Článek
Článek si můžete také poslechnout v audioverzi.
„Všeobecný ideál je nám všem asi jasný: Chceme patřit do Evropy nezávislých národů a demokratických států, do Evropy stabilizované, nerozdělené do bloků a paktů, do Evropy, která nepotřebuje ochranu velmocí, protože je schopna se ochránit sama…,“ vysvětloval československý prezident Václav Havel polským poslancům při návštěvě Varšavy v lednu 1990.
Havel pokračoval: „Zdá se mi, že v helsinském procesu máme docela dobré východisko…, mohl by přerůst časem v něco, co by sehrálo funkci mírové smlouvy jako definitivní tečky za druhou světovou válkou i za válkou studenou… Pak by se mohly oba vojenské pakty rozpustit a proces celoevropské integrace tím definitivně otevřít.“
Krátce po listopadu 1989 patřil Václav Havel k idealistům, kteří nejenom neuvažovali o rozšiřování NATO na východ, ale lákala je vize jeho rozpuštění.
Z idealisty Václava Havla se už v roce 1991 stal ohledně rozšiřování NATO „jestřáb“. Sice umírněný a intelektuální, ale rozhodný. Euforie z pádu komunismu pomalu vyprchávala. Ale především došlo ke dvěma událostem, které byly jasným varováním, že svět nemusí být ani zdaleka tak ideální, jak se po konci studené války mohlo zdát.
Tak ideální to není
Začala válka v Jugoslávii. Nacionalismus, nenávist, nevyřízené účty z minulosti, megalomanie politiků a vojáků vedly ke zvěrstvům a válečným zločinům, kterým svět dlouho pouze přihlížel.
Obraz bezpečné, harmonické Evropy se krutě otřásl v základech.
A zadruhé došlo v srpnu 1991 k pokusu o konzervativní komunistický puč v Sovětském svazu. Pučisté se pokusili svrhnout sovětského prezidenta Michaila Gorbačova a zvrátit důsledky jeho reforem. Neuspěli a nechtěně přispěli k urychlení rozpadu Sovětského svazu.
Zatím to tedy dobře dopadlo a politickou pozici upevnil prezident nástupnického Ruska Boris Jelcin, vstřícný k Západu a reformám. Ale co se může stát příště?
Boris Jelcin
Byl mužem mnoha tváří. V posledních dnech sovětského impéria zastínil odvahou Gorbačova. A zároveň přihlížel reformám, které zemi přivedly na pokraj krachu. Divoké privatizaci, z níž vzešla skupina mocných oligarchů.
6. května 1992 se v Praze setkali prezidenti Československa, Polska a Maďarska a shodli se na tom, že jejich země budou usilovat o členství v NATO. O rok později o tom ve Washingtonu jednali s americkým prezidentem Billem Clintonem.
Václav Havel a Lech Wałęsa přesvědčovali Billa Clintona každý po svém. Havel zdůrazňoval společně sdílené hodnoty svobody a demokracie a jejich šíření dál na východ. Wałęsa chtěl, aby Spojené státy využily vítězství ve studené válce a oslabení Ruska, které mohlo být jen dočasné. A aby vytvořily podmínky pro stabilitu v celé Evropě. Spíše Rusku navzdory než s Ruskem.
Tady se obrazně řečeno lámal chléb. Co se svobodou a demokracií, když máte kousek od hranic nevyzpytatelnou velmoc? Má smysl doufat, že se ta velmoc trvale změní ve vstřícného souseda? Nebo nezbývá než hledat mocného ochránce?
Rozhovor
Miroslav Sklenář byl před 30 lety mladý, začínající pracovník protokolu v prezidentské kanceláři Václava Havla. Rovnou ale na Hradě dostal na starost podílet se na přípravě velké akce – návštěvy amerického prezidenta Billa Clintona, který se v lednu 1994 v Praze setkal s lídry Visegrádu. Ti na Američany naléhali, aby mohli vstoupit do NATO.
Referendum?
Vstup Česka do NATO neměl ve druhé polovině 90. let jednoznačnou podporu ani mezi politiky, ani u veřejnosti. Z politických stran byli jednoznačně proti komunisté, kteří v té době ještě v parlamentních volbách získávali stabilně přes deset procent hlasů. Proti byla také první „antisystémová“ strana – „Sládkovci“, kteří v roce 1996 získali osm procent hlasů.
Sociální demokracie, vítězná strana ve volbách v roce 1998, byla opatrně pro vstup s tím, že požadovala referendum. Václav Havel s odstupem deseti let situaci lakonicky hodnotil tak, že to prostě ještě stále byla „silná káva“. Politici ani „běžní“ lidé nebyli na myšlenku vstupu do NATO zvyklí. Byl to příliš velký zvrat během krátké doby.
Sociální demokracie se nakonec požadavku na referendum vzdala a Česko se členskou zemí Aliance stalo v době, kdy byl předsedou vlády Miloš Zeman.
Václav Havel vyprávěl: „Vzpomínám si na typicky zemanovsky veselý výrok, když říkal, že k tomu dává souhlas jen z gentlemanství kvůli mně. Nebyla k tomu velká chuť v politických stranách.“
Podle průzkumu agentury STEM souhlasilo se vstupem do NATO v roce 1998 60 procent obyvatel Česka, krátce po vstupu v roce 1999 to bylo ještě o tři procenta více. Od roku 1999 se podpora vstupu do Aliance drží kolem 70 procent.
A ještě zpět k referendu. Spor o přijetí zákona o celostátním referendu provází českou politiku už přes 20 let. Před necelým rokem přišlo s novým návrhem hnutí ANO. V principu souhlasí i koaliční Piráti a STAN.
Důležitější ale je, že referendum je také základním programovým bodem Okamurovy SPD. A že tato strana na rozdíl od ANO chce, aby se referendum mohlo týkat i vystoupení z EU a NATO.
Není tedy vyloučeno, že spor o referendum o NATO se nám po příštích volbách obloukem vrátí. Podle stávajících průzkumů je pravděpodobnost, že vládu bude sestavovat ANO a SPD, vysoká.
Nicméně: Podle průzkumu společnosti Statista z minulého roku by v případě referenda o setrvání v NATO hlasovalo pro setrvání 85 % českých voličů.
Kosovo
České členství v NATO zatím symbolicky ilustrují dva nejkrvavější konflikty v Evropě po druhé světové válce – války v bývalé Jugoslávii a válka na Ukrajině. Z nadějeplného a zdánlivě poklidného světa po konci studené války se Česko definitivně probudilo, když dva týdny poté, co vstoupilo do NATO, zahájila Aliance operaci Spojenecká síla (trvala od 24. března do 10. června 1999).
Šlo o letecké bombardování cílů na území Svazové republiky Jugoslávie, což byla koalice Srbska a Černé Hory, která vznikla v rámci rozpadu Jugoslávie v roce 1992. Šlo o zastavení násilí proti kosovským Albáncům a vyřešení budoucnosti Kosova.
Bylo to nesnadné probuzení. Vzpomíná na to bývalý náměstek ministra zahraničí Karel Kovanda, který vedl přístupová jednání s představiteli NATO: „To byla nesmírně těžká záležitost, protože naše vláda se dívala velmi rezervovaně na všechno, co Aliance v prostoru bývalé Jugoslávie dělala,“ popisuje Kovanda. „Byli jsme 14 dní v Alianci a nepřicházelo v úvahu, abychom v první zatěžkávací zkoušce blokovali dlouho připravované nálety na Srbsko. Takže jsme se přidali k ostatním zemím a nálety jsme podpořili. Dva tři dny poté jsem přiletěl do Prahy na konzultace a viděl jsem, jaká v Praze vládla atmosféra, která byla naprosto protialbánská, naprosto projugoslávská, a byl jsem z toho zděšen.“
Platí Havlův obraz: „Byla to silná káva.“
Najednou máme být součástí skutečných bojových akcí, byť zatím spíše jen formálně? A máme podporovat bombardování Jugoslávie, kterou tak dobře známe? Bombardování Bělehradu? Kvůli Albáncům, kteří jsou nám cizí?
Minisérie Seznam Zpráv k 25. letům v NATO
1. díl
Vzpomínáte si na generálního tajemníka NATO Javiera Solanu? Tento španělský politik v roce 1983 vyzval k vystoupení své země z Aliance. Sepsal brožuru „50 důvodů, proč říci NATO ne“ a ocitl se dokonce na americkém seznamu podvratných živlů. V roce 1999 stál coby generální tajemník u rozšíření Aliance na východ.
2. díl
Ve druhém díle minisérie Seznam Zpráv k 25 letům Česka v NATO jsme sledovali různé názory na rozšiřování NATO a jeho průběh.
Od Kosova k Ukrajině
Nutno ale říci, že Česko v tom ani zdaleka nebylo samo. Vraťme se ještě o několik let zpátky, do doby, kdy Česko o členství v Alianci ještě vyjednávalo. V roce 1992 začíná bosenská válka. 5. dubna srbské a prosrbské síly obklíčily Sarajevo. Blokáda trvala téměř čtyři roky. Zemřelo při ní přes deset tisíc lidí, obyvatelům města chybělo téměř vše – jídlo, voda, léky, elektřina…
Třicet let po začátku blokády lidé sledovali podobné obrazy válečných hrůz z Ukrajiny. K pocitům solidarity, k jednoznačné podpoře Ukrajiny se přidával i smutek. Bosenský válečný fotograf Damir Sagolj říká: „Kdybychom tehdy měli desetinu veřejné podpory, kterou má Ukrajina, a dvacetinu vojenské podpory, válka mohla být zastavena a 100 tisíc životů mohlo být zachráněno.“
NATO se ale k útoku na srbské pozice odhodlalo až v roce 1995. V bosenské válce nemělo tak jasně definovaného nepřítele jako na Ukrajině. A koncept rozšiřování NATO byl v počátcích. Ostatně čeští vojáci se na bosenské operaci IFOR pod velením NATO podíleli už v roce 1996.
Po ruském vpádu na Ukrajinu zareagovala Aliance okamžitě. Námluvy s představou harmonického, nerozděleného světa dávno skončily. Staré dobré NATO. A Česko jako jeho členský stát patří k nejspolehlivějším podporovatelům Ukrajiny. Ať už jde o přijímání uprchlíků, dodávky zbraní, nebo diplomatickou aktivitu.
Úplně jiné Česko.
Česká republika v NATO
Mise:
- Vojáci Armády České republiky (do roku 1992 Československa) se od roku 1990 účastnili několika desítek misí ve 30 zemích. Misemi prošlo přes 17 tisíc vojáků. Mise byly organizovány v rámci OSN, EU, Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a po roce 1996 především v rámci NATO.
- První misí byla účast protichemického oddílu v první válce v Zálivu v roce 1990.
- Válka v Jugoslávii – čeští vojáci plnili roli pozorovacích týmů, sloužili na kontrolních stanovištích, doprovázeli konvoje s humanitární pomocí a uprchlíky, v Chorvatsku pracovala i polní nemocnice.
- Kosovo – už jako členský stát NATO se Česko podílelo na operaci Spojenecká síla. Česko do akce vyslalo průzkumnou rotu, která pomáhala střežit administrativní kosovsko-srbské hranice.
- „Válka proti teroru“ – po teroristických útocích 11. září v rámci operace Trvalá svoboda působila chemická jednotka v Kuvajtu.
- Nejdelší a nejrozsáhlejší misí bylo působení v Afghánistánu v letech 2002–2021. Na misi se prostřídalo přibližně 11 500 českých vojáků.
Ztráty:
- Od roku 1991 zemřelo na zahraničních misích 30 českých vojáků.
Rozpočet NATO
- Rozpočet NATO má dvě základní složky. Jednak je to společné financování, do kterého přispívají členské státy částkou úměrnou svému HDP. Na rok 2023 byl tento rozpočet naplánován ve výši cca 3,3 miliardy eur. Česko přispělo částkou odpovídající 1,05 procenta, tj. necelých 900 milionů korun.
- Mnohem důležitější je ale nepřímé financování, zjednodušeně řečeno jde o částku, kterou každá země vydává na vlastní armádu. V roce 2006 se členské země shodly, že budou na vlastní obranné výdaje, (obvykle jde o rozpočet ministerstva obrany) vydávat dvě procenta HDP. Tento závazek potvrdily v roce 2014.
- V roce 2022 závazek plnilo jen sedm členských států. České výdaje na obranu byly 1,34 procenta a Česko bylo mezi tehdejšími 30 členskými zeměmi na 25. místě.
- Na rok 2024 Česko plánuje navýšení výdajů na obranu na dvě procenta HDP. Je to ale široce pojatý rozpočet, který do výdajů na obranu zahrnuje například dvě miliardy na opravu mostů a silnic s tím, že by se tudy mohla přesunovat těžká vojenská technika.
- Podobně jako Česko navyšují rozpočet i další členské státy. V polovině února generální tajemník NATO Jens Stoltenberg oznámil, že v roce 2024 závazek splní 18 zemí.
