Od jednoho komunistického impéria k druhému: Vliv Číny ve Střední Asii sílí

Horský Badachšán, jedno z nejodlehlejších míst světa. Autonomní oblast na východě Tádžikistánu, která zabírá téměř polovinu území postsovětské republiky, ale kde žijí pouze necelá tři procenta jejích obyvatel.

Do regionu vysoko v horách, kde se nachází i nejvyšší bod bývalého Sovětského svazu - dnes Štít Ismaela Samáního, dříve Štít komunismu s 7495 metry nad mořem - se dá dostat po jediné silnici. Místo skýtá úchvatné scenérie a přitahuje dobrodruhy z celého světa. Ti mu pro velkou nadmořskou výšku s trochou romantiky říkají „střecha světa“.

Právě zde Čína již více než deset let staví mohutnou vojenskou základnu. Komunistická země do ní vložila miliony dolarů a dle satelitních snímků svou přítomnost v loňském roce výrazně posílila. S tádžickou armádou pravidelně pořádá společná vojenská cvičení, která následně vysílají čínská státní média.

Přesuňme se o pár set kilometrů dál do tádžického hlavního města Dušanbe. Zde sídlí 201. ruská vojenská základna, největší ruské vojenské zařízení za hranicemi federace. Dle různých zdrojů se zde nachází na sedm a půl tisíce ruských vojáků, téměř sto tanků, tři sta obrněných vozidel a další vojenská technika.

Situace dobře ilustruje, že země se ocitla mezi dvěma mocnými světovými hráči.

V Tádžikistánu se v neděli 2. března koná první kolo parlamentních voleb. Výsledek je předem jasný: vyhraje nejsilnější Lidově demokratická strana Tádžikistánu, kterou ovládá prezident Enomalí-ji Rahmón. Ten v zemi vládne již od roku 1992 - je tak nejdéle vládnoucím postsovětským autoritářem - a od prosince 2015 je na základě zákona označován celým titulem ve znění „zakladatel míru a národní jednoty, vůdce národa, prezident republiky Tádžikistán, jeho Excelence Emómalí-ji Rahmón“.

Mezi jeho podivnější exekutivní příkazy patří zákaz zlatých zubů pro státní zaměstnance, zákaz narozeninových oslav v restauracích nebo omezení svatebního obřadu maximálně na tři hodiny.

Úřad pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) na začátku února oznámil, že zrušil své plány na jejich pozorování. Pozorovatelé nevěří, že se hlasování bude lišit od těch předchozích a že by se v dvoukomorovém Nejvyšším shromáždění objevily nějaké demokratické síly.

Ve volbách sice skutečně o nic nejde, nicméně v Tádžikistánu a celé oblasti Střední Asie se odehrává skrytá mocenská hra velmocí - Ruska a Číny.

Mezi Moskvou a Pekingem ve větší či menší míře bilancuje všech pět zemí u nás v Evropě často opomíjeného regionu - abecedně: Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán.

Všechny země mají společnou sovětskou minulost, kdy byly pěti z patnácti svazových republik, a k Rusku coby nástupnickému státu komunistického impéria měly i po osamostatnění vždy velmi blízko. Nejrozlehlejší země světa pro ně byla přirozeným obchodním partnerem i bezpečnostním garantem.

Kreml na oplátku pomáhal poměrně úspěšně udržovat u moci tamní sobě nakloněné autoritářské režimy. Ty se však od něj potichu odvrací.

Zejména odmítají Rusko podpořit v jeho válečných snahách na Ukrajině, a to i diplomaticky. V souladu s federací žádný stát nehlasoval ani při jedné rezoluci OSN odsuzující ruskou agresi do sousední země. Při té poslední - která vyvolala světový rozruch zejména proruským postojem USA - se diplomaté čtyř republik zdrželi, ti z Turkmenistánu absentovali.

„Ty země se samozřejmě snaží balancovat. Tečou do nich - zejména do Kazachstánu - totiž i západní investice. Navíc i v ruském pojetí spojenectví nejste spojenec - ale vazal,“ vysvětluje Jan Šír z Katedry ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, proč státy nejsou jednoznačně na straně Ruska.

„Válka na Ukrajině donutila středoasijské země, aby v zájmu zachování integrace do globálního finančního systému vyvažovaly své hluboké politické a hospodářské vazby s Ruskem a dodržování západního sankčního režimu,“ doplňuje ho Dakota Irvin, analytik britské strategické zpravodajské společnosti PRISM a dříve vedoucí výzkumu v investiční bance Bluestone, jež se zaměřuje na střední Asii. Ten zároveň dodává, že přesto existuje mnoho důkazů, které usvědčují středoasijské firmy a jednotlivce z dodávek zboží dvojího užití do Ruska.

Přesto je role Ruska dle něj oslabena. A nejlépe to ilustruje právě v neděli volební Tádžikistán, mimochodem v červnu 2022 cíl vůbec první zahraniční cesty, kterou ruský prezident Vladimir Putin podnikl poté, co 24. února 2022 jeho vojska napadla Ukrajinu.

Ani to nepomohlo a prezident Rahmón se veřejně ozval s kritikou.

„Chceme být respektováni,“ sdělil jeden diktátor druhému v říjnu 2022 v emotivním projevu, jehož záznam jenom na platformě YouTube viděly miliony lidí. Rahmón Putinovi vyčetl, že Rusko regionu Střední Asie nevěnuje dostatečnou pozornost, což je prý stejný důvod, proč se kdysi rozpadl Sovětský svaz.

Rusko, coby nástupnický stát bývalého komunistického impéria, je však již více než tři roky zaměstnáno svou agresivní válkou na Ukrajině, která se rozhodně nevyvíjí dle jeho představ, a na pozornost a respekt pro středoasijské vazaly tak nemá prostor. Státy hledají nové bezpečnostní a ekonomické záruky, a tak se na scéně objevil někdo, kdo je ochotný svou pozornost poskytnout - Čína. Mírnou ironií osudu dnešní komunistické impérium.

Středoasijské republiky vznikly shodně v roce 1991 s rozpadem Sovětského svazu. Za více než 30 let samostatné existence mezi nimi panují rozdíly - zejména hospodářské -, ale něco mají stále společné.

Kazaši, Uzbeci, Turkmeni, Tádžici i Kyrgyzové jsou muslimské národy, které často žijí venkovským způsobem života. Velkou roli ve společnosti vesměs hrají rodinné a klanové struktury.

Jde o prezidentské republiky, přičemž ani jednu z nich nelze označit za demokratickou. Nicméně ostrost, s níž místní režimy demokracii a občanskou společnost potlačují, je napříč Střední Asií odlišná. Index Freedom in the World respektované americké nevládní neziskové organizace Freedom House všem pěti státům přisuzuje za rok 2024 hodnoty, které je řadí do nejspodnější kategorie zemí.

Relativně „nejlepší“ Kyrgyzstán loni dosáhl na stobodové škále hodnoty 27, Turkmenistán s pouhými alarmujícími dvěma body patří mezi nejtotalitárnější režimy světa - o bod více v sestaveném žebříčku měla dokonce i Severní Korea.

Dlouhodobý trend navíc ukazuje, že stav demokracie se ve srovnání s obdobím před několika lety nelepší - právě naopak. Oproti roku 2013 se zlepšila situace pouze v Uzbekistánu, ovšem z kritických 4 bodů na o něco méně kritických 12 bodů.

Ve srovnávacím grafu pro zajímavost uvádíme všech 15 bývalých svazových republik:

Ekonomický stav všech pěti republik se již liší diametrálněji. Zatímco se Kazachstán a Turkmenistán se svými hrubými domácími produkty na osobu řadí mezi středně silné ekonomiky, které jsou v tomto ukazateli srovnatelné i například s Ruskem nebo Čínou, Uzbekistán je na tom výrazně hůř a Kyrgyzstán a Tádžikistán ještě více.

Hospodářská prosperita totiž v regionu do značné míry koreluje s přístupem ke Kaspickému moři.

Bohatství Astany a Ašchabadu plyne do velké míry ze zemního plynu a ropy v Kaspické pánvi, která je jedním z největších světových ložisek těchto surovin. Kazachstán i Turkmenistán vody největšího jezera na světě přímo omývají a ani západní hranice Uzbekistánu - pro zajímavost společně s Lichtenštejnskem jednoho ze dvou tzv. dvojnásobně vnitrozemských zemí, jež sousedí výlučně jenom s dalšími vnitrozemskými státy - od něj nejsou příliš vzdálené. Naopak Kyrgyzstán a Tádžikistán si na obrovské bohatství nesáhnou.

To ovšem neznamená, že by tamní hornatá krajina rovněž neukrývala bohatství. V obou zemích jsou rozsáhlá ložiska antimonu a lithia, jež jsou velmi důležité pro výrobu baterií a elektroniky, hliníku, stříbra, zlata nebo uranu.

Kde je tedy problém? Proč obě velmi chudé země nezačnou s intenzivní těžbou?

Ložiska vesměs leží v oblasti Pamíru, což je jedna z nejobtížněji dostupných oblastí na světě. Regionem vede pouze jediná silnice - tzv. Pamírská dálnice - která je označována za jednu z nejnebezpečnějších na světě a spíše než pro těžkou těžařskou techniku je určena pro dobrodruhy. Infrastruktura však zřejmě nemusí chybět dlouho.

V Kyrgyzské i Tádžické části hor se hloubí obrovské tunely, odstřelují se hory, staví mosty a míchá asfalt. To vše financováno Pekingem a prováděno čínskou společností China Road and Bridge Corporation. Podobně Čína investuje miliardy dolarů do železničního spojení přes Kyrgyzstán do Uzbekistánu.

Prezident komunistické země Si Ťin-pching pak loni v červenci vyzval čínské podniky, aby v zemích zvýšily investice s cílem modernizovat tamní průmyslový systém.

Nové komunikace Pekingu otevírají cestu dál na západ - zejména na trhy na Blízkém Východě a přes něj do Evropy. „Nová hedvábná stezka“ jak se celému projektu někdy říká, dělá z celé centrální Asie strategicky velmi významný region.

Dle Irvina se to v poslední době ještě více umocňuje. „Hrozba obchodní války s USA zvyšuje pro Čínu význam obchodních partnerů v Evropě, na Blízkém východě a v Africe. Obchodní trasa se stane potenciálně klíčovým tranzitním uzlem pro přístup na tyto trhy. V menší míře budou cílem čínských společností, které hledají nové trhy, jež by nahradily poptávku v USA, také samotné středoasijské země,“ uvádí analytik v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Přímo z nich pak Peking po nových komunikacích dováží nakoupené suroviny, ale i suroviny, jež si sám vytěžil. To je totiž čínský hlavní zájem - pro svou výrobní ekonomiku k cenově dostupným surovinám přístup zkrátka potřebuje. Bez většího zájmu světa tak Peking v posledních letech kupuje středoasijské doly, kde čínské společnosti těží zejména antimon a lithium.

Tádžikistán je právě po Číně druhým největším světovým producentem antimonu a 78 % vyprodukované suroviny skončí rovněž za tádžickými východními hranicemi.

Peking se ale nezastavuje jen v Tádžikistánu, loni v prosinci například kazašská společnost Kazatomprom v prohlášení uvedla, že společnost Uranium One Group, která je součástí ruského Rosatomu, prodala 49,99 % akcií k uranovým dolům v Kazachstánu společnosti Astana Mining Company, jejíž mateřskou společností je čínská State Nuclear Uranium Resources Development. Stejný podíl drží i Kazatomprom.

To poměrně názorně ilustruje proměnu mocenské dynamiky, kdy Čína Rusko přehrává.

Čína své kořeny v Centrální Asii zapouští více a více. V květnu 2023 hostil prezident Si Ťin-pching vedoucí představitele Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu na prvním exkluzivním summitu této šestice zemí, který se konal v Si'anu v provincii Šen-si. Čína během summitu oznámila, že bude modernizovat dvoustranné investiční dohody, zavede více iniciativ pro usnadnění obchodu a poskytne středoasijským zemím finanční podporu a nenávratnou pomoc ve výši 26 miliard euro (přibližně 650 miliard korun).

Zároveň vytvořila pracovní pozice pro obyvatele z těchto zemí. To je v regionu velmi důležité, jelikož remitence - tedy fenomén, kdy se lidé ve snaze zajistit pro sebe a svou rodinu větší finanční prostředky a tedy lepší život stěhují za prací do ciziny - je tam velmi významná.

Dostat se k přesným datům je velmi obtížné. S výpočty každoročně přichází Hospodářská a sociální komise OSN pro Asii a Tichomoří. Dle posledních dostupných čísel za rok 2023 jsou tři chudší země - Tádžikistán, Kyrgyzstán a Uzbekistán - na příjmech od pracovníků ze zahraničí zcela závislé. První jmenovaná dokonce nejvíce v celosvětovém srovnání - z remitencí plyne 48 procent příjmů národního hospodářství. V dalších dvou je to stále ohromných 21, respektive 18 procent.

A zatímco Čína roste, role Ruska se i v tomto propadá. Pro zahraniční pracovníky již není atraktivní - nezávislý deník Moscow Times to vysvětluje tím, že oslabení rublu v důsledku agresivní války na Ukrajině, kterou ruský prezident Vladimir Putin rozpoutal již před více než třemi lety, činí hodnotu jejich mzdy posílanou zpět do domoviny měsíc od měsíce nižší a nižší. Popisují to i samotní pracovníci. V průzkumu mezi více než 20 tisíci Uzbeky pracujícími v Rusku polovina respondentů uvedla, že po poklesu rublu zvažuje odchod z Ruska.

Po útoku v Krasnogorsku z loňského března navíc Rusové zavedli přísná opatření. „Teroristický útok vedl ke zvýšenému tlaku, deportacím a odvodům migrujících pracovníků ze Střední Asie. Navzdory zoufalé potřebě pracovníků k řešení nedostatku pracovních sil ruské úřady předložily drakonickou politiku a omezení týkající se migrujících pracovníků,“ uvádí Irvin.

Přesto je veřejné mínění ohledně Ruska přívětivější než u Číny. Její vnímání je dle různých sběrů dat ve středoasijských republikách negativní, ovšem to se nezdá být zásadním problémem. „Veřejné mínění tady nehraje roli, možná s velmi mírnou výjimkou v Kyrgyzstánu a Kazachstánu, ale Číňané vědí, že mají cílit přímo na nějaké společenské elity,“ říká Šír.

A to jde kromě ekonomiky i přes poskytování bezpečnostních záruk.

Roli tradičního poskytovatele bezpečnosti dříve drželo Rusko, zejména skrze vůdčí roli v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), jejímiž členy jsou ze středoasijských republik Kazachstán, Kyrgyzstán a a Tádžikistán. Uzbekistán své členství pozastavil v roce 2012.

Kreml v pozici garanta bezpečnosti dále zdiskreditovala jeho lhostejnost a neúčinnost OSKB během ostrých potyček na hranici mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem, k nimž došlo během jara a léta 2022. Kyrgyzstán na to odmítnul účastnit se společného cvičení OKSB nazvaného „Nezničitelné bratrství 2022“.

Analytici zpochybňují i reálnou sílu Ruska v regionu. Kreml dle různých investigací z regionu stahuje vojáky a využívá je na Ukrajině, to se týká i výše zmíněné 201. ruské vojenské základny v tádžickém Dušanbe.

Přesto je ruská vojenská přítomnost v regionu stále velmi patrná. A Rusové mají v tomto ohledu nad Čínou náskok.

Navíc mu pomáhá současný vývoj kolem ukrajinské války. „Jak postupují dvoustranná jednání mezi USA a Ruskem o ukončení války na Ukrajině - mimochodem bez Kyjeva -, bude Moskva stále více vnímána jako ‚vítěz‘ tohoto konfliktu,“ myslí si Irvin. „Z pohledu středoasijských zemí Rusko prokázalo odhodlání a odolnost tváří v tvář hospodářskému náporu Západu. Jakékoli příměří na Ukrajině pravděpodobně povede k tomu, že si Rusko ponechá okupované území, což si středoasijské země budou vykládat jako vítězství Kremlu.“

„Přístup Číny je mnohem více ekonomický. Ekonomicky to Čína válcuje dlouhodobě. Ten trend trvá již přibližně od začátku století. To je dané velikostí ekonomik, výkonností a tím, že Peking je schopný plánovat, postupovat a uvažovat v delším časovém horizontu,“ vysvětluje Šír.

To nicméně neznamená, že by komunistická země nedržela v ruce i silné vojenské karty.

„Nedávné globální trendy - především válka na Ukrajině a pnutí ve vztazích mezi USA a Čínou - však Peking přiměly k aktivnějšímu zapojení do politiky v regionu. Její hlavní motivací bylo zabezpečit region před potenciální ruskou agresí a omezit vliv západních mocností,“ popisuje posun Irvin.

Základnu má jedinou - zmíněné vysokohorské stanoviště v Horském Badachšánu, ačkoli jeho existenci Peking i Dušanbe vehementně popírají. Počet mužů na základně je nevelký - různé zdroje hovoří maximálně o necelé tisícovce mužů.

Tento personál však tvoří jen malou část čínské vojenské angažovanosti v Tádžikistánu a okolí. Daleko důležitější jsou tři další prvky čínského oblastního úsilí:

Zaprvé, ve jménu ochrany čínských zařízení a dopravní infrastruktury Peking rozmístil - někdy otevřeně a někdy pod jinými názvy - v Tádžikistánu své vlastní „soukromé vojenské společnosti“, stejně jako to učinil v jiných částech Střední Asie. Počet čínských vojáků v těchto jednotkách není veřejně znám.

Zadruhé, Čína začala budovat až 30 letišť východně od čínsko-tádžické hranice, což jsou zařízení, která nemají jiný zjevný účel, než poskytnout Pekingu efektivní možnost nasadit své síly v Tádžikistánu i dál ve Střední Asii.

Zatřetí, Čína sama pořádá stále více společných manévrů s tádžickou armádou a zahájila program výcviku stále většího počtu tádžických důstojníků v Číně.

Je to opět právě Tádžikistán, jehož příklad ukazuje, proč je vojenská přítomnost velmocí pro Střední Asii potřebná. Nejenže jsou vratké některé vnitřní hranice regionu - jako právě ta mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem -, ale i vnější hranice s Afghánistánem. Po převzetí tamní vlády Talibánem v srpnu 2021 vzrostlo riziko přeshraničních střetů s islamistickými extremisty.

Ti navíc působí i na území samotných postsovětských republik. Mít je pod kontrolou a dohledem je i zájmem Číny, jelikož nestabilita mezi muslimskými národy by potenciálně mohla mobilizovat i početnou ujgurskou menšinu žijící v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang a ohrozit stabilitu tohoto regionu, jež je v současnosti vynucována za cenu genocidy na tomto etniku.