Expertka: Strategie Danuše Nerudové ženám největší volby nevyhrává

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Francouzský prezident Emmanuel Macron nedávno rozvířil vody zveřejněním černobílého snímku, na kterém boxuje v tělocvičně.

Podobné „mužné“ fotografie nebo videa přitom mají mezi politickými lídry dlouhou historii. Jedním z „mistrů v oboru“ je Vladimir Putin, své příznivce má ale i v řadách české politiky.

„Pro část lidí to může vypadat směšně, přehnaně nebo zastarale,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy publicistka a právnička Šárka Homfray.

„Ale spousta lidí na to slyší a plní to jejich očekávání, že muž, který zastává vysokou pozici, bude vykazovat tradičně maskulinní charakteristiky, jako že je rozhodný a autoritativní i v té fyzické podobě,“ dodává.

V rozhovoru rozebíráme také to, jak podobné stereotypy ovlivňují pozici žen v politice a jaké negativní dopady mohou mít pro společnost. Homfray se otázkám genderové rovnosti věnuje dlouhodobě a o postavení žen v současném Česku napsala knihu Proč jsme tak naštvané?.

Ve veřejném prostoru stále vidíme, jak politici - od Vladimira Putina po Emmanuela Macrona či Petra Pavla - zveřejňují snímky, na nichž se ukazují v maskulinním světle. Proč má takový trend v naší společnosti dál místo?

Mně přijde zajímavá spojitost se starověkými panovníky, u nichž bylo velkou otázkou a důležitostí fyzické zdraví, tedy i to reprodukční. Na tom totiž závisel osud celé monarchie a existovalo riziko, že když zemře bezdětný panovník, přijdou nástupnické spory, invaze a podobně.

Samozřejmě v dnešním mezinárodně-právním řádu jsme trošku někde jinde. Dokonce i v zemích, kde jsou monarchie, není důraz na fyzické zdraví tak dramatický. Ale představa, že hlava státu má být zdravá a nějakým způsobem silná, je podle mě zakořeněná z těch dob.

Je samozřejmě otázkou, nakolik to u nás stále to místo má.

Na těch zmíněných příkladech je zajímavé to pojítko a zároveň kontrast, protože asi jen někomu z nich můžeme tu dobrou kondici opravdu věřit. Tím je třeba Petr Pavel, což teď říkám čistě jako adresátka kampaně. Zároveň je v této sebeprezentaci mnohem umírněnější. Těžko ho uvidíte polonahého a při lovu medvěda. Nemusí takovým přehnaným způsobem dávat najevo, že je silný.

Ti ostatní jsou v té míře autentičnosti vlastně docela srovnatelní a musejí svou fyzickou kondici prezentovat více očividně.

Samozřejmě to může vypadat směšně, přehnaně nebo zastarale. Ale spousta lidí na to slyší a plní to jejich očekávání, že muž, který zastává vysokou pozici, bude vykazovat tradičně maskulinní charakteristiky, jako že je rozhodný a autoritativní, i v té fyzické podobě.

Byť bych řekla, že se to více očekává v tom jednání a ne nutně v tom, zda někdo zvedne víc v posilovně nebo přepere medvěda, pořád to spolu nějak souvisí.

V tomhle mi přijde zajímavé to srovnání se ženami. Dám příklad ne úplně „stereotypní feminity“. Kdyby na prezidentku kandidovala Jana Černochová (ministryně obrany z ODS, pozn. red.), která se neprezentuje jako pečující matka rodu, stejně by jí úplně neprospělo, kdyby se stavěla do mužských rolí.

Jaké jsou tedy hlavní rozdíly v tom, jak politici ve srovnání s političkami využívají ve svých kampaních maskulinitu?

Kdyby ženy zaujaly podobnou marketingovou strategii, neuspějí. Pravděpodobně to nebude působit tak autenticky, ale i kdyby ano, budou označovány za chlapa v sukni. Od žen se očekává, že budou spíše ty něžné květinky.

Strategie, kterou zaujala třeba Danuše Nerudová - matky rodu, která je zároveň schopná i manažersky nebo politicky, současně zvládá opečovávat děti, mít uklizenou domácnost a stabilní manželství - není tou, která by vám vyhrávala volby, rozhodně ne na ty nejvyšší posty.

Takhle si sice představujeme političku nebo ženu veřejně činnou, ale už ne prezidenta.

Ženy v tomto ohledu minimálně v posledních letech nemají moc prostoru, aby zaujaly nějakou funkční strategií, která by je vedla na vyšší pozice. U nich se také více hodnotí míra autenticity. Bez ohledu na to, co pod tím pojmem míníme.

Jak se genderové stereotypy shodují nebo neshodují s těmi politickými? Pro koho je to výhodné?

Hraje to do karet mužům, konkrétně nějakému typu tvrdé ruky. Ženy, které jsou podobného typu - mohla bych zmínit zase Janu Černochovou - nikdy nebudou tak populární jako třeba Petr Pavel.

V poslední době se ale diskutuje o dalším modelu politického lídra nebo lídryně, který je odpovědný, empatický a se smyslem pro zodpovědnost za komunitu, kterou vede.

Dávám za příklad Jacindu Ardernovou, bývalou premiérku Nového Zélandu. Ale nedávno jsem zaznamenala i článek o jednom demokratickém kandidátovi na senátora v Americe. Bývalý veterán a dlouholetý mariňák, který nemusí tu fyzickou maskulinitu performovat. Jenže on se prezentuje spíš tak, že je rodinný typ a že mu záleží na společnosti.

Tohle ale není model, který bychom v Česku nějak výrazně preferovali. Vzhledem k tomu, že jsme ho neprosazovali ani v době, kdy byly ozbrojené konflikty dál od našich hranic, tak si myslím, že nyní to není na stole. Více či méně podvědomě teď budeme asi ještě hůře opouštět požadavek silného lídra, který bude vykazovat znaky, že bude v krizové situaci jednat jako „chlap“.

Ta debata se ale nevedla ani předtím. Už mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem se nevedla diskuze, kdo by víc zastupoval práva menšin, ale kdo by byl schopnější velitel ozbrojených sil. Nějaký vývoj tu ale je.

Bylo by žádoucí, aby modelů, jak si lídra v těch politických funkcích představujeme, bylo víc. A zároveň abychom to odlišovali, protože na různých úrovních a v různých funkcích politického systému fungují jiné modely. Někde není potřeba mít někoho, kdo autoritativně rozhoduje, ale naopak je lepší někdo, kdo bude schopen třeba diplomaticky propojit různé proudy, nebo nacházet kompromisy.

Každá funkce má jinou úlohu, což by měl být i prostor pro to, abychom si třeba vrcholového politika nebo političku představovali různými způsoby.

Proč v Česku není těch modelů víc? Zmiňovala jste Nový Zéland, kde to funguje. Kde jsou u nás ty překážky?

V mnoha ohledech jsme poměrně konzervativní, ale zároveň je otázkou, zda opravdu tolik. Průzkumy ukazují, že třeba současná politická reprezentace - na úrovni vlády nebo Parlamentu - je v mnoha ohledech (včetně genderového) konzervativnější než většinová společnost.

Zároveň požadavek většinové společnosti na jiný typ lídra nevzejde odnikud. Když jdeme k volbám, až na nějaké výjimky nepřemýšlíme jinak, než že vybíráme ze seznamu, který nám někdo sestavil. A ten sestavují většinou samy politické strany, kterým vyhovuje točit se v nějakém statu quo, protože to podporuje jejich současné vedení.

Nemůžeme tedy očekávat, že by z majoritních politických stran najednou vzešel výběr úplně nových lidí nebo nového typů lidí, protože prakticky není důvod, aby to dělaly. Řečeno velmi zjednodušeně: Vyhovuje jim, když budeme volit tak, jak jsme volili doteď.

Poptávka by teoreticky mohla vzejít odjinud - a možná už se nějakým způsobem formuje - ale je otázkou, jestli dostatečně rychle. A samozřejmě to souvisí i se spoustou dalších věcí. Pokud uvažujeme třeba o politicích a političkách v nějakých stereotypech, moc se to neliší od toho, jak obecně uvažujeme o lidech ve vysokých pozicích, o lidech veřejně činných.

To se mění s mladší generací. Vidíme kritické debaty o stereotypu, aby žena byla v první řadě matkou, a teprve, až si svoje mateřství odžije, může si - v uvozovkách - dělat něco jiného.

Kdykoliv se třeba zvedne debata o dobrovolné bezdětnosti, hned někdo přispěchá s argumentem, že je potřeba rodit – a to má přednost a všechno ostatní je nezodpovědné. Takže genderový řád je u nás poměrně rigidní. Nevím, jestli existuje recept, jak to prolomit.

Jaké to má negativní dopady na společnost?

Nedávno jsem se věnovala politickému diskurzu o péči v době koronaviru. A když se probírala konkrétní opatření, měla na straně příznivců i odpůrců hlavní roli jejich osobní zkušenost. Zaznívaly argumenty typu: já jako babička, já jako otec, ale potom i já jako lékař, já jako advokátka, tedy i z těch občanských povolání, nejen z rodinných zkušeností.

Padalo například i to, že my si jako strana myslíme něco, ale já jsem zažil ve svém okolí tohle a tohle a teď mám na to jiný názor.

Tohle je jeden ze zásadních argumentů pro rozmanitější zastoupení. Pak budeme mít lidi, kteří budou schopni vnímat společnost, kterou reprezentují a o jejímž osudu rozhodují, v celé šíři a nejenom v úseku vlastní sociální bubliny.

Protože politická scéna je velmi homogenní. Teď to hodně zjednoduším, ale z většiny jde o inženýry ve věku 50 let. A ti asi těžko osobně znají samoživitelky z malé vesnice nebo někoho s nějakým složitým hendikepem nebo lidi s jiným typem vzdělání, a nejsou tak obeznámeni s jejich problémy. Osobní zkušenost zkrátka nic nepřebije.

Myslíte, že se to okaté prezentování maskulinity nějak mění? Nebo budeme i za 20 let během kampaní vídat fotky politiků v posilovnách?

Myslím, že některé ty projevy jsou opravdu čím dál víc brány jako směšné nebo absurdní, nějaký zoufalý způsob pro shánění lajků na sociálních sítích. Neautentická performance maskulinity mizí.

Zajímavé je, jak málo se změnilo vizuální hodnocení ženských političek. Po nich se pořád chce to stejné a vyčítá se jim furt to stejné.

Co se posiluje, a já to vnímám jako dobrou zprávu, je obraz pečujícího muže, což je nějaký další typ maskulinity, který postupně získává větší prostor. U politiků to ale zatím nevidíme, u některých veřejně známých mužů ano. Řeknou, že se jim narodilo dítě a že oproti nějakému většímu kariérnímu posunu nebo velké příležitosti dají přednost rodičovství. To je přitom volba, kterou ženy dělají běžně.

Reakce na tyto muže byla polarizovaná. Část lidí to nedokázala pochopit, ale část to naopak velmi ocenila. To mi přijde jako první signál nějakého posunu, že když muž takovou volbu udělá a dá ji najevo veřejně, není za to a priori úplně zesměšněn.

Jak se liší tlak na vzhled u žen a mužů?

Od politiků očekáváme, že budou nějak vypadat. Jednak je tady fat shaming (hanění lidí s nadváhou, pozn. red.), to už je taková klasika. Týká se i mužů, ale u nich se to začne komentovat až u nadváhy nebo obezity, zatímco ženy se s tím setkávají, i pokud je jejich hmotnost relativně v normě.

Druhá věc je tlak na vzhled a upravenost. Kromě toho, že se někdy političky hodnotí, jestli jsou, nebo nejsou konvenčně atraktivní, hodnotí se i jejich vkus - a z toho například Klára Dostálová nebo Alena Schillerová (exministryně a poslankyně ANO, pozn. red.) nevycházejí úplně dobře. My si nějak představujeme, jak bude úspěšná žena ze střední třídy vypadat, a úplně nezáleží na tom, kolik její oblečení stojí. Právě vkus je třídně a kulturně definován.

Na jednu stranu tedy vyhodnocujeme fyzickou atraktivitu, v řadě druhé to, jak se oblékají, prezentují a zdobí. Jestli to splňuje naše otázky vkusu. Tady se vždycky dává za příklad, že mužům stačí vzít si oblek a učesat se. Jenže pak mě Jana Ciglerová upozornila ještě na Borise Johnsona, který se zjevně ani nemusí učesat. Od žen toho očekáváme mnohem více, a pokud tomu nedostojí, čelí kritice.

Také u mužů se ale někdy kritizuje vzhled. Může se na ně útočit například kvůli tomu, že mají málo vlasů, ale očekávání jsou celkem menší. A pokud žádná očekávání nemáte, nemůžete kritizovat, že se vám něčeho nedostává.