Obrana Estonska stojí na dobrovolnících. „Putin je náš verbíř,“ říkají

/Od zvláštního zpravodaje v Estonsku/

Když byste šli kolem a nevšimli si znaků orlic s mečem a štítem, mohlo by se zdát, že míjíte obyčejný dům. Ve skutečnosti ale v této budově v srdci Tallinnu sídlí velitelství instituce, o níž Estonsko opírá svou obranyschopnost.

Nejde přitom o budovu velitelství ozbrojených sil ani ministerstva obrany. Budova slouží jako velitelství Estonské obranné ligy, tedy rezervistů, chcete-li záloh.

A právě ty jsou v Estonsku velmi důležité. Estonská armáda totiž patří k těm, které jsou na principu rezervních sil cíleně strukturovány a ani nepočítají s tím, že by bez nich mohly bránit svůj stát.

„Ano, je to tak. Náš systém je poměrně unikátní. Jsme velmi malý národ a uvědomujeme si, že se na obraně musíme podílet všichni,“ říká mi k tomu hrdě můj průvodce velitelstvím Neeme Brus, mluvčí Estonské obranné ligy a major v záloze.

Když na toto téma došlo v diskuzi s novináři na základně Tapa poblíž Tallinnu, byli z toho vysocí vojenští představitelé (vojáci z povolání) podstatně méně nadšení než Brus. I jim ale při představování strategie na obranu proti možnému budoucímu ruskému útoku nezbylo než přiznat, že výkon rezervistů bude jedním z nejdůležitějších faktorů, které budou rozhodovat o úspěchu či neúspěchu obrany.

Čísla jsou neúprosná.

Zatímco například v Česku a řadě dalších evropských zemí rezervisté (myšleno aktivní a pravidelně dobrovolně podstupující výcviky) tvoří jen zlomek bojové síly, v Estonsku je to naopak.

Stát s pouhým 1,3 miliony obyvatel má totiž mimo rezervisty jen asi osm tisíc aktivních vojáků, přičemž asi půlku z toho činí profesionálové a druhou polovinu branci z povinné služby. Do celkové cifry osmi tisíc se přitom počítají i britští a francouzští vojáci ze zvláštní brigády (FLF) NATO, která spadá přímo pod estonské velení.

Rezervistů má Estonsko podle oficiálních statistik 32 tisíc (v mobilizačním registru celkem 230 tisíc). Ne všichni jsou však přidělení k jednotkám a zúčastňují se pravidelných cvičení.

„K jednotkám je přidělených 14 tisíc lidí. Bojeschopných tak 15 tisíc,“ prozrazuje mi Brus s tím, že dodatečnou tisícovku jen odhaduje. Jde o lidi v různých funkcích, kteří sice necvičí s jednotkami, ale dá se předpokládat, že k boji připravení jsou. Jedním z takových lidí je ostatně i on sám. „Už nechodím běhat po lesích, to nechávám mladším,“ směje se.

Do oficiálních statistik je pak zahrnuta i spousta osob, které jsou členy přidružených nebojových organizací jako například sdružení mládeže a podobně. I když ale budeme počítat „jen“ s cifrou 15 tisíc bojeschopných lidí, pořád toto číslo násobně převažuje počet estonských vojáků z povolání.

Například Česko mimochodem mělo na začátku tohoto roku v aktivních zálohách něco přes 4200 lidí. Kdyby i u nás dobrovolně vstoupil do záloh stejný podíl obyvatelstva jako v Estonsku, bylo by jich (když počítáme jen s estonskými 15 tisíci) přes 110 tisíc.

Česko má mimochodem vojáků z povolání přes 27 tisíc. Do roku 2030 chce mít podle ministryně obrany Jany Černochové z ODS 30 tisíc profesionálů a 10 tisíc lidí v aktivních zálohách.

Jak se Estonsko dopracovalo k tak vysokému podílu populace, která dobrovolně bez finanční odměny tráví každý rok svůj volný čas vojenským výcvikem a je připravená se v případě potřeby kdykoliv hlásit u své jednotky?

„Naším nejlepším verbířem je Putin,“ odpovídá mi Brus.

Po ruské invazi na Ukrajinu se podle vysloužilého vojáka do záloh přidaly asi čtyři tisíce lidí. Menší jednorázové přívaly dobrovolníků podle něj přišly i po roce 2014, kdy začala válka na Donbase a Rusko anektovalo Krym, nebo ještě dřív po začátku války v Gruzii.

Estonská obranná liga se také samozřejmě snaží aktivně si budovat dobrou pověst a těží z dlouhé tradice. Náboru také podle Bruse pomáhá i čistě to, že „Estonci jsou patrioti“. Nepochybně hraje roli i fakt, že Estonsko má už od roku 1991 povinnou vojenskou službu.

„Samozřejmě je pak výcvik snazší. Není to ale nejdůležitější věc. Nejvíc záleží čistě na vůli lidí,“ odpovídá Brus na otázku, jak moc je pro fungování záloh existence povinné vojny důležitá.

Momentálně má podle Bruse Estonská obranná liga „tak akorát“ členů a nemá stanovený žádný cíl budoucího ideálního navýšení. Pokud by se příliv nových dobrovolníků zvýšil, potřebovaly by podle něj rezervní síly navýšit množství instruktorů a dalšího podpůrného personálu.

Novým členem se nemůže stát každý. Kromě podmínky estonského občanství musí každý nový dobrovolník doložit alespoň dvě kladná doporučení od stávajících členů. Pokud jde čistě o výcvik, toho se mohou zúčastnit i lidé bez občanství, ale nedostanou pak zbraně.

Z členství plyne závazek strávit alespoň 48 hodin ročně výcvikem. Podle Bruse ale většina lidí cvičí víc a hlavní důraz je kladen na to, aby se výcvik odehrával společně s celou jednotkou.

„Jsme rozdělení na 15 oblastí a v každé z nich máme svou jednotku. Tvoříme bezpečnostní koberec, který pokrývá celý stát. Jsme v každém městě, v každé vesnici,“ dodává k tomu Brus a ukazuje mi mapu Estonska s přehledem podílů zapojení místní populace do rezerv v jednotlivých regionech.

„Obecně platí, že ve městech je podíl zapojení menší a ve venkovských oblastech vyšší. Zapojení není vysoké ani na východní hranici, kde žije hodně lidí bez estonského občanství,“ dodává.

Z mapy je přitom jasně vidět, že nejmenší podíl populace se do rezerv hlásí z oblasti připadající k hlavnímu městu a městu Narva na severovýchodě, kde žije početná ruská menšina.

Zařazení ke konkrétní jednotce je podle Bruse vždy uzpůsobeno tomu, s jakými zkušenostmi z civilního života dobrovolníci přichází. Nejčastěji jsou nicméně rezervisté vyzbrojeni klasickou útočnou puškou, popřípadě se cvičí i například i s protitankovými střelami nebo minomety. Těžší techniku nicméně přenechávají jednotkám ozbrojených složek.

Přidělené zbraně a munici si dobrovolníci berou s sebou domů a starají se o ně sami, což pomáhá snížit logistickou náročnost. „Tato část je velmi důležitá. V případě války může být jednoduché vybombardovat vojenské základny a muniční sklady raketami. Naši lidé jsou ale rozprostření a celou zemi jen tak nevybombardují,“ vysvětluje Brus.

V otázce, kdo by měl mít zájem Estonsko bombardovat, má Brus jasno.

Stejně jako vysoce postavení vojenští představitelé a politici ani Neeme Brus nepochybuje, že pokud Rusko porazí Ukrajinu, napadne Pobaltí a Estonsko se bude muset alespoň v prvních dnech, než dorazí pomoc NATO, ubránit proti početní přesile.

„Celý svět může vidět, co Rusové dělají na Ukrajině a co udělali například v Buče. My si ale pamatujeme i co dělali za druhé světové války, pamatujeme si okupaci, naši válku za nezávislost a další události. Podle estonských historiků naše země za posledních tisíc let čelila víc jak 400 útokům z východu,“ zdůvodňuje Brus, proč věří, že Rusko může zaútočit.

„Myslím si, že můžu říct, že my známe Rusy lépe než například Němci a další národy. Podle mě není jediným problémem Putin, ale celý ruský systém. Pokud Ukrajina padne, Rusko zaútočí. Západní státníci a média to pořád nechápou,“ dodává.