaja Radžapaksa oblíbený není, přesto mi ale zatím nikdo nedokázal odpovědět na věčnou otázku – proč jste ho, lidé, zvolili?

„Pokud si vzpomínám, téměř celá země si myslela, že Gotabaja bude tím nejlepším prezidentem. Tehdy se věřilo, že nemůžeme zvolit prezidenta bez hlasů Tamilů a muslimů. V zájmu dobra pro národ se sešlo 90 procent buddhistických mnichů, spojili se se Sinhálci a dali hlas Gotabajovi. Upřednostnili jsme rozvoj ekonomiky a bezpečnost společnosti před osobními cíli. Potom ale začal dosazovat vlastní lidi na posty premiéra, ministra obrany a ministra financí. I tak jsme pořád věřili, že budeme rozvíjet zemi. Místo toho začali být tito lidé chamtiví po moci, Srí Lanku zradili a uvedli nás v omyl. Proto jsme v této situaci,“ vysvětluje mnich Yattawatte.

Právě spojení buddhistů, muslimů, hinduistů a křesťanů se stalo jedním ze symbolů rozsáhlých protivládních protestů. Fotky davů demonstrantů, ze kterými ční mniši v oranžovém, se sice staly hity internetu, tito dva pánové ale protesty neberou jako správný projev nespokojenosti.

„My mniši nechodíme protestovat od chvíle, kdy odstoupil prezidentův bratr (jeden z nich byl donedávna premiérem, další dva zastávali ministerské posty, pozn. red.). Teď musí přijít někdo, kdo bude schopen řešit problémy. A s ním budeme ochotní komunikovat a spolupracovat. Doposud se ale nikdo takový nenašel napříč politickým spektrem. Čím si pomůžeme, když donutíme Gotabaju rezignovat? Kvůli tomu držíme jazyk za zuby a jdeme s proudem, dokud se nějaký člověk se solidním plánem neobjeví,“ dodává Makkanigama s tím, že chování demonstrantů není správné. „Je to jen můj názor, takhle cesta na sílu není řešením.“

Pohádková atmosféra vyprávění o buddhismu na ostrově je tatam. Dostáváme se ke krizi, která těžce ovlivňuje i život za zdmi buddhistických chrámů. Co trápí společnost, trápí i mnichy.

„Není to jednoduché ani pro nás. Jsme součástí společnosti, jsme těmi, kdo poskytuje jisté zázemí, od lidí také často dostáváme dary. Na oplátku, když se ocitnou v bídě nebo v potížích, přijdou oni k nám. Když je člověk chudý a dostane se do takových problémů, přemýšlí jen nad tím, jak se zbavit hladu a nakrmit své děti. Na příspěvky mnichům a chrámům už opravdu nezbývá. Jiní ale na druhou stranu přispívají více než obvykle,“ popisují momentální způsob přežívání.

Komu ale není rady, tomu není pomoci. Srílanská vláda podle mnichů řešení nemá.

„A ani na řešení nepracuje. Pořád jen v parlamentu mluví o pozměňovacích návrzích a snaží se je aspoň schválit. Ale nic z toho zatím lidem nezajistilo palivo, plyn, elektřinu, ani jídlo. V parlamentu nemluví o skutečných problémech. Máme ve vládě několik nových ministrů, ale ani oni nemají žádný plán. Mezitím lidé hladoví a my si nemůžeme ani nic vypěstovat, protože nemáme čím hnojit. Naši vůdci se o naši zemi nezajímají. Nemají tu zemi rádi. A to je skutečná tragédie,“ domnívají se.

Zemi by prý pomohlo, kdyby alespoň naslouchala radám lidí zvenčí. „Prezident říká, že je otevřený všemu. Podle mého ale nechce tuto zemi opustit jako ten neúspěšný, chce odejít za potlesku,“ vysvětlují zároveň důvody, proč doposud Gotabaja Radžapaksa davy rozhořčených lidí nevyslyšel.

Dvojice mnichů si přeje mnohé, mimo jiné vládu bez populistů. Bez těch, kteří prorazí díky oblíbeným názorům, ale na budoucnost doopravdy nemyslí. Což se projeví ve chvíli, kdy se tito lidé dostanou k moci. Angažovat politicky by se dle mnicha Makkanigama měli mladí. „Jenže ti místo toho tráví čas na GotaGoGama protestech,“ dodává.

„Náš národ měl velké přání. Mít ve svém čele někoho, kdo se o tuto zemi postará. Zůstal nám jen strach a zklamání. Nové volby tady kvůli finanční situaci neuspořádá. Současní členové vlády by se měli spojit a bez ohledu na svou politickou budoucnost a popularitu čelit pravdě. V takovém případě bychom tu krizi mohli zvládnout,“ říká Makkanigama.

A „pokřikování v ulicích“ krizi nezažene, dodává. „Akorát to podněcuje násilí. Vždycky se najde někdo, kdo se pokusí odstranit zátarasy a vyprovokuje policisty k použití slzného plynu. Ale ti policisté mají za úkol chránit své vůdce. A my musíme respektovat ty, které jsme si zvolili. Můžeme je vinit, ale kritizovat je zbytečné. Nic tím nezískáme. Buddhisté nekritizují. Neubližujeme slovem. A pokud to ostatní neumí přijmout, nebudeme je k tomu nutit.“

Ani mnich si neodpouští připomenout, že je Srí Lanka závislá na turistickém ruchu. Na rozdíl od ministra turistického ruchu nebo od demonstrantů, se kterými jsem mluvila o pár dní dříve, neviní z odlivu turistů žádnou třetí stranu.

„Čeho jsme dosáhli, když jsme naši zemi začali kritizovat a došli do fáze, kdy začaly i zákazy vycházení? Sami jsme si zařídili pozornost zahraničních médií. Jela byste do takové země…? Přišel čas převzít za všechno zodpovědnost,“ uzavírá se stále tajemným úsměvem mnich Makkanigama. Na cestu dostávám buddhistické požehnání a seznam lidí, které mám v Česku pozdravovat.

Tomu všemu stále tiše přihlíží 30metrový Buddha. A já si říkám, kolik lidí dole pod kopcem k němu právě teď nadějně upírá zrak.