„Ocelový muž“, který dotoval milenky. Portrét zdroje kazašského hněvu

Nursultan Nazarbajev. „Ocelový muž“, „Vůdce národa“, otec nepřiznaného počtu dětí a sponzor milenek, zakladatel hlavního města Kazachstánu. Nebo také pouhá reminiscence v podobě soch v životní velikosti, které jeho vlastní lidé svépomocí svrhávají na zem udusanou těžkooděnci a tanky.

81letý politik byl u moci přes 30 let – dost dlouho na to, aby se stačil jasně vyprofilovat, vykonat revoluční změny, ale také nasekat nenapravitelné chyby. Mnohé z nich přeplnily poháry trpělivosti Kazachů, kteří nyní v ulicích vyřvávají hesla jako „Pryč se starým mužem!“.

30 let po pádu Sovětského svazu éra lidem nevoleného, dlouhé roky tolerovaného autokrata zjevně započala svůj konec. Protesty, které otřásají Kazachstánem, a vyprosená bratrská pomoc ruských vojsk, však nijak nenaznačují, že je středoasijská země připravená od autokratické vlády upustit. Nazarbajevův nástupce a současný prezident Kazachstánu, Kasym-Žomart Tokajev, v pátek povolil bezpečnostním složkám střílet do lidí.

Ačkoli Nazarbajev odstoupil v roce 2019 a moc svěřil do rukou určeného nástupce Tokajeva, zůstala Nazarbajevovi funkce předsedy Rady národní bezpečnosti, čímž zemi fakticky vládl dál. V návaznosti na spirálovité protesty však Tokajev – kdysi považovaný za nic jiného než administrativní loutku – ve středu veřejně převzal kontrolu nad bezpečnostními silami od muže, který ho dostal do prezidentského úřadu.

O Nazarbajevovi, o kterém nebylo několik dní vidu ani slechu, se nezmínil jediným slovem. Nějakou dobu kolovaly zvěsti, že Nazarbajev zemi opustil, což v pátek potvrdil například web Gazeta.ru. Kam bývalý prezident se svým dětmi zamířil, ale zatím není známo.

Tokajev také odvolal Nazarbajevova synovce z funkce číslo dvě ve Výboru pro státní bezpečnost, domácí zpravodajské služby (KNB), nástupce KGB ze sovětské éry. Tokajevovy kroky a šarády na politických postech média označují za „denazarbajevizaci“ Kazachstánu.

Není divu, že Nazarbajev vzal do zaječích. V demonstracích, ve které přerostla dlouhodobá nespokojenost Kazachů korunovaná zdvojnásobením cen zkapalněného ropného plynu, se zrcadlí i širší nepřátelství vůči bývalému prezidentovi.

Nursultan Nazarbajev vládl Kazachstánu železnou rukou téměř tři desetiletí, přilákal stovky miliard dolarů zahraničních investic do energetiky a kovoprůmyslu a dovedně vyvažoval vztahy s mocnými sousedy Ruskem a Čínou.

Bývalý ocelář však opakovaně čelil kritice ze strany západních zemí a lidskoprávních skupin, podle kterých v zemi omezuje svobodu. Současné protesty nejsou jen výsledkem frustrace ze špatné ekonomické situace, bolestivým trnem v oku je také nadvláda rodiny Nazarbajevů a přidružených klanů, jejíž členové se drží na vysokých postech v politice i ekonomice. Kritici Nazarbajeva dlouho obviňují také z potlačování svobody tisku. V zemi se nikdy nekonaly volby, které by bylo možné považovat za svobodné.

Nazarbajev, narozený v roce 1940, postoupil v řadách komunistické strany a členem politbyra se stal v roce 1990, těsně před rozpadem Sovětského svazu. Kazachy si dokázal získat přízemními sliby stability a blahobytu v nestabilním středoasijském regionu, který hraničí s Afghánistánem a je otřesený radikálním islámem, regionálními klany, etnickým napětím a obchodem s drogami.

„Naše generace byla generací ocelového charakteru, nezlomné vůle a cíle,“ řekl jednou při návštěvě města Temirtau, domova ocelárny, kde kdysi pracoval. „Tyto vlastnosti nám umožnily překonat i ty nejtěžší úkoly a dobýt jakýkoli vrchol.“

Po rozpadu SSSR se na Západě proslavil tím, že Kazachstán dobrovolně zbavil jaderného arzenálu. Opustil snahy o reintegraci s ruskou ekonomikou a jmenoval reformátory, kteří vytvořili silný finanční systém.

Mnozí mu připisují zásluhy za silný ekonomický růst a za to, že se většinou vyhnul sociálnímu napětí, které postihovalo chudší sousedy. Alespoň v prvních dvou desetiletích jeho vlády.

V roce 2010 mu parlament udělil imunitu před stíháním a právo utvářet politiku i po odchodu do důchodu. Současně s tím mu připadl titul „Vůdce národa“. V severních stepích vybudoval nové hlavní město, Astanu, které později na svou počest nechal přejmenovat na Nur-Sultan. Zhruba v tomto období v Kazaších začala klíčit nespokojenost silněji, vzpomínají místní.

„Mohli bychom se vrátit do roku 2011, do dne, kdy jsme slavili výročí Dne nezávislosti. Tehdy dělníci začali protestovat za zvýšení platů. Ve státních médiích jste se dočetli, že bylo během demonstrace zabito 15 lidí, ve skutečnosti to ale byly stovky. Všude byly potoky krve, střílelo se do náhodných lidí na ulici,“ vzpomíná pro Seznam Zprávy Kazaška Zari žijící v Almaty. Dodává, že spousta lidí dodnes pro hlavní město nepoužívá oficiální jméno Nur-Sultan, ale Astana.

„Po protestech na jaře 2019 začalo pronásledování politických aktivistů, možná jste slyšeli o Pegasovi (státem sponzorovaném sledování). Před několika týdny přišla některým politickým aktivistům, kteří mají iPhone, zpráva od Applu, že jsou jejich telefony zaměřeny státem sponzorovanými útočníky,“ uvedla Zari.

Letos na jaře to budou tři roky, co je u moci Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev. Výsledek příslibu politické transformace a lepší reakce vlády na potřeby lidí je zjevný - v Kazachstánu dosud neexistují opoziční strany.

Nazarbajev má tři (přiznané) dcery – Darigu, Dinaru a Aliju. Známá je zejména nejstarší z nich, Dariga, která se objevila na kandidátce Nazarbajevovy vládnoucí strany Nur Otan jako budoucí členka nového parlamentu. Zvolení Darigy Nazarbajevové znovu rozdmýchalo fámy o nečistých politických plánech.

Dariga však v květnu 2020 nečekaně z přidělené pozice zmizela a prostor pro spekulace tak ještě vzrostl. Agentura Reuters například uvedla, že Nazarbajevová „opustila svou pozici předsedkyně Senátu“, zatímco agentura AP ji kategorizovala jako „odvolanou“ a „odstraněnou“ prostřednictvím „příkazu prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva“.

Není tak jasné, zda byla Nazarbajevová donucena odejít, nebo rezignovala. A rozdíl skutečně důležitý je - buď se Tokajev pokoušel převzít kontrolu, nebo omezit ambice Nazarbajevové, anebo sami Nazarbajevové jako politická jednotka považovali za rozumné být v tomto případě v bezpečí od odstavení od moci v době, kdy Kazachstán zachvátila pandemie. Vzhledem k množství drobných skandálů kolem Naarbajevovy rodiny však přichází v úvahu jakýkoli scénář.

Elitám střední Asie není cizí jistá chamtivost, ukrývání peněz a prospěchy z offshorových společností. Offshorové společnosti se často využívají k nákupu nemovitostí - labyrint zastřeného vlastnictví pomáhá stejnou měrou skrývat jak zločiny, tak chamtivost. S nedávnou kauzou Panama Papers je spojeno i jméno bývalého kazašského prezidenta. Nursultan Nazarbajev se měl prostřednictvím šesti offshorových firem postarat o svou tajnou milenku Assel Kurmanbajevou.

Vyšetřování organizace Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP) tvrdí, že Assel Kurmanbajevová – Nazarbajevova tokal, neboli neoficiální manželka, po sérii převodů akcií mezi šesti offshorovými společnostmi spojenými se dvěma kazašskými oligarchy obdržela 30 milionů dolarů „zjevně téměř za nic“.

Nyní 40letá Kurmanbajevová vyhrála jako teenager v roce 1999 soutěž krásy Miss Kazachstán. V té době se začalo proslýchat, že má s nyní 81letým Nazarbajevem vztah. Když Rakhat Alijev, bývalý manžel Nazarbajevovy nejstarší dcery Darigy, s Nazarbajevovými vedl z exilu spory, veřejně sdílel fotografie Kurmanbajevové a pasy jejích dvou dětí. V dokladech obou bylo uvedeno příjmení „Nursultanuly“, což obvykle naznačuje, že jméno jejich otce je Nursultan. V roce 2015 Alijev zemřel v rakouském vězení, údajně spáchal sebevraždu.

Historie středoasijských národů je plná „nezlomných“ vládců. Nazarbajevův protějšek v Uzbekistánu, Islam Karimov, zemřel v roce 2016 po 27 letech u moci a nahradil ho jeho premiér Šavkat Mirzijojev.

Dlouho vládnoucí první prezident Turkmenistánu Saparmurat Nijazov, zvaný Turkmenbaši, který zemřel v roce 2006, vybudoval jeden z největších kultů osobnosti na světě. Jeho bývalý ministr zdravotnictví a někdejší zubař Gurbanguly Berdimuhamedow navázal tam, kde Nijazov skončil - dohlíží na systém, ve kterém neexistuje prostor pro nezávislá média ani politickou opozici. Země je tak občas srovnávána se Severní Koreou.