„Samozřejmě, že čtvrti shořely. Lidé žijí v sebeklamu,“ říká vědec o L.A.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když loni v září viděl z kampusu univerzity Pomona College, ležící jen asi 30 kilometrů od Pasadeny, obří oblaka kouře stoupající z hor nad Los Angeles, volal všem svým známým, kteří žijí v ohrožených oblastech, ať se připraví.

Sežehnutí tisíců budov během posledních dnů a týdnů pro něj i proto nebylo velkým překvapením. Série rozsáhlých požárů v jižní Kalifornii pokračuje i tento týden, požár Hughes se během pár hodin rozrostl na plochu asi 40 kilometrů čtverečních.

Char Miller je vědcem zabývajícím se analýzou životního prostředí v kombinaci s americkou historií a na riziko podobné pohromy, jakou v těchto dnech zažívá LA, upozorňuje už roky.

Nyní doufá, že čerstvé události nasměrují pozornost a zdroje do prevence podobných tragédií. „Musíme se naučit žít s ohněm a jedním ze způsobů, jak toho docílit, je pohnout se pryč od něj,“ říká Miller v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Rozsah destrukce způsobené požáry v Los Angeles je výsledkem řady faktorů, které zaúřadovaly v nebývalém a tragickém souběhu. Vědci jako vy ale na riziko upozorňují už roky. Do jaké míry se podle vás pohroma takových rozměrů dala čekat?

Bylo to zcela předvídatelné.

Oblast Los Angeles zaprvé hořela vždycky. Po tisíciletí. Místní ekosystém na pobřeží i nahoře na kopcích je přizpůsobený ohni. Problém je samozřejmě v tom, že lidé si v těchto požárových oblastech jižní Kalifornie, ale i jinde, postavili domy. To je přesně případ požárů v Altadeně, Pasadeně a Palisades. Je také jasné, že s lidmi přichází i víc ohně - ať už ze staveb, z táboráků, cigaret či čehokoliv jiného.

Do toho tu máme ještě klimatické faktory. Máme suché větry z pouště, kterým říkáme Santa Ana a které byly letos obzvlášť silné. Máme tu také dlouhodobé vysychání, které v této oblasti trvá už od 80. let minulého století a podle prognóz bude nadále pokračovat. Součástí toho jsou kratší intenzivní sucha, z nichž jedno zažíváme právě teď. To už je samo o sobě strašidelná kombinace, ale pořád to není všechno.

Je tu ještě klimatická změna probíhající na celé planetě. Planeta Země má za sebou sérii nejméně sedmi let, které patří k nejteplejším v historii. Když se vedle toho podíváte na historii požárů v Kalifornii, zjistíte, že během těchto sedmi let jsme zaznamenali 13 největších požárů (co do spálené plochy), které tento stát pamatuje.

Takže by nás záběry, kde jsou vidět tisíce spálených budov, ani neměly překvapovat?

Los Angeles zažívá strašné chvíle, ale je to podobné tomu, co se tady dělo například v letech 2017 a 2018, kdy jsme tu také měli velké požáry. Kopce v oblasti Palisades navíc hořely hned dvakrát i velmi nedávno - loni v listopadu a v prosinci. Když se podíváte na všechny informace a data, řeknete si: „No samozřejmě, že Palisades shořely.“ Mohlo se to stát dřív, nebo později, ale bylo jasné, že se to jednou stane.

Na druhou stranu je pravda, že jde i o to, jak shořely. Byl to nejrychleji se šířící požár, jaký v Kalifornii pamatuji. S tím se opravdu nedalo nic dělat. Mohli jsme mít veškerou vodu, veškeré hasiče, jaké bychom si přáli, ale v prvních 24 až 36 hodinách by s tím stejně nikdo nemohl nic dělat.

Nikdy jsem nic takového neviděl. Nebyl to ani klasický lesní požár, který se šíří ze stromu na strom, ale požár, který přeskakoval ze střechy jedné budovy na druhou. Je fascinující, že když se podíváte na nějaké záběry a videa, tak mezi spálenými budovami můžete vidět nedotčené stromy. Pro oheň tady byly hlavním palivem budovy. Všechno najednou de facto explodovalo v plamenech…

Pro lidi, co tu nežijí, je těžké si to představit. Přemýšlel jsem nad tím, jak to přiblížit, a vzpomněl si, jak jsme s manželkou navštívili Český ráj, kde jsou sice úplně jiné podmínky, ale zkuste si představit, že tamní lesy zcela vyschnou, fouká silný vítr a někde začne hořet…

Na dálku se těžko chápe i to, že mnoho lidí žijících přímo v nejohroženějších oblastech je teď v šoku, protože nikdy nevěřili, že jejich čtvrť může lehnout popelem. A to i přesto, že to byla, jak říkáte, otázka času…

To máte pravdu, skutečně tomu nevěřili. Tohle je vždycky záhadou i pro mě. Když nějaké místo shoří, a teď je jedno, jestli se bavíme o Palisades, nebo o jiných místech, první reakce lidí většinou je: „Nemysleli jsme si, že se to může stát i tady.“

Lidé často žijí v sebeklamu. Raději hledí před sebe na krásný výhled na Pacifik a dozadu na pásy vegetace vypálené teprve před dvěma měsíci se neohlížejí. Člověk si říká, že kdyby on sám viděl hořet velké ohně na dohled od jeho bydliště, asi by ho napadlo, že jeho dům může být příští na řadě. Ale tak to často není. Je to stejné u všech katastrof. Lidé na Floridě vám řeknou, že si mysleli, že je nepostihne hurikán. V záplavové oblasti řeky Mississippi zase nečekají povodně… Nejspíš to nějak souvisí se základní lidskou psychikou, což už je ale otázka na jiné vědce, než jsem já.

Na druhou stranu je ale potřeba zdůraznit, že lidé reagovali velmi rychle. Místní možná žili v sebeklamu, ale když se podíváte na rychlost šíření požáru a intenzitu kouře, tak je s údivem, že zemřelo „jen“ 27 lidí. Z některých míst muselo být opravdu těžké se dostat. Celkově bych tedy řekl, že lidé asi nevěřili, že oheň přijde, ale když už přišel, věděli, co mají dělat.

Fotky z požáru v Kalifornii:

Ocitl jste se blízko požáru i vy sám?

U tohoto požáru ne. Loni v září jsem byl ale svědkem jiného velkého ohně, který hořel jen o několik mil dál. Přednášel jsem na univerzitě a zrovna jsme řešili požáry. Když jsme vyšli ven na nádvoří, viděli jsme v kopcích obří flammengitus (typ oblačnosti způsobený požárem, pozn. red.). Ještě před začátkem přednášky tam přitom žádný oheň nebyl. Nakonec z toho byl obrovský požár, který hořel asi dva týdny. Naštěstí tehdy výjimečně foukal vítr na sever, ne na jih. Kdyby to bylo naopak, mělo by město velký problém.

Tehdy jsem volal všem svým přátelům, co bydlí nahoře v kopcích, a říkal jim: „Tohle je varování. Doufám, že jste připravení.“

Stanou se podle vás tragické události posledních dní a týdnů milníkem, který povede ke zlepšení preventivních opatření?

Mělo by to tak být. To samé bych vám ale řekl i po požárech v roce 2018 a 2017. V tomhle hraje velkou roli ten problém s lidskou psychologií, o kterém jsme mluvili.

Vidíme, že došlo k obrovské katastrofě, že zemřeli lidé, shořely tisíce budov a škody podle předběžných odhadů činí 270 miliard dolarů. Možná nám to říká, že bychom měli přehodnotit politiku rekonstrukce v požárových zónách. Politici - jako například starostka Los Angeles nebo guvernér Kalifornie - však už předeslali, že podpoří co nejrychlejší rekonstrukci. Dokonce chtějí ve snaze zjednodušit proces zrušit některé regulace.

Zatím to tedy na žádné přehodnocování nevypadá. Chápu, že lidé se chtějí vrátit co nejdřív, a rozumím i politice. Vidím, že tady nezbývá prostor pro žádná alternativní řešení.

Mapy požárů v Los Angeles a okolí:

Co by podle vás bylo potřeba udělat, aby se riziko opakování podobné pohromy minimalizovalo?

V krátkodobém horizontu by se kromě jiného dalo například postavit větší množství vodních nádrží na hřebenech kopců. Mohly by sloužit jako dobře dostupné zásobárny vody při leteckém, ale i pozemním hašení. Například v Palisades byl problém se suchými hydranty, z nichž netekla voda, protože v systému nebyl dostatečný tlak. Pokud bychom měli nádrže s vodou na kopci, vyřešila by tento problém gravitace. Problém je v tom, že lidi takové nádrže nechtějí, protože nevypadají dobře. Nechtějí, aby jim nějaké nepěkné věci hyzdily krajinnou scenérii. Do té doby, než krajina začne hořet.

V dlouhodobém horizontu by podle mě bylo dobré, aby stát nabídl odkup pozemků. Mluvím hlavně o severních okrajích Altadeny a Pasadeny. Tam by mohla vzniknout pasivní rekreační oblast, která by plnila funkci nárazníkové zóny, v níž hasiči, na rozdíl od rezidenčních oblastí, mají šanci dělat svou práci.

Z vlastní zkušenosti vím, že podobná opatření můžou zafungovat. Žil jsem 26 let v texaském San Antoniu, kde byly často povodně. Velké povodně v roce 1998 způsobily ohromné škody a město si řeklo, že toho má dost, a nabídlo lidem z vyplavených domů, že je odkoupí. Stovky jejich nabídku rády přijaly.

Říkám si, že když to může fungovat v záplavové zóně, proč by to nemohlo fungovat v požární oblasti? Samozřejmě, bylo by to drahé, ale nebylo by to pořád lepší, než něco znovu postavit a pak to zase nechat shořet?

Jak tato událost zapadá do dlouhé historie vztahu lidí k ohni v USA?

Oheň nejdřív do krajiny USA patřil. V 19. století se ale proti němu začalo tvrdě bojovat a vedou se velké spory o tom, jestli je to správná cesta. Je to velké a komplikované téma, o kterém jsem napsal celou knihu, ale ve stručnosti jde o to, že tu vždycky byl alternativní názor, že by se s ohněm mělo pracovat, což dělali i původní obyvatelé USA, kteří z ohňů uměli benefitovat. Snaha o úplnou eliminaci požárů naopak vedla k tomu, že krajina hustěji zarostla, což nyní vede k ještě větším a nebezpečnějším požárům.

Problém je ale i v tom, že máme v krajině stále víc lidí a infrastruktury. Jen Los Angeles má deset milionů obyvatel. Když máte krajinu, kde žije tolik lidí, tak prostě musíte proti ohni zakročit. Jak ale vidíme, mnohdy to nejde. Podle mě je tedy potřeba s ohněm nejen bojovat, ale i se od něj vzdálit. A v tom jsme zcela selhali. Je potřeba stavět města míň do šířky, ale víc do výšky. Stačí se pět minut pojít po Praze, Paříži a nebo třeba New Yorku, aby se člověk přesvědčil, že města mohou být hustší. Na to se při budování L.A. nemyslelo, ale myslím, že se to už mění.

V roce 2022 se poprvé stalo, že generální prokurátor Kalifornie zažaloval okrsek L.A. za schválení vybudování nové zástavby v oblasti, která během posledních deseti let čtyřikrát shořela. Ten případ ještě není vyřešený, ale líbí se mi, že se do toho stát obul. Musíme se naučit žít s ohněm a jedním ze způsobů, jak toho docílit, je pohnout se pryč od něj.