Ničivá ruská střela Orešnik: Z vojenského hlediska nedává smysl. Má jiný úkol

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

V listopadu tohoto roku Rusko poprvé použilo v boji nový typ zbraně: mohutnou balistickou střelu, která může útočit na tisícikilometrové vzdálenosti.

Jak přesně ji označovat, zda je o střelu „mezikontinentální“, či nikoliv, je otázka spíše akademická. Faktem je, že podobný typ zbraně ve válce nikdy předtím použit nebyl. O co tedy jde, proč byla použita, proč s ní Rusko nadále vyhrožuje – nově evropským zemím s pomocí běloruského režimu – a co vlastně z vojenského hlediska znamená a může znamenat?

Začneme tím, co střela, která podle Ruska nese název Orešnik (tedy „Líska“), vlastně je. Oficiálně jde o strategickou balistickou střelu středního doletu, tedy zbraň schopnou zasáhnout cíle ve vzdálenosti až 5 000 kilometrů.

Podle ruského prezidenta Vladimira Putina se jedná o nový typ střely s „mimořádnými schopnostmi“. Mezi tyto schopnosti má patřit rychlost dosahující Mach 10, což odpovídá desetinásobku rychlosti zvuku, a údajná nezachytitelnost protiraketovými systémy.

Jde o typickou propagandistickou směs pravdy, polopravdy a nesmyslů. Podobné rychlosti nejsou u balistických střel nic neobvyklého a zbraně, určené proti balistickým střelám většího doletu, které dokážou zasahovat i cíle mimo atmosféru (jaké jsme poprvé viděli v akci letos v Izraeli), ji téměř určitě mohou zasáhnout.

Faktem ovšem je, že zastavit munici, kterou střela vypouští při sestupu a která pak putuje k cíli samostatně, je prakticky nemožné. Zbraň neobsahuje žádný výbušný materiál – cíle ničí čistě kinetickou energií nárazu.

Velmi jednoduše řečeno jde o kus kovu, který padá z oběžné dráhy. Putin přirovnal účinek těchto hlavic k meteoritu, což je vlastně celkem přesné (až na to, že meteority jsou obecně výrazně křehčí, a tak se z velké části vypaří v atmosféře).

Ačkoli Putin tvrdí, že jde o zcela novou konstrukci vyvinutou v rekordním čase jednoho roku, většina odborníků se domnívá, že jde spíše o modifikovanou verzi střely RS-26 Rubež. Ta byla původně navržena jako zkrácená varianta mezikontinentální střely Jars, s menším počtem stupňů a kratším dosahem.

Rubež byl testován už před rokem 2018, ale jeho vývoj byl podle oficiálních údajů zastaven, protože peníze byly zapotřebí pro projekty s vyšší prioritou. Podobnost mezi Rubežem a Orešnikem je však příliš nápadná, aby šlo o náhodu. A oba systémy mimo jiné navrhla stejná vývojová instituce, Moskevský institut tepelné techniky.

Teď k tomu, jaké zbraně Orešnik nesl a co vlastně dokáže.

Podle dostupných záběrů střela při svém nasazení nesla několik typů hlavic, které se nezávisle uvolňují z nosného modulu a zasahují různé cíle.

Tyto hlavice neobsahovaly výbušniny. Jak už bylo řečeno, cílový objekt je poškozen čistě silou nárazu hlavice při její rychlosti. Pro představu: jedna taková hlavice, vážící zhruba 300 kilogramů a pohybující se rychlostí Mach 10, má kinetickou energii odpovídající explozi 400 kilogramů TNT. To na papíře zní působivě, ale ve skutečnosti se o nic převratného nejedná. Ostatně - i při prvním nasazení byly reálné škody způsobené touto zbraní výrazně menší, než Putin tvrdil.

Cílem útoku byl zbrojní závod Pivdenmaš ve městě Dnipro. Ruská propaganda prohlašovala, že továrna byla „rozdrcena na prach“, ale satelitní snímky ukázaly něco jiného – střela prorazila střechy některých budov a způsobila lokální škody, které se sotva rovnaly efektu konvenčního bombardování.

Některé hlavice dopadly do obytné oblasti. To naznačuje, že přesnost Orešniku není nijak úžasná. Balistické střely s takovým doletem a rychlostí nejsou tak přesné jako například taktické balistické střely ATACMS, Kinžál nebo Iskander (abychom vyjmenovali zbraně používané na Ukrajině). Dá se očekávat, že dopadnou řádově nízké stovky metrů od cíle, ne jednotky metrů jako zmíněné menší příbuzné.

Taková přesnost ke zničení menších nebo opevněných cílů nestačí – pokud pochopitelně balistická munice nenese jadernou hlavici. Pak na nějaké stovce metrů příliš nezáleží.

Využívat balistické střely v podstatě s kusem kovu místo výbušné hlavice není také úplně nový nápad. Spojené státy kdysi navrhly koncept „kinetické zbraně“ nazvaný Rods from God (Boží tyče), který předpokládal shazování 35tunových wolframových tyčí (protože jde o velmi pevný kov) z oběžné dráhy rychlostí Mach 10. Stejná rychlost jako u Orešniku je dána jednoduše fyzikálně – na (staro)nové ruské střele v tomto ohledu prostě není nic mimořádného.

Výsledná energie „tyčí“ měla odpovídat explozi 48 tun TNT. O zbrani se mluvilo jako o prostředku pro ničení bunkrů a dalších velmi odolných cílů. K tomu se ovšem podobné „superrychlé“ (tj. hypersonické) zbraně vlastně příliš nehodí. Projektily se totiž při nárazu v takové rychlosti v podstatě okamžitě vypaří a neproniknou do hloubky. Zanechají po sobě působivý, ale mělký kráter (jednoduše to shrnuje tento populární článek o čínském experimentu inspirovaném právě americkým návrhem).

Z vojenského hlediska je tedy účinnost „Lísky“ omezená (pokud ovšem nenese jadernou hlavici, což by klidně mohla). Pro srovnání: ruská taktická balistická střela Iskander-M, která nese konvenční hlavici, zasahuje obvykle cíle s přesností jednotek metrů a nese až zhruba 500 kilogramů výbušniny.

Efektivita Orešniku je tedy nižší, přičemž jeho cena je pravděpodobně mnohem vyšší – některé odhady hovoří až o desítkách milionů dolarů na jednu střelu.

Pochopitelně: balistické střely jako Iskander mohou být sestřeleny snáze než velké balistické střely, které de facto přilétají k cíli z vesmíru. Na druhou stranu při stejných nákladech jich lze poslat na cíl více a obranu tak zahltit.

Nasazení střely Orešnik vyvolává také otázky ohledně její legality z hlediska mezinárodního práva. Její vývoj a pravděpodobná konstrukce naráží na pravidla, která byla dříve nastavena Smlouvou o likvidaci raket středního a kratšího doletu z roku 1987.

Tato dohoda mezi USA a Sovětským svazem zakazovala výrobu, testování a rozmístění balistických raket a řízených střel s dosahem 500 až 5 500 kilometrů. Cílem bylo eliminovat celou kategorii zbraní, které zvyšovaly riziko nečekaného konfliktu v Evropě. Střely na takovou vzdálenost dosáhnou cíle poměrně rychle – v případě Orešniku to bylo cca 15 minut na vzdálenost zhruba 1 500 kilometrů. To dává protistraně velmi málo času na reakci. Což mimo jiné zvyšuje pravděpodobnost nedorozumění a možného jaderného konfliktu.

Moskva i Washington desetiletí veřejně uváděly, že dohodu dodržují, ale situace se začala měnit kolem roku 2014. USA tehdy obvinily Rusko, že střela RS-26 Rubež, která je zřejmě přímým předchůdcem Orešniku, porušuje podmínky smlouvy.

Rusko sice trvalo na tom, že Rubež je mezikontinentální střela (její minimální dosah přesahoval 5 500 km), ale Spojené státy argumentovaly, že zbraň byla záměrně navržena tak, aby mohla zasáhnout i cíle na střední vzdálenost. Tento spor byl jedním z důvodů, proč USA v roce 2018 od smlouvy odstoupily, což následně umožnilo Rusku pokračovat ve vývoji těchto zbraní bez právních omezení.

Ačkoliv ruský prezident Putin tvrdí, že Orešnik je zcela nová zbraň, jeho podobnost s Rubežem a dalšími známými systémy naznačuje, že Rusko tuto zbraň vyvíjelo již během platnosti smlouvy – a skutečně ji tedy porušovalo.

Z pohledu ruské vojenské strategie však nasazení Orešniku dává smysl v kontextu konceptu tzv. „předjaderného odstrašení“. Tento přístup, vyvíjený od počátku 21. století, má za cíl vytvořit mezistupeň mezi konvenčními a jadernými zbraněmi. Ruské vojenské doktríny již dlouho uznávají, že samotná hrozba použití jaderných zbraní nemusí být v některých scénářích dostatečně přesvědčivá. Například tváří v tvář silnému konvenčnímu útoku NATO, proti kterému by se ruská armáda (zvláště nyní) těžko mohla úspěšně bránit.

V tomto kontextu má Orešnik představovat „poslední varování“ před přechodem k jaderné konfrontaci. Jeho použití v nenukleární podobě má signalizovat odhodlání Moskvy bránit své zájmy a demonstrovat ochotu eskalovat konflikt na vyšší úroveň.

Tato taktika se opírá o předpoklad, že viditelné nasazení strategických zbraní, byť bez jaderných hlavic, může donutit protivníka k ústupu, aniž by bylo nutné překročit práh nasazení nukleárních zbraní. (Historii konceptu v ruském uvažování o jaderném odstrašení krátce shrnuje web Meduza.)

Rusko přitom ve své současné jaderné doktríně uvádí, že je může použít jako první, pokud by bylo ve hře přežití státu.

Orešnik je jakýsi „mezikrok“: není to jaderná zbraň, ale jde o zbraň, která bez jaderné hlavice nedává velký smyl. A tak má signalizovat, že teď už „ale vážně máme prst na spoušti“. Pochopitelně se může jednat o pózu: ostatně během této války Rusko opakovaně vyhrožovalo, aby pak po překročení dané „nepřekročitelné linie“ protivníkem nereagovalo.

A jaký byl vlastně výsledek tohoto prvního nasazení Orešniku? Z vojenského hlediska v podstatě žádné. Cíl v Dnipru nebyl zničen, ani vážně poškozen. Záběry z místa dopadu a analýzy škod ukazují, že střela nepředstavuje žádný převratný prostředek.

Z hlediska přesnosti i ničivé síly se zdá méně účinná za běžně používanými systémy, jako je například Iskander.

Politicky však Orešnik splnil svou funkci jako nástroj zastrašování a demonstrace ruské vojenské síly. Jaký to bude mít vliv na rozhodování Kyjeva a především i zemí NATO, se ještě uvidí. Moskva zjevně vyslala signál, že je ochotná využít i strategické prostředky v konfliktech s menšími protivníky. Ti zároveň zvažují i spoustu další faktorů (například stav ruské armády i ekonomiky).

Krok také může spíše prohloubit nedůvěru vůči Rusku a vést k posílení odhodlání Západu v podpoře Ukrajiny. A možná vlastně tato epizoda v dalším vývoji prakticky žádnou roli hrát nebude.