Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vědci ve čtvrtek publikovali studii, v níž předkládají nové výsledky z měření atmosféry planety K2-18b, vzdálené 124 světelných let od Země, které podle nich představují „nejsilnější důkaz, že tam venku možná existuje život“.
Sami však přiznávají, že k definitivnímu důkazu o existenci života na této planetě bude zapotřebí další práce. Ta bude podle českého vědce Jiřího Žáka spočívat v opakování měření a pak případně v dalším ověřování výsledků vědci z jiných týmů. Definitivní důkaz však nelze očekávat ani v případě, že tyto kroky budou úspěšné.
Proč je jeho získání v případě K2-18b a všech podobně vzdálených světů mimo dosah současné vědy, Žák vysvětluje v rozhovoru se Seznam Zprávami.
Vědci v atmosféře planety zjistili pomocí měření dalekohledem Jamese Webba přítomnost sloučenin spojovaných s živými organismy. Je toto skutečně dosud nejsilnější náznak, že život ve vesmíru existuje?
Myslím si, že ano, tento důkaz je velmi silný. Je to nepochybně jeden z nejzajímavějších a nejvíc vzrušujících objevů v současné astronomii. Zároveň je ale potřeba zdůraznit, že tato studie je velmi čerstvá. Celá vědecká komunita o ní mluví, ale ještě není úplně možné ji s jistotou takto interpretovat.
Sami autoři ostatně upozorňují, že přítomnost těch sloučenin laicky řečeno není úplná tutovka. Stále existuje možnost, že se tato data nějak náhodně uspořádala. I proto autoři navrhují další měření, která by jistotu výsledků z aktuální úrovně sigma tři posunula alespoň na sigma pět (sigma tři představuje 99,7% jistotu, zatímco sigma pět 99,99994% jistotu, pozn. red.).
Je to tedy určitě velmi zajímavé, ale rozhodně to neznamená, že na K2-18b je život.
Kdo je Jiří Žák
Dr. Jiří Žák je vědecký pracovník Astronomického ústavu AV ČR. Doktorské studium absolvoval na Evropské jižní observatoři (ESO) v německém Garchingu a na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně. Ve svém výzkumu se zaměřuje na exoplanety. Specializuje se na detekci a charakterizaci jejich atmosfér a na studium formace a vývoje planetárních systémů, k čemuž využívá zejména měření sklonů jejich oběžných drah.
Jak bude vypadat další krok? Půjde o stejnou metodu, která se jen zopakuje?
Přesně tak. Tu metodu nazýváme tranzitní spektroskopie. Spočívá v měření „otisku“ ve světle z mateřské hvězdy studované planety, který tam zanechala její atmosféra. Tím otiskem se myslí, zjednodušeně řečeno, stopy po interakcích mezi světlem z hvězdy a molekulami přítomnými v atmosféře planety, které naše přístroje dokážou zachytit.
Jak je možné, že dokážeme zjistit cokoliv o složení atmosféry jen z toho, jak nějakým způsobem ovlivnila světlo?
Představte si třeba, že máte svíčku a dáte před ni špendlík. Když se na tu svíčku koukáte přes něj, tak jas svíčky o něco poklesne. Spektroskopie zkoumá závislost toho poklesu jasnosti v různých vlnových délkách. Je to možné díky tomu, že pomocí laboratorních měření lze zjistit, která molekula způsobuje jaký pokles na různých vlnových délkách. Pomocí toho jsme schopni z poklesu jasu světla procházejícího atmosférou nějaké planety odhadnout její složení.
Samozřejmě je nutno dodat, že je to ještě mladý a stále velmi dynamický obor. První detekce atmosfér přišla někdy před 20 nebo 25 lety. Revoluci do tohoto oboru pak přinesl až dalekohled Jamese Webba, který funguje jen pár let, a toto patří mezi jeho první velké výsledky.
Jak dlouho může trvat, než se podaří měření zopakovat?
Myslím si, že další studie by mohla být hotová někdy za dva až tři roky, možná i dřív.
Pokud i ta další měření výsledky potvrdí, co to bude znamenat?
Pokud další měření zvýší statistickou jistotu výsledku na úroveň sigma pět, bude muset následovat ještě nezávislé ověření. To znamená, že by ta stejná data měl zpracovat nějaký jiný tým nezávislou metodou. To je zásadní krok. Například před několika lety došlo k detekci fosfanu na Venuši, ale když to pak zanalyzovaly jiné týmy, nepotvrdilo se to. Dodnes se kvůli tomu vedou diskuze, jak významné bylo to první měření.
Pokud se podaří dostat do fáze, že už nebude pochyb, že ty dané molekuly v atmosféře K2-18b jsou, jak blízko to bude mít k definitivnímu důkazu o existenci života?
Ani pak to nebude stoprocentní. I tyto molekuly se totiž už podařilo vyprodukovat v laboratorních podmínkách bez přítomnosti života. Primárně je produkují živé organismy, na Zemi zejména plankton, a je nepravděpodobné, že by jich takové množství mohlo bez života vzniknout, ale se stoprocentní jistotou se to říct nedá.
Existuje nějaký další způsob, jak se následně dostat dál než na hranici „velmi pravděpodobně tam život je, ale jistě to nevíme“?
Následně by se mohla ověřit přítomnost dalších sloučenin a biomarkerů, což však stále neposkytne úplnou jistotu o přítomnosti života. Další a ještě lepší poznatky by mohly vzejít z plánované mise NASA, která by se v příštích desetiletích měla zaměřit na nejnadějnější kandidáty ještě větším dalekohledem.
I ta ale velmi pravděpodobně přinese jen zpřesnění výsledků. Neprůstřelný důkaz o přítomnosti života tedy u planet, které jsou moc daleko na to, abychom tam poslali sondu, není při současné úrovni technologií a znalostí v dohledu?
Je to tak. Pořád půjde o zkoumání přítomnosti různých molekul, které nikdy nebudou přítomnost života zaručovat stoprocentně.
Co je tím hlavním revolučním faktorem, který umožnil učinění tohoto objevu?
Je to hlavně dalekohled Jamese Webba. Ten nám otevřel okno výzkumu atmosfér dokořán, protože díky němu jsme schopni zkoumat mnohem více molekul. Toto je jedna z prvních studií, která toho využila.
Co vlastně víme o tom, jak to na planetě K2-18b vypadá?
Je to jeden z takzvaných hyceánských světů, což je zvláštní typ planety, který má asi 2,5krát větší rozměry než Země, větší hmotnost, ale nižší hustotu, což je způsobeno tím, že pod jejím povrchem se může nacházet oceán. Tyto planety zároveň mají velkou vodíkovou atmosféru, což významně usnadňuje její detekci, protože čím je atmosféra větší, tím líp se zkoumá tranzitní spektroskopií.
