Obrana Evropy bez USA? Dostatek není ničeho

Kompletní stažení amerických vojáků z Evropy se zdá být natolik nesmyslné i z ryze amerického bezpečnostního pohledu, že se i přes všechny překotné události posledních týdnů zdá jen těžko představitelné.

Ale poté, co se americký prezident Donald Trump před kamerami pohádal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, USA hlasovaly v OSN proti stažení ruských vojsk z Ukrajiny a viceprezident J. D. Vance kritizoval Evropu na konferenci v Mnichově, zní otázka evropské samostatné obranyschopnosti urgentněji než kdy dřív.

Už totiž zdaleka nejde „jen“ o Trumpovy výroky vyzývající Evropu k převzetí zodpovědnosti. Nedávný vývoj prohlubuje obavy, že válka na Ukrajině bude buď pokračovat bez podpory USA (a Evropu tak po obranné stránce ještě víc „unaví“), nebo že skončí takovým způsobem, že Evropa bude muset do udržení míru významně investovat (například i vlastními vojáky). A mezitím sledovat, jak se z Ruska stává stále větší hrozba i pro ni samotnou.

Do jaké míry je tedy schopna jí bez USA čelit a zároveň ji, jak se ve vojenském žargonu říká, „odstrašit“?

Hned na úvod vyjasněme, že evropské státy NATO samozřejmě nejsou bezbranné. A pravdou je i to, že ruské ozbrojené síly v současnosti nejsou zrovna v nejlepším stavu.

Srovnání sil mezi státy NATO (bez USA) se současnými silami Ruska vypadá zhruba následovně:

Čísla jsou převzata z loňského reportu Centra pro strategická mezinárodní studia (CSIS)

Kdybychom srovnali čistě evropské členy NATO (včetně Velké Británie), měli by dohromady mít asi necelého 1,5 milionu aktivního vojenského personálu a přes 5 tisíc tanků (těžko spočítat počet bojových letadel, protože různé databáze počítají do bojových letounů různé druhy, letectvo v čele se stíhačkami nicméně patří mezi nejsilnější oblasti evropských ozbrojených sil).

Evropa bez USA, ale i bez Turecka a Kanady, by tedy proti Rusku měla aktuálně mít „na papíře“ docela jasnou silovou převahu. A i kdyby se výše zmiňované odhady v něčem lišily od reality, přinejmenším by Evropa neměla být výrazně slabší.

Ostatně vzhledem k tomu, že Rusko během tří let válčení na Ukrajině ztratilo nejméně přes 3700 tanků a nejspíš stovky tisíc vojáků, není divu. Moskva má tyto ztráty momentálně problém nahrazovat a pokud by konflikt pokračoval za stávajícího poměru ztrát dál, obrněná technika by Rusku mohla dle některých odhadů začít kriticky scházet už na konci tohoto, nebo na začátku příštího roku.

„Nelze říct, že by Evropa nebyla obranyschopná. Má ale nedostatky v jistých klíčových oblastech, ve kterých má v současnosti jen částečné kapacity nedostačující na to, aby se mohla bránit proti silnému protivníkovi delší čas,“ popsal současný stav pro Seznam Zprávy Martin Sklenár, bývalý ministr obrany Slovenska v úřednické vládě Ľudovíta Ódora a nyní výzkumník bezpečnostního think tanku GLOBSEC.

Kde je tedy problém? Proč všichni neustále mluví o Rusku jako o hrozbě pro Evropu, když má Kreml problémy „uživit“ válku proti Ukrajině?

Jelikož toto není hlavním předmětem článku, odpovězme stručně vyjmenováním alespoň tří hlavních důvodů.

Prvním je zjednodušeně řečeno to, že pokud by došlo ke konfliktu, Rusko nevyzve armády evropských států, aby se v plné síle ve smluvený čas dostavily na smluvené místo, kde si to s ruskou armádou vyřídí jako rytíři v čestném duelu. Jinými slovy, Rusko i s menší silou může dosáhnout významné lokální přesily, zatímco většina evropských sil bude někde jinde.

Druhým důvodem je rozjetá válečná ekonomika Ruska, kterou ženou dopředu právě výše zmiňované ztráty. Dle nedávno publikovaného reportu uznávaného Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS) Rusko loni dokázalo zrenovovat nebo nově vyrobit přes 1500 tanků a víc než 2800 dalších obrněných vozidel. Toto tempo je sice do značné míry možné díky starým skladům sovětské techniky, v nichž už mnoho použitelných strojů nezbývá, a vůbec je tu celá řada dalších háčků a neznámých. Když ale zůstaneme struční, můžeme říct, že jednoduše existuje reálné riziko, že by Rusko během relativně krátké doby (řekněme roky) mohlo ztráty z Ukrajiny nahradit a nakonec se stát vojensky silnější, než bylo před invazí v roce 2022.

Třetím důvodem je nevypočitatelnost Kremlu. Vladimir Putin dal invazí najevo, že je ochotný jít do rizika, které zřejmě umí i významně podcenit. Následující roky pak ukázaly, že i když se „spálí“, je ochotný pokračovat doslova přes mrtvoly a nevycouvat ze zpackané operace ani za cenu ohrožení stability vlastního režimu.

Tolik tedy k otázce, proč od evropských politiků či zástupců armád tak často slýcháme varování, že existuje reálná hrozba ruského útoku v následujících letech. Jen pro úplnost dodejme, že asi nikdo nečeká žádné mohutné ruské tažení do srdce Evropy, ale v uvozovkách menší útok, pravděpodobně někde v Pobaltí, s cílem co nejrychleji získat co nejvíc území, a pak odradit protiútok jaderným strašením (možných scénářů je ale pochopitelně víc).

Skálopevná připravenost zamezit podobným scénářům v blízké budoucnosti, která by zároveň fungovala i jako odstrašení útoku, je s otazníkem, i když počítáme s plným nasazením USA.

Připomeňme ale, že se o této hrozbě hovoří už roky a NATO v přípravě na ni v posledních letech udělalo značný pokrok.

Pobaltské státy v rámci své strategie „porazit Rusko hned v první bitvě“ připravují obrannou linii a NATO se v roce 2022 v Madridu shodlo na vytvoření nového modelu, v jehož rámci by mělo mít ve stavu vysoké připravenosti 300 tisíc vojáků místo předchozích 40 tisíc a být díky tomu schopno na východní křídlo poslat přes 100 tisíc vojáků během 10 dní, kolem 200 tisíc do měsíce a nejméně 500 tisíc do půl roku.

Jaké země se na tom mají podílet a jakou měrou, je ale neveřejnou informací, což poněkud komplikuje vyčíslení toho, jak moc by chyběli Američané (dodejme, že tranzice k tomuto modelu měla být kompletní v roce 2023, ale NATO v tomto roce samo přiznalo, že ještě není hotová).

Přesto alespoň nějaké konkrétní číslo chybějících základních pozemních kapacit v případě stažení USA z Evropy už existuje. Poskytli ho analytici z prestižního think tanku Bruegel v nedávno publikované zprávě. Než ho rozebereme, jen v rychlosti upozorněme, že autoři se netají tím, že jde spíš o „první výkop“ s cílem dopracovat se k něčemu hmatatelnému v co nejkratším čase od mnichovské konference.

Slibovaná čísla jsou následující: Evropě dle Bruegelu v případě stažení USA bude k věrohodnému odstrašení chybět asi 300 tisíc vojáků, 1400 kusů tanků, 2 tisíce bojových vozidel pěchoty a 700 kusů různých druhů artilerie. Autoři k číslu došli součtem stovky tisíc amerických vojáků v rámci současných evropských misí a dalších dvou stovek tisíc vojáků, kteří by měli dle loňské analýzy think tanku RAND rychle doplnit první stovku a přijít na pomoc z řad amerických obrněných jednotek, jež se nejvíc hodí pro východoevropské bojiště.

V případě techniky si analytici jako referenční bod pro věrohodné odstrašení Ruska od invaze do Pobaltí vybrali III. sbor armády USA. „Ten má větší bojovou sílu než současně mají pozemní síly armád Francie, Německa Itálie a Velké Británie dohromady,“ dodal Bruegel.

Pokud by Evropa chtěla tyto americké kapacity nahradit, potřebovala by dle analytiků z Bruegelu dávat asi o 250 miliard eur ročně víc na obranu, což odpovídá zvýšení investic do obranných rozpočtů na úroveň 3,5 % HDP.

To by se dle Bruegelu nejspíš neobešlo bez nového unijního fondu financovaného na dluh (Německo by muselo přehodnotit veto na společné evropské půjčky na obranu), který by mohl krýt asi polovinu částky. Druhou polovinu by měly „postupně“ dodat samotné státy.

Pohled na výrazné stoupání obranných rozpočtů v Evropě v posledních letech dává naději, že by něco takového mohlo být možné. Obzvlášť, pokud vezmeme v potaz, že jde o oficiální čísla z loňského roku, k nimž od té doby přibyla řada nových příslibů dalšího navýšení z různých zemí.

Problém je ale v tom, že zdaleka nejde jen o peníze v obranných rozpočtech. Ty jsou totiž vždy jen částí nutných snah ke zvýšení obranyschopnosti. Připomeňme studii IISS, jež ukazuje, že zatímco obranné rozpočty se od roku 2014 poměrně výrazně zvýšily, počty tanků, různých druhů obrněných vozidel, artilerie i samotných vojáků zůstaly mezi lety 2014 a 2023 vesměs stejné.

Získání 300 tisíc nových vojáků dle jednoho z autorů analýzy Bruegelu Alexandra Burilkova není ničím, co by se dalo řešit jen motivací k dobrovolnému vstupu do ozbrojených sil. „Máme ale možnosti. Jednou z nich samozřejmě může být povinná vojenská služba, zejména její omezený model po vzoru Švédska, Finska nebo Estonska. Dalším extrémně užitečným nástrojem by bylo rozšíření rezervních sil,“ řekl Burilkov Seznam Zprávám a dodal, že „sehnat“ 300 tisíc vojáků by pro Evropu se stovkami milionů obyvatel (jen státy EU mají skoro 450 milionů) neměl být neřešitelný problém.

Pokud jde o zmiňované počty techniky, je situace zapeklitější.

Data ukazují, že nyní už jde na pořizování nové techniky a zbraní většinou násobně větší podíl obranných rozpočtů evropských zemí, než tomu bylo před deseti lety. Dobrým příkladem země, kde se to stihlo projevit i v samotném arzenálu, je Polsko, které během posledních několika let nakoupilo od USA 366 tanků Abrams, skoro 100 vrutlníku Apache, stovky jihokorejských tanků a samohybných houfnic a hromady další techniky a munice. Problém je v tom, že při takových akvizicích od podepsání kontraktu a získáním všech kusů techniky běžně uběhne řada let.

Potíž navíc představuje i to, že ve výčtu polských zbraní chybí evropští výrobci. Evropa by totiž potřebovala vyrobit co největší část zbraní sama. A to nejen proto, aby nebyla závislá na ostatních, ale i proto, aby investicemi do obrany co nejvíc posílila vlastní hospodářství (EU mimochodem uvádí, že 78 % veškerých obranných akvizic z doby mezi invazí a rokem 2023 členských států pochází ze zahraničí, většinou z USA).

Aby se něco takového mohlo povést, bylo by dle Bruegelu potřeba zásadním způsobem změnit fungování obranných akvizic. V ideálním případě by bylo třeba, aby se evropské země společně shodly na tom, jaké typy kapacit potřebují doplnit a pak opět společně vybraly a objednaly konkrétní systémy. Takovým způsobem by mohly vzniknout obří kontrakty, které zbrojovkám ukáží, že se vyplatí investovat do rozšíření výroby a snad i v dlouhodobějším horizontu významně sníží cenu na jeden vyrobený kus.

Jestli se to někomu zdá jako jednoduchá věc, ať si zkusí představit, jak by dovedl velkou a pestrou skupinu suverénních států ke shodě na tom, jaká firma má získat jakou megazakázku. První významné příklady takových akvizic z poslední doby ukazují, že to není nemožné, ale jednoduché to rozhodně není.

Dodejme, že v současnosti je paleta zbraňových systémů evropských armád mimořádně roztříštěná. Srovnání z roku 2016 ukázalo, že zatímco USA používají napříč všemi hlavními kategoriemi asi 30 druhů zbraňových systémů, evropské státy jich mají 178.

„Každá armáda chce své vybavení koncipovat podle sebe, což pak vytváří řadu problémů. Vzpomínám si na plánovaný projekt Francie a Německa na společný tank. Velmi rychle se zkomplikoval, když došlo na to, že Francie chtěla, aby byl tank použitelný v západní Africe a v Sahelu. Aby totiž fungoval tam, byl by zase moc lehký pro boje proti Rusku na východě Evropy,“ dodal Burilkov.

Dle plukovníka generálního štábu v záloze z brněnské Univerzity obrany Zdeňka Petráše se o všech možných aspektech přípravy Evropy na převzetí odpovědnosti za vlastní obranu mluví už desítky let, ale „reálně se toho zatím moc nezměnilo“.

Současný stav věcí navíc způsobuje stav, kdy evropské státy sice mohou dávat na obranu i mnohem víc peněz než Rusko, ale dostávat za to míň. A rozdílné ceny práce nebo materiálu v tomto nejsou tím nejdůležitějším faktorem.

„Vypadá to zvláštně, že? Jak je možné, že Rusko může vybudovat silnější armádu za menší náklady? Je to kvůli tomu, že státy EU kupují zvlášť malá množství zbraní z malých továren od soukromých firem, zatímco Rusko vyrábí ve státních firmách neorientovaných na zisk, které produkují v kolosálních závodech z dob Sovětského svazu,“ pojmenoval Burilkov hlavní důvody, proč je Rusko schopno vyrábět zbraně ve srovnání s Evropou za zlomek ceny.

Dodejme, že dle odhadů, které berou tento faktor v potaz, má Rusko ve skutečnosti vlastně ještě o něco vyšší obranný rozpočet než Evropa. V o něco menší míře se toto mimochodem týká i srovnání Číny s USA, ač Spojené státy alespoň netrpí roztříštěností zbraňových systémů. „Naštěstí pro ně se nevyrábí různé zbraně se zvláštními požadavky pro Texas, nebo Illinois,“ dodal s nadsázkou Burilkov.

Bruegel optimisticky uvádí, že rapidní navýšení obranných kapacit je však možné i v tržních ekonomikách neautokratických států a připomíná úspěšnou modernizaci západoněmeckého Bundeswehru na přelomu 70. a 80. let minulého století.

Je ale zjevné, že Rusko má v tomto ohledu obrovský náskok. A to jsme ještě ani nezmínili fakt, že evropské armády mají velké „manko“ z dob silného podfinancování, takže část nynějších investic je polykána jen na lepení děr, které se nahromadily v minulosti.

Jedním z obzvlášť tragických příkladů tohoto problému je zpráva z konce roku 2022, že Bundeswehr měl v jistém okamžiku zásoby munice jen asi na dva až tři dny boje.

„Evropa má působivé vzdušné síly s velkým množstvím moderních stíhaček. Tyto stíhačky ale nemají dostatečnou zásobu munice schopné ničit nepřátelské protivzdušné systémy a zasahovat vzdálené pozemní i vzdušné cíle,“ dodal další příklad expert na vzdušné síly Justin Bronk pro Economist.

Do stejné kategorie bychom mohli zařadit i přetrvávající problémy s nevhodností evropské infrastruktury k přesunu většího množství vojáků a vojenské techniky, což jsme podrobně rozebrali v tomto článku.

Dále bychom se mohli bavit o mezerách v přípravě tzv. odolnosti společnosti a kritické infrastruktury a celé řadě dalších restů.

Konečně dodejme, že díry v evropské bezpečnosti by v případě úplného stažení USA zůstaly nejen v samotné úderné síle a možnostech jejího navýšení, ale i v ostatních klíčových bezpečnostních odvětvích.

Patří mezi ně i velení. Američtí generálové momentálně stojí v čele drtivé většiny důležitých postů evropských struktur NATO. „Koordinace NATO je často eufemismem pro americké štábní důstojníky,“ řekl k tomu Economistu analytik se zkušenostmi z britského ministerstva obrany Matthew Savill.

Dle Sklenára by sice nebylo v případě odchodu Američanů potřeba vytvořit zcela novou strukturu velení, ale bylo by ho samozřejmě potřeba personálně doplnit. Američtí generálové za sebou navíc mají i americký aparát zpravodajských služeb a tzv. „high end“ kapacit, které už by se nahrazovaly velmi těžko. „Asi nejvíc by byl cítit nedostatek takzvaných podpůrných způsobilostí, především v oblasti zpravodajských informací a dalších prostředků na strategické úrovni, včetně satelitní komunikace,“ dodal Sklenár.

S tím souhlasí i bývalý důstojník americké námořní zpravodajské služby v hodnosti kapitána a nyní analytik z Centra pro analýzu evropské politiky (CEPA) Steven Horrell. „Obzvlášť bych vyzdvihl roli ‚high end‘ kapacit, které si můžete představit jako ‚lepidlo‘ umožňující bojovat jako společná síla,“ řekl Seznam Zprávám s tím, že neameričtí členové NATO své schopnosti v této oblasti rozvíjely tak, aby mohly přispívat k těm americkým, ale bez USA se mohou snadno stát nedostatečnými.

Na celý samostatný článek by pak vydalo téma jaderného odstrašení, jehož funkčnost je bez amerických kapacit přinejmenším diskutabilní.

Horrell dále připomíná důležitou roli USA v protivzdušné obraně a útocích na dlouhé vzdálenosti. Ačkoliv se v případě ruského útoku počítá hlavně s pozemní invazí, zapomínat by se dle Horrella nemělo ani na námořní stránku a zejména její dlouho opomíjený rozměr v podobě ochrany kritické podmořské infrastruktury, již by mohla snadno ohrozit ruská početná a schopná flotila ponorek.

Nakonec shrňme, že nedostatky by v případě úplného odchodu USA byly snad úplně ve všech obranných odvětvích a vyřešit je by představovalo obrovskou výzvu. Evropa přitom o této výzvě ví a mluví už roky, ale dosud ji řešila jen velmi laxně. Donald Trump není zdaleka prvním americkým prezidentem, který se to snaží změnit. Možná je ale prvním, komu Evropa věří, že je ochotný ji za to tvrdě potrestat.

„Obrana Evropy byla od konce druhé světové války postavená na předpokladu, že když bude potřeba, budou se evropské země vždy bránit společně s USA. Ty už Evropu víc jak 15 let upozorňují, že svou obranu podceňuje a že mají pocit, že je Evropa zneužívá,“ řekl Sklenár. Dodal, že Trump se rozhodl na Evropu zatlačit nejsilněji ze všech amerických administrativ, a to i „za cenu ohrožení základní stability v Evropě a zřejmě i ve světě“.

„Trump přišel a podal to bez servítek. Jeho varování znamená, že po desítkách let mluvení přichází den D,“ vyslovil se v podobném duchu Petráš.

Všichni tři oslovení experti přitom přes to všechno trvají na tom, že úplné stažení amerických vojsk z Evropy v horizontu několika let zůstává nadále těžko představitelné či rovnou nepředstavitelné. Horrell k tomu dodává, že úplnému stažení se vším všudy by muselo předcházet vystoupení USA z NATO, což dle americké administrativy Trump ani nemůže udělat bez souhlasu Senátu.