Odebrané děti. „Norský úřad nechápal, že pohlavek je někde normální“

Dlouhé roky byl Asle Hansen jedním z mála norských novinářů, kdo se ve svých článcích věnoval kauzám sociální služby Barnevernet. Upozorňoval na případy, kdy služba zkrátka vzala děti biologickým rodičům a znemožnila jim vídat je tak dlouho, až se pouto nenávratně přetrhlo.

Pak se těmito případy začaly zabývat soudy. Některé kauzy, mezi nimi i ta Češky Evy Michalákové, doputovaly až před Evropský soud pro lidská práva. A Barnevernet, respektive Norsko, začalo prohrávat.

„Soud ve Štrasburku nám tím říká, že to, jak jsme se chovali a dělali věci, nebylo dobré. Nemůžeme brát děti od jejich rodičů, brát jim jejich práva na styk, nebo je ještě jinak limitovat, jak tomu bylo dříve,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Hansen, který publikuje v deníku Dagbladet. „Je to pro nás skandál, nikdy se to nemělo stát.“

Pro kontext je nutné připomenout, že Eva Michaláková v den vzniku tohoto interview svůj případ ve Štrasburku prohrála, byť chce bojovat dál. Michalákové norská sociální služba odebrala syny v roce 2011 kvůli podezření ze zneužívání, zanedbávání a týrání. Umístila je do pěstounské péče; od té doby je žena prakticky neviděla. Podle štrasburského soudu Norsko nařízením o pěstounské péči a pozdějším zbavením rodičovských práv nepochybilo (více zde).

Norsko však v tentýž den prohrálo ve Štrasburku jiný spor spojený s Barnevernetem. Soud rozhodl ve prospěch slovensko-norského páru Ladických, kterým před sedmi lety vzali dcerku a rovněž ji umístili do pěstounské péče. Norsko v tomto případu porušilo článek Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, který zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života.

Ve spojení s Barnevernetem se za poslední roky řešilo několik skandálů, do hry se zapojily také soudy. Víte, kolik případů je nyní s institucí spjato?

Úplně přesné číslo neznám, ale co se týče Evropského soudu pro lidská práva, tak za poslední tři až čtyři roky se projednávalo 43 případů, které se týkaly norského systému na ochranu dětí. Se čtvrtečními dvěma případy je to, myslím, už 16 rozsudků proti Norsku ze strany evropského soudu.

To je dle mého názoru poměrně skandální číslo. Zbylé případy pak stále čekají na konečné rozhodnutí. Kolik je jich celkem v rámci norského soudního systému, nevím. Ale určitě mnohem více.

Eva Michaláková se svým případem neuspěla. Vítězí Barnevernet v soudních sporech, nebo spíše prohrává?

Prohrávají. Soud ve Štrasburku nám tím říká, že to, jak jsme se chovali a dělali věci, nebylo dobré. Nemůžeme brát děti od jejich rodičů, brát jim jejich práva na styk nebo je ještě jinak limitovat, jak tomu bylo dříve. Jde o porušování lidských práv a je to špatné. Tyhle prohry jsou od evropského soudu jasným signálem.

Se systémem je tedy třeba něco dělat a už se toho opravdu dost změnilo. Děje se to sice pomalu, ale jistě. Mohou za to právě rozhodnutí soudu.

O jaké změny přesně jde?

Zasáhnout musel hlavně norský nejvyšší soud. Poté, co jsme ve Štrasburku prohráli několik případů, se začal na případy v Norsku zaměřovat ve spojení se signály, které jsme dostali z vyšších pater.

Dnes, když mají být nějaké děti odebrány z péče a umístěny mimo domov k pěstounům, musí norské úřady například poskytnout více času s nimi jejich biologickým rodičům. Veškerá práce také musí probíhat s cílem, aby se rodina mohla dát opět dohromady. To ale samozřejmě není vždy možné. Jestliže dítě žije s násilnými rodiči nebo v prostředí, kde jsou drogy, úplně to nejde.

Nicméně to, čeho chce soud nyní dosáhnout, je opětovné shledání rodičů a dětí, kterému mají úřady jen pomoci. To je hlavní novinka, na kterou se v jednotlivých případech klade důraz. A je to také hlavní věc, ve které norské úřady dřív pochybily a která se díky rozsudkům začíná měnit.

Vzhledem k tomu si třeba v případě Evy Michalákové nejsem jistý, proč neuspěla. Myslím si, že je to i trochu divné s ohledem na to, co o případu vím.

Funguje tedy opravdu jinak i samotný Barnevernet?

Ano, musí, jiná cesta tudy nevede. Jak jsem již naznačil, celkový přístup se již částečně změnil a stále se mění. Barnevernet se možná nemění až tak rychle, zabere to totiž nějaký čas, než se vše obrátí, ale nesouhlas zvenčí, od soudů, je ke změně praktik dovede.

Když například nyní půjdou k soudu a řeknou, že nějaké dítě by mělo být vyňato z domova a že by bylo nejlepší, aby ho rodiče pomalu nikdy neviděli, soud bude protestovat. Bude se ptát proč a nebude souhlasit. Předtím tomu bylo tak, že soud vše odsouhlasil s tím, že instituce na ochranu dětí to přece ví nejlépe.

Barnevernet se dříve k těmto záležitostem nevyjadřoval. Změnilo se i tohle? Přiznají například chybu?

Celkově se zde došlo k závěru, že jsme jednali špatně. Ale i oni uznali, že systém měl nějaké chyby. Špatně ale jednaly i norské soudy, které to umožnily. Měly to zastavit, Nejvyšší soud to měl zastavit. Ale neudělal to.

Jak vlastně Barnevernet vnímají samotní Norové?

Lidé, kteří sami mají s tímhle systémem špatné zkušenosti, jeho praktiky samozřejmě vnímají negativně. Také se ale značná část populace o těchto příbězích dozvídá až z médií. Až poté si říkají ‚páni, to jsem nevěděl, tohle není dobré‘.

Dlouhé roky jsem nicméně byl pomalu jediný, kdo o těchto věcech psal. Až v posledních dvou až třech letech se i to změnilo. Což je dobře. Myslím si, že většina lidí by tak řekla, že veškeré signály, které jsme od evropského soudu dostali, jsou dobrá věc.

V minulosti se objevila různá nařčení, že Barnevernet je tak trochu vysazený proti rodinám z východní Evropy. Vy problematiku sledujete již déle, co si o tomhle myslíte?

Nemyslím si, že by to byla pravda. Ale myslím, že problém spočívá ve střetnutí s jakoukoliv jinou kulturou. V některých zemích je například normální usměrnit dítě tím, že rodič zakročí fyzicky a dá mu tím najevo, že se chová špatně. V řadě zemí je to zcela běžné, v Norsku je to ale nelegální.

S přístupem k jiným kulturám na tom tedy Barnevernet není příliš dobře a stále jde v mnoha řešených případech o velký problém. Nedokážou se na některé věci podívat tak, že by mohly být v zemích, odkud jednotliví rodiče pochází, vcelku normální. Nesnaží se s nimi pak mluvit a vysvětlit jim, že v Norsku některé věci netolerujeme a mohou z nich být vážné problémy.

Myslím, že právě v Česku nebo Polsku je normální dát dítěti pohlavek. A neměl by to být důvod, proč dítě vytrhnout z jeho domova. Musíme takhle přestat uvažovat, mělo by se o tom s danými rodinami mluvit a mělo by se jim pomoct, aby věděly, jak se věci mají u nás.

Vracejí se teď děti častěji ke svým rodičům, kterým byly odebrány?

Určitě se vrací častěji teď, než tomu bylo dříve. Důvodem je například to, že jsou ve větším kontaktu se svými biologickými rodiči, a jejich pouto tak není narušováno ve stejné míře jako v minulosti. Dnes si rodiče dají život do pořádku a děti se k nim mohou vrátit.

Předtím to ale vypadalo tak, že po roce nebo dvou už dítě svého rodiče ani neznalo. Ten vztah mezi rodinou se tím úplně zničil. Počet odebraných dětí se dnes už pomalu zmenšuje a počty shledání rostou.

Jak se k celé záležitosti stavíte vy?

Je to pro nás skandál, nikdy se to nemělo stát. Myslím si, že hlavní vinu tu má nejvyšší soud, ale také někteří představitelé země. Před několika lety totiž přišla skupina expertů, kteří se i díky štrasburskému soudu proti systému postavili. Upozornili na to, že odebrat děti z rodin a nechat je vidět se s rodiči dvakrát až třikrát do roka, je špatné. Upozorňovali, že jde o porušení lidských práv, dokonce i těch dětských. Řekli to politikům jasně, ale oni je neposlouchali.

Je to prostě velký skandál. Západní demokracie, kterou Norsko představuje, prohrává případy u Evropského soudu pro lidská práva. To se nikdy nemělo stát, ale asi jsme to potřebovali.