Noční můra ruských pilotů. Proti raketám Starstreak není obrany

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

„Ukrajina už má k dispozici rakety Starstreak k okamžitému použití,“ řekl o víkendu britský ministr Ben Wallace listu The Mail on Sunday, podle kterého Spojené království poskytnutím této zbraně Ukrajině „dělá víc než kdokoliv jiný“.

Starstreaky skutečně mají několik výhod, jimiž převyšují ostatní přenosné raketové systémy (tzv. manpady), které Ukrajině poslaly už dřív jiné země. Specialistka na jejich používání Katie Stocková, která s nimi při výcviku podle deníku The Times už zaměřila a zničila přes 3 tisíce cílů, řekla, že když na vás letí tato střela „jen mrknete a pak dostanete špatnou zprávu“.

Tento a podobné výroky odkazují především na vysokou přesnost a rychlost Starstreaků. Ty jsou dány do značné míry odlišnými technickými vlastnostmi ve srovnání s ostatními manpady. Pojďme si je představit.

Starstreak jsou protiletecké raketové komplety, které se dají odpalovat z ramene, takzvaného lehkého vícenásobného odpalovacího zařízení (Lightweight Multiple Launchers neboli LML) či ještě z pokročilejších raketometů připevněných na různých druzích vojenské techniky.

Vyvinula je společnost Thales Air Defence s centrem v Belfastu a britská armáda je používá od roku 1997. Často se podle článku serveru The Drive zaměřeného na techniku používají připevněné na střeše obrněnce Alvis Stormer, což umožňuje mít k okamžitému odpalu k dispozici až osm raket.

Není jasné, kolik raket Británie na Ukrajinu poslala, ani o jaké druhy přesně šlo. Podle Timesů nicméně dodávka obsahuje verzi pro odpal z ramene i LML odpalovače. Spojené království podle velitele britské protivzdušné obrany Grahama Taylora poskytlo ukrajinské armádě už dřív i výcvik na blíže nespecifikovaném místě ve východní Evropě (podle The Drive pravděpodobně v Polsku).

Prvním klíčem k jedinečným schopnostem Starstreaků je zaměřovací a naváděcí systém využívající dvou laserových paprsků. Operátor může díky tomu raketu odpálit hned, jak opticky zachytí cíl. Lasery, které by podle výrobce neměly být zachytitelné nepřítelem, pak zajistí navedení přímo na cíl, který si jich pravděpodobně všimne až příliš pozdě.

Standardní manpady na rozdíl od Starstreaků využívají infračerveného pasivního navádění. V takovém případě jde vypálená raketa za zdrojem infračerveného záření a tím pádem i tepla, kvůli čemuž se takovým zbraním v angličtině říká heat-seekers.

To znamená, že ostatní manpady jako například slavné Stingery se dají na rozdíl od Starstreaků zmást obranným systémem, který z letadla nebo vrtulníku odpálí klamné zdroje tepla jako například fléry. Infračervené zaměřování také nefunguje dobře na menší cíle, které neuvolňují dostatek tepla.

Dvoupaprskový laserový systém podle The Drive kromě obcházení obrany proti infračerveně naváděným raketám také značně snižuje možnost uniknout raketě úhybným manévrem. Starstreaky tedy excelují ve schopnosti obejít obranné systémy i schopnosti samotných pilotů nepřátelských vzdušných cílů.

Starstreaky se od klasických manpadů dále výrazně liší i svou konstrukcí. Raketa po odpalu nejprve odletí do bezpečné vzdálenosti od střelce, pak odpojí první stupeň, zažehne motor stupně druhého a teprve až ten se přiblíží k cíli, uvolní se tři malé, necelý kilogram vážící, projektily přezdívané „šipky“ nebo „šípy“.

Tyto šípy mohou přesáhnout rychlost Mach 3, což je víc než u ostatních manpadů, a letí ve formaci pokrývající prostor necelých tří metrů, čímž se opět zvyšuje šance zásahu cíle.

Podle Taylora k vážnému poškození vzdušného cíle postačí už jen kinetický účinek zásahu v podstatě „čímkoliv, co letí rychlostí nad Mach 2,5“. Projektily nicméně navrch disponují i menší výbušnou hlavicí.

Starstreaky tak dokáží sestřelit v podstatě jakýkoliv vzdušný cíl v dosahu, přičemž jejich maximální dolet je podle britské armády asi 5,5 kilometru, výrobce ale uvádí sedm kilometrů. Jde tedy stejně jako u ostatních manpadů o zbraně krátkého doletu, které nestačí na vysoko letící letouny.

Jestli mají Starstreaky nějakou nevýhodu, je to větší náročnost jejich ovládání, která plyne právě z výše popsaného sofistikovanějšího naváděcího systému. K ovládání Starstreaků je potřeba umět mířit přímo na pohybující se cíl a na velkou vzdálenost ho zasáhnout s tolerancí dvoumetrové odchylky.

Vycvičený voják podle reportáže deníku The Times zvládl na simulátoru zasáhnout cíl vzdálený čtyři kilometry po několika vteřinách zaměřování s chybovou odchylkou 0,9 metrů, zatímco novinář se netrefil ani do cíle vzdáleného pouhých 200 metrů. Mířil přitom asi půl minuty a minul o 23,3 metru. Na kvalifikaci k použití rakety Starstreak v boji je potřeba asi tisíc pokusů na simulátoru.

Vysoká rychlost a přesnost raket spolu s neefektivitou obranných systémů i velmi malým časovým oknem pro reakci v podobě úhybného manévru činí ze Starstreaků zbraň, kterou piloti ruských letadel jen tak nedostanou z hlavy.

Když o nich mluvil například výše zmiňovaný velitel britské protivzdušné obrany Graham Taylor, řekl, že jakmile je Ukrajina dostane, ruští piloti si od té doby budou muset vždy „dvakrát rozmýšlet“ svůj start. Velký vliv na morálku pilotů promuje i výrobní firma Thales Air Defence v oficiálním popisu zbraně.

Podle The Drive se dá říct, že Starstreakům se v podstatě „nedá čelit tradičními prostředky“. „Jestli to tak bude fungovat, nebo ne, je otázkou, ale o zprávy naznačující, že ruští vojáci mají problémy s nízkou morálkou, už teď není nouze,“ uzavřel profil zbraně server.