Oblak z výbuchu tonžské sopky se dostal na půl cesty do vesmíru

Britští vědci, kteří zkoumají údaje z meteorologických družic, vypočítali, že oblak po výbuchu podmořské sopky dosáhl výšky přibližně 55 kilometrů nad zemským povrchem. To odpovídá hranici mezi stratosférou a mezosférou.

Podle doktora Simona Prouda z RAL Space, který je členem britského Národního centra pro pozorování Země, jde pro sopečný oblak o „nevídanou výšku“. Citoval ho server BBC.

Nejsilnější erupci druhé poloviny 20. století způsobila v roce 1991 filipínská hora Pinatubo. Její oblak měl vystoupat do výšky přibližně 40 kilometrů. Podle doktora Prouda je ale možné, že by dnešní přesnější družice naměřily i vyšší nadmořskou výšku.

K určení polohy atmosférického oblaku po explozi tonžské sopky Hunga-Tonga Hunga-Ha'apai byly použity tři meteorologické družice. Japonská Himawari-8, americká GOES-17 a korejská GK2A.

„Protože se všechny nacházejí v různých zeměpisných délkách, můžeme k určení nadmořské výšky použít paralaxu mezi jejich pohledy na erupci. Jedná se o poměrně zavedenou techniku pro měření výšky bouřkových mraků, zde by měla fungovat dokonce ještě lépe, protože nadmořská výška (a tedy i paralaxa) je větší,“ uvedl Dr. Proud pro BBC.

Kármánova hranice, která platí za hranici mezi zemskou atmosférou a kosmickým prostorem, se nachází ve výšce 100 kilometrů. Oblak po výbuchu tonžské sopky se dostal přibližně do poloviny této vzdálenosti.

Do výšky 55 kilometrů nad zemským povrchem se ovšem dostal pouze malý kousek sopečného oblaku. Jedná se přitom pravděpodobně o vodní páru, nikoliv o popel. Hlavní část oblaku dosáhla výšky 35 kilometrů. Spodní část oblaku přitom zůstala v nejnižší vrstvě atmosféry.

Podle vědců z americké vesmírné agentury odpovídala síla exploze 10 megatunám TNT. To znamená, že výbuch tonžské sopky byl silnější než jaderná bomba svržená na konci druhé světové války na japonskou Hirošimu.

Podle profesora Shana Cronina z Auckland University na Novém Zélandu za silou výbuchu stojí kombinace několika speciálních podmínek. Klíčová podle něj přitom byla zejména hloubka, v níž se magma bohaté na plyn dostalo do kontaktu s mořskou vodou, tedy v pouhých 150 až 250 metrech pod hladinou.

„Když se magma dostalo ven, nebyl na něj vyvíjen velký tlak (vodou nad ním),“ vysvětloval v pořadu BBC Science In Action na World Service Radio Cronin.

„Plyny se rozpínaly a narušovaly magma. A když se tyto malé kousky horkého magmatu o teplotě 1100 stupňů dostaly do kontaktu se studenou mořskou vodou o teplotě 20 stupňů, mořská voda v blízkosti těchto částic se proměnila v páru. A když se tohle stane, když se voda promění v páru, její objem se v podstatě 70krát zvětší. Takže erupce ještě více zesílí.“

První údaje naznačují, že výbuch tonžské sopky mohl dosáhnout až pátého stupně indexu vulkanické explozivity. To by z něj dělalo nejsilnější erupci od Pinatubo, která dosáhla na osmibodové stupnici šesté příčky.

Na rozdíl od výbuchu filipínské sopky ten tonžský ovšem nejspíš nesníží průměrnou teplotu na Zemi. Při explozi Pinatubo bylo do vzduchu rozptýleno 15 milionů tun oxidu siřičitého a globální teplota se snížila o půl stupně.

„Pinatubo sice měla znatelný vliv, ale emise sopky Hunga-Tonga byly více než třicetkrát menší a činily méně než půl milionu tun oxidu siřičitého, takže neočekáváme, že by měla ochlazující účinek, i když při výbuchu způsobila obrovskou ránu,“ vysvětlil doktor Richard Betts, vedoucí oddělení dopadů na klima britského meteorologického úřadu.

Aktualizace 22.1: V textu jsme opravili chybné „10 tunám TNT“ na správné „10 megatunám TNT“. Za chybu se omlouváme.