Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nejnovější vědecké výpočty uvádí, že asteroid o odhadované velikosti kolem 50 metrů 2024 YR4 může 22. prosince 2032 zasáhnout Zemi s pravděpodobností 2.3 %. Na víc jak 97 % se tedy nic nestane a podle astronomů a odborníků na planetární obranu rozhodně není důvod k panice. Co by se ale dělo, kdybychom měli fakt velkou smůlu a asteroid skutečně mířil na naši planetu?
Nejkratší možná odpověď může znít asi takto - ani v takovém případě by pravděpodobně nedošlo k žádné velké katastrofě se ztrátou mnoha životů. Nelze ale vyloučit, že by státy musely volit mezi pokusem o eliminaci rizika poněkud riskantním způsobem a evakuací nemalého prostoru.
Plnohodnotná odpověď se do jednoho odstavce shrnout nedá. Vězte ale, že stojí za to. I přes nízkou pravděpodobnost střetu totiž 2024 YR4 už v tuto chvíli představuje milník v historii planetární obrany.
Video ukazuje záznam z nedávného pozorování asteroidu dalekohledem ze soustavy VLT (Very Large Telescope):
Nejistota potrvá roky
Nejprve shrňme, kdy bychom podle dostupných informací měli mít jisto v hlavní otázce, tedy v tom, jestli nás 2024 YR4 mine, nebo ne.
Astronomové avizují, že v následujících dnech se předpověď pravděpodobnosti jeho srážky se zemí bude ještě vyvíjet a může se ještě měnit oběma směry (zatím se od objevu tohoto asteroidu 27. prosince 2024 posunula z ≤1 % na 2,3 %). Tato proměnlivá fáze by měla trvat do dubna, kdy ale místo finálního rozsudku pravděpodobně přijde dlouhá doba nejistoty trvající až do roku 2028.
Proč to nejde jinak, ví Petr Pravec, astronom z Astronomického ústavu AV ČR, který se se svým týmem významně podílí na výpočtu dráhy asteroidu i jeho velikosti pomocí pozorování z Čechy ovládaného dalekohledu na observatoři La Silla v Chile.
„Do dubna se s pomocí dalších pozorování většími dalekohledy dopracujeme k nějaké pravděpodobnosti X, která může být větší, nebo menší než ta současná. Velmi pravděpodobně to ale nebude ani 0 %, ani 100 %. Pak asteroid zmizí z dohledu i těch největších dalekohledů a k definitivnímu výpočtu se budeme moct dostat až v roce 2028, kdy se znovu přiblíží a budeme moci získat jeho další měření,“ řekl Pravec s tím, že sledování ztěžuje skutečnost, že asteroid se od Země momentálně vzdaluje.
Vizualizuace odhadované dráhy letu asteroidu Sluneční soustavou. Momentálně těleso putuje vesmírem směrem od naší planety.
Jediným způsobem, jak dráhu asteroidu sledovat a dál tak předpověď zpřesňovat i po dubnu 2025 (před rokem 2028), by podle Pravce mohlo být vyslání sondy v rámci nové speciální mise, kterou ale zatím žádná kosmická agentura oficiálně neoznámila. „Možná by se k tomu rozhodla NASA v případě, že se vypočtená pravděpodobnost střetu asteroidu se Zemí s pomocí dalších měření v příštích měsících výrazně zvýší. Momentálně je ale na takové plány příliš brzy,“ dodal vědec, který je objevitelem stovek vesmírných těles, včetně toho, které NASA v roce 2022 cvičně úspěšně odklonila z dráhy v rámci historicky prvního testu planetární obrany (mise DART).
Jako tunguský meteorit?
Odhadovaná velikost asteroidu 50 metrů podle Pravce není definitivní a od skutečnosti se ještě může lišit i o 10 až 20 metrů (v médiích můžete často narazit i na rozmezí 40 až 100 metrů, což je ale starší odhad).
Řádově by tedy podle Pravce mohl být asteroid srovnatelný s tunguským meteoritem, který v roce 1908 vybuchl kilometry vysoko nad povrchem země v centrální Sibiři, kde exploze spálila nebo polámala stromy v oblasti velké přes 2000 kilometrů čtverečních, což je oblast přesahující rozlohu většiny světových metropolí.
Vzhledem k přetrvávajícím nejistotám ohledně velikosti 2024 YR4 (hodně nejasností mimochodem panuje i kolem tunguského meteoritu, viz. infobox), jeho složení a úhlu letu je ale potřeba brát přirovnání obou těles a potenciál páchat škody s velkou rezervou.
Co víme o Tunguské události?
Velikost tunguského meteoritu dodnes přesně neznáme, odhady založené na dlouhé sérii vědeckých expedic, výpovědí očitých svědků i dobových záznamů ze seismických zařízení jsou většinou podobné těm, jaké se nyní odhadují u 2024 YR4. Například NASA uvádí 40 metrů, ale často se zmiňuje i 40 až 100 metrů, výjimečně pak dokonce 200 (starší teorie dokonce hovořily o kometě).
Les sibiřské tajgy, který byl srovnán se zemí výbuchem z tunguského meteoritu poblíž místa, kde meteorit spadl v roce 1908. Tento snímek byl pořízen během expedice profesora Leonida Kulika v roce 1938 za účelem vyšetřování této události.
Má se za to, že asteroid explodoval několik kilometrů nad povrchem Země a díky velmi nízké hustotě osídlení výbuch zřejmě způsobil minimum obětí na životech (uvádí se jednotky). Exploze ale způsobila viditelné poškození lesního porostu v oblasti velké přes 2000 kilometrů čtverečních, což odpovídá zhruba čtyřnásobku rozlohy Prahy.
Takto velké byly zhruba oblasti postižené explozí tunguského meteoritu.
Svědci, kteří událost sledovali ze vzdálenosti asi 30 kilometrů, údajně viděli ohnivou kouli „jasnější než Slunce“, slyšeli ránu a někteří z nich byli zasaženi i silnou rázovou vlnou a skončili v bezvědomí.
Zdůrazněme také, že zničení nějakého města asteroidem 2024 YR4 je krajně nepravděpodobné nejen kvůli nízké šanci srážky se Zemí a zásahu obydlené oblasti, ale i kvůli tomu, že lidstvo proti asteroidům není bezbranné.
Než se ale pustíme do otázky možné aktivace planetární obrany, připomeňme ještě jednu událost z nedávné historie, která dobře ukazuje, že i podstatně menší vesmírná tělesa, než je 2024 YR4, mohou být nebezpečná.
Došlo k ní 15. února 2013, kdy v atmosféře explodoval čeljabinský meteor. Ten měl podle odhadů průměr asi 15 metrů a vybuchl ve výšce přes 20 kilometrů nad Zemí, kde uvolnil energii o ekvivalentu 440 tisíc tun TNT, tedy skoro třicetkrát víc než atomová bomba svržená na Hirošimu v roce 1945.
Rázová vlna sice nebyla dost silná, aby ničila celé budovy, ale drobnější škody (hlavně vysklená okna) byly zaznamenány na ploše 500 kilometrů čtverečních. Zraněno (většinou padajícími střepy) bylo asi 1600 lidí.
I malý vesmírný objekt může napáchat značné škody.
Odhady velikosti a uvolněné energie lze přitom v případě čeljabinského meteoru na rozdíl od tunguského považovat za velmi solidní. Vychází mimo jiné i z přesných měření ze sítě zařízení vytvořených pro detekci jaderných testů a analýz četných vzorků úlomků meteoritu nalezených na Zemi.
Vizualizace dopadu různě velikých asteroidů na naši planetu:
Kdo by bránil planetu? Dopředu to nikdo neví
Jak je to ale se schopností lidstva bránit se proti nebezpečným vesmírným objektům?
Dobrou zprávou je, že planetární obrana není jen záležitostí sci-fi filmů a knih. Jde o koncept, kterým se vědci z různých oborů vážně zabývají už desítky let, sdružují se v mezinárodních orgánech, pořádají konference a provádí například i cvičné simulace krizových scénářů.
Na druhou stranu jsme ale daleko od bodu, kdy by mechanismy planetární obrany byly dokonale naplánované a všichni se jasně shodovali na tom, jak se má v případě nouze správně postupovat.
Momentálně existují dvě formální mezinárodní skupiny zřízené při OSN, které se problematikou vážně zabývají - Mezinárodní síť pro varování před asteroidy (IAWN) a Poradní skupina pro plánování vesmírných misí (SMPAG), přičemž IAWN sdružuje astronomy a vědce, kteří mají za úkol při zjištění určitého rizika (pravděpodobnost střetu 1 % a víc u asteroidu s průměrem alespoň 50 metrů) upozornit SMPAG, kde sedí delegáti nominovaní jednotlivými státy.
SMPAG už na asteroid 2024 YR4 upozorněn byl a velmi intenzivně se jím zabývá. Seznam Zprávám to potvrdil potvrdil výzkumný pracovník Nikola Schmidt z Ústavu mezinárodních vztahů, který je poradcem české delegace v rámci této skupiny.
Schmidt SMPAG popisuje jako orgán, v jehož rámci se během let podařilo nastavit procedury vedoucí ke společnému mezinárodnímu zhodnocení situace a tvorby doporučení o dalším postupu. Mandát této skupiny je ale jen poradní a konečné rozhodnutí, jak případnou krizi vyřešit, je na Radě bezpečnosti OSN a v případě neshody na samotných státech. I v rámci SMPAG navíc mají podle Schmidta nepřekvapivě největší vliv nejmocnější státy a menší státy své zájmy prosazují složitěji.
„Po minulém zasedání nám v rámci simulace hypotetické hrozby přišel dopis od USA, kde jasně deklarovali, že vláda USA má povinnost chránit zdraví a majetek obyvatel, i kdybychom se nedomluvili,“ vyzdvihl Schmidt skutečnost, že když by šlo do tuhého, dá se očekávat, že státy mohou jednat v podstatě „na vlastní pěst“, což může být v mnoha ohledech problematické.
„Zní to jako samozřejmost, ale například v situaci, kdy se jako řešení nenabízí žádná jiná než jaderná metoda – v případě příliš velkého asteroidu nebo nedostatku času na přípravu mise –, je taková deklarace, byť v simulaci řešící hypotetickou hrozbu, velmi znepokojivá pro vyhlídky mezinárodní spolupráce,“ řekl k tomu Schmidt s tím, že u každého asteroidu se bude odhadovaný koridor, kam může dopadnout, táhnout zcela určitě přes vícero států.
Jinými slovy tedy hrozí, že v případě nebezpečí bude chtít proti asteroidu zasáhnout hned několik států zároveň, které si nebudou vzájemně věřit, nebo budou soutěžit o připsání si kreditu za odvrácení katastrofy. Že taková situace není nejlepší pro maximální šanci na úspěch a minimalizaci rizik, snad není třeba dlouze rozebírat.
„Proto je pro menší stát velikosti České repuliky zcela zásadní, aby vznikl mezinárodní režim planetární obrany a jednání států bylo předvídatelné,“ připomněl k tomu Schmidt doporučení z jeho staršího článku.
Obrana by byla překvapivě komplikovaná
Když odhlédneme od nezodpovězených otázek organizace planetární obrany, mohla by se případná eliminace nebezpečí dopadu 2024 YR4 na naší planetu jevit jako nepříliš komplikovaná alespoň z technické stránky. Tento asteroid je totiž ještě menší než objekt, který NASA dokázala cvičně odklonit z dráhy pomocí nárazu sondy už v roce 2022. Do prosince 2032 navíc zbývá ještě téměř osm let, což laikovi může připadat jako dost času.
Tak tomu ale nemusí být. Ve skutečnosti by zásah proti asteroidu 2024 YR4 mohl představovat výzvu i z technického hlediska.
NASA v rámci mise DART sice dokázala úspěšně změnit dráhu měsíce Dimorphos s průměrem 150 metrů pouhým nárazem asi půl tuny těžké sondy. Problém je v tom, že takhle drobný zásah může fungovat, jen když k němu dojde s velkým předstihem.
Umělecká ilustrace sondy použité při misi DART. Centrální krychle o hraně zhruba jeden metr.
„Tato technologie je určena pro odchýlení tělesa, které má zasáhnout Zemi řekněme za deset a více let,“ řekl Pravec s tím, že s dlouhým časovým předstihem může i malý impulz z nárazu malé sondy snáze dosáhnout většího odchýlení asteroidu. „Účinek je totiž poměrně malý a znatelně se projeví až na delší časové škále,“ dodal Pravec.
Podle Schmidta se nicméně v rámci SMPAG tato metoda rozhodně neodepsala a dost možná by ji i využít šlo například s použitím mnohem těžší sondy, než jaká byla použita při misi DART.
Pokud by se každopádně z jakéhokoliv důvodu v roce 2028 ukázalo, že ateroid skutečně letí na nás a že ho z nějakého důvodu nelze spolehlivě odklonit kineticky, jako možná náhradní metoda se nabízí použití jaderných zbraní.
Zasáhnout asteroid tímto způsobem by přitom nemělo představovat velký problém. Podle Schmidta může jít z technického hlediska dokonce o ideální variantu, ale z hlediska sociopolitické situace lidské společnosti je však velmi problematická a mezinárodním právem zakázaná.
Jaderná exploze by se podle Schmidta v ostrém kontrastu proti představám vycházejícím ze sci-fi filmů použila tak, aby se asteroid nikoliv rozmetal na kusy, ale odklonil prostřednictvím působení tepla na jeho povrch z exploze bomby poblíž asteroidu. Kdyby k odklonění nestačila jedna exploze, dal by se proces teoreticky opakovat podle potřeby. Případně se podle Schmidta nabízí jadernou explozi použít i v kombinaci s předchozí kinetickou náloží.
Politickou a společenskou problematičnost takového postupu ale kromě samotné citlivosti použití jaderných zbraní zvyšuje i to, že něco takového nikdy nikdo nevyzkoušel, a odhadnout, jak přesně by materiál na jaderný výbuch reagoval, není podle Pravce jednoduché.
Jako případná poslední možnost záchrany se nabízí i evakuace oblasti dopadu asteroidu. Znovu ale zdůrazněme, že i kdyby se naplnila ta zatím dost malá pravděpodobnost, že asteroid trefí naši planetu, je pravděpodobnější, že dopadne spíše do neobydlené oblasti, kde by ani nemusela být evakuace potřeba.
Nahrává tomu obecná statistika s ohledem na poměr oceánů a pevniny spolu s hustotou jejího osídlení, ale nejen to. Pro 2024 YR4 totiž už existuje dokonce i odhad tzv. impaktního koridoru, což je zjednodušeně řečeno pás povrchu Země, do nějž vesmírné těleso dopadne, trefí-li Zemi (ano, skutečně se to dá odhadnout i takto dopředu).
Impaktní koridor se táhne přes Pacifik, sever Jižní Ameriky, Atlantský oceán, Afriku, Indický oceán a Indii. Autorem odhadu je astronom Daniel Bamberger z britského projektu Northolt Branch Observatorie.
A jak můžete vidět, většina impaktního koridoru asteroidu 2024 YR4 je nad oceány. Značná část ohrožené pevniny navíc není hustě osídlená.
Bezprecedentní situace
Schmidt s Pravcem se shodují, že přestože je riziko stále malé, pro jejich obor jde o zásadní událost, která v historii nemá obdoby.
Média připomínají, že momentálně spadá 2024 YR4 do třetího stupně takzvané turínské stupnice pro kategorizaci nebezpečí dopadu vesmírných objektů na naší planetu, a že z tohoto hlediska 2024 YR4 první svého druhu není.
V roce 2004 byl totiž objeven asteroid Apophis, u kterého bylo riziko srážky se Zemí odhadováno zezačátku na 2,7 %, což na turínské stupnici znamenalo čtvrtý stupeň. Apophis je také větší než 2024 YR4. Zásadní rozdíl je v tom, že srážka se Zemí u něj hrozila až v roce 2029, tedy dlouhých 25 let od jeho objevení. U Apophisu také navíc dodatečná pozorování riziko poměrně rychle vyloučila, zatímco v případě 2024 YR4 nás zřejmě čekají roky nejistoty.
Není proto pochyb, že nově objevený asteroid je bezprecedentní událostí v planetární obraně. Naštěstí je však o hodně pravděpodobnější, že nakonec z něj vzejde spíš impulz pro její vylepšení kvůli budoucím hrozbám než první ostrý test.
