Než padnou v Rusku, projdou si peklem. Takto vypadá povinná vojna v KLDR

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Píše se o nich, že nepochopili, jak se dělá moderní válka, že je jejich význam na rusko-ukrajinském bitevním poli zanedbatelný, i to, že padají jako mouchy.

Víme o nich, že možná nemají to nejlepší vybavení, ale odvahu jim dodávají vzkazy (nejspíš) Velkého vůdce a jako válečníci jsou bezohlední, disciplinovaní, „motivovaní“ a v některých disciplínách ruské vojáky předčí.

Mladí severokorejští vojáci, kteří pomáhají Rusům proti Ukrajině, patří ke generaci, jež vyrostla po ničivém hladomoru v 90. letech. Jejich cesta do útrob rusko-ukrajinské války je tak jejich prvním setkáním s vnějším světem, který je mnohem svobodnější a bohatší než domovská Korejská lidově demokratická republika.

Ukrajinské složky teď dělají všechno pro to, aby severokorejským vojákům přišli na kloub. A ti se zase ze všech sil snaží nepadnout do zajetí. Vodítka k jejich motivaci a cílům po sobě zanechávají i ti padlí, jako tomu bylo v případě vojáka Gyeonga Hong Jonga. Zemřel v ruské Kurské oblasti během operace ukrajinských speciálních sil.

Zůstal po něm deník, z něhož vyplývá, že jeho autor skončil v Rusku za trest. Ve svých záznamech píše o vině, hanbě, ale i odhodlání znovu získat důvěru severokorejského režimu. „Půjdu na frontu a budu bezvýhradně plnit rozkazy nejvyššího vůdce Kim Čong-una, i kdyby mě to mělo stát život,“ napsal.

Obrana vlasti dle něj byla „posvátnou povinností každého občana“. Zemřelý bojovník se vyznal ze své lásky k severokorejskému vůdci, mluvil o cti, jíž se mu dostalo v podobě povýšení.

Gyeong Hong Jong narozdíl od svých zajatých kolegů padl dřív, než ho stihly nahlodat pochyby.

Minulý týden zveřejnil ukrajinský prezident Zelenskyj fotografii zachycující vojáka na tenké matraci s hrubou šedou dekou přehozenou přes nohy. Ruku má silně obvázanou a vyděšeně hledí do objektivu.

Jiná fotka zveřejněná Zelenským na síti X ukazuje vojáka s pohmožděnou a oteklou čelistí. Oba muži jsou jedněmi z prvních severokorejských válečných zajatců zadržených v boji od korejské války, jež začala v roce 1950.

Muži ve videích pořízených během výslechů ukrajinskými bezpečnostními službami přiznávají, že netuší, v jaké jsou zemi. První z nich, který o sobě říká, že se narodil v roce 2005, tvrdí, že měl jen jet na obyčejné cvičení. Na otázku, zda se chtějí vrátit domů, jeden z nich přikývne, že ano. Druhý odpovídá: „Chci žít na Ukrajině.“

Těžko mohli muži tušit, jakou odpověď chtějí bezpečností složky slyšet. Někteří odborníci připomínají, že se Severokorejci po opuštění země mohou cítit, jako by vystoupili ze stroje času.

„Je to, jako kdyby někdo z viktoriánské Anglie přišel do dnešní Anglie. Ačkoli mnoho základů lidské společnosti je stejných, je zde samozřejmě jiná úroveň používaných technologií. Mohlo by je překvapit něco tak základního, jako že všichni mají doma tekoucí teplou vodu nebo záchod,“ řekl pro The Times Sokeel Park, ředitel jihokorejské pobočky organizace Liberty in North Korea, která pomohla více než 1 200 přeběhlíkům uprchnout z režimu a přesídlit na jih.

Připomíná, že v KLDR jsou tresty uplatňovány na celé generace - útěk jednoho vojáka by mohl znamenat popravu nebo tábory nucených prací pro celou rodinu.

A jen bůh (a Kim) ví, co všechno za sebou mají zajatí severokorejští vojáci.

Zesnulému vůdci KLDR Kim Čong-ilovi je přisuzován citát: Člověk se obejde bez bonbónu, ale nikoli bez nábojů.

Severní Korea má 1,3 milionu vojáků v aktivní službě a 7,6 milionu, tedy 30 procent obyvatel, v záloze. To z ní činí čtvrtou největší armádu na světě a ze Severokorejců jednu z nejvíce militarizovaných společností vůbec.

Celá desetiletí prosazuje Severní Korea politiku zvanou songun - „armáda na prvním místě“-, která se opírá o ozbrojené síly jako o nejdůležitější nástroj řešení sociálních, ekonomických a politických problémů.

Na možný vojenský konflikt jsou Severokorejci připravováni prakticky od narození. Malí školáci dokáží rozebrat kalašnikov, bojové písně jsou součástí osnov. Děti se nepřevlékají za oblíbené pohádkové bytosti, nýbrž za vojáky. Do kontaktu s ostrými náboji přichází většina z nich poprvé na střední škole v rámci prvního povinného 15denního vojenského cvičení.

To v epizodě podcastu koreanistky a spisovatelky Niny Špitálníkové KLDR živě popisuje i jeden z uprchlíků, bývalý profesionální voják, a vzpomíná na oblíbenou školní hru na válku.

Role rozdávala učitelka dle příslušnosti dětí k songbunu (politickému statusu) - některé děti hrály přeživší Severokorejce, další padlé (ale stále vítězné) Severokorejce. Nejhůř na tom byli ti, kteří měli hrát padlé Američany. „Být mrtvý a oplakávaný Severokorejec je dobré. Lepší než Američan,“ vysvětlil uprchlík.

Okamžik, kdy mladí muži a ženy odcházejí na vojnu, má být vrcholem jejich služby zemi a chvíle, na kterou se všichni skutečně těší. Celý dosavadní život poslouchali, že je armáda KLDR nejlepší na světě a musí se o ni pečovat s láskou a že v celé zemi není nikdo významnější než severokorejský voják (samozřejmě až po vůdci). Kdo by se s takovou netěšil, až se vojákem sám stane?

Aby si Severní Korea udržela vysoký počet vojáků, spoléhá na odvody. Muži musí odsloužit osm až deset let (v některých případech i 13), ženy zhruba polovinu. V dobách, kdy byla vojna povinná jen pro muže, ji až 20 procent žen absolvovalo dobrovolně, uvádí pro KLDR živě Špitálníková.

Mít v životopise záznam ze splnění vojenského výcviku je pro Severokorejce nesmírně důležité kvůli hledání zaměstnání. Vzhledem k délce povinné vojny tak ve městech prakticky chybí lidé ve věku mezi 17 a 30 lety.

Kdo už si poslechl byť jediný díl podcastu KLDR živě, tuší, jak složitý život Severokorejci mají. Jakmile však dojde řeč na vojnu, všichni uprchlíci se nezávisle na sobě shodují - povinná vojna je procházkou peklem a životním mezníkem, kdy mnohým dochází, že není vše tak růžové, jak Korejská strana práce tvrdí.

Rok před nástupem na vojnu, tedy v šestnácti letech, musí Severokorejci projít zdravotní prohlídkou, během níž jsou změření a zvážení. Laťka je však tak nízko, že se na vojnu dostanou i brutálně podvyživení jedinci, připomíná Špitálníková.

Jen ve výjimečných případech je možné se vojně vyhnout - opět záleží na postavení a platí pravidlo, že peníze vládnou. Vysokoškoláci chodí na vojnu jen na půl roku, děti politicky neloajálních zase vůbec, což pro ně ale není žádná výhra. Naopak.

Po slavnostním nástupu na vojnu už branci fasují uniformy a boty náhodných velikostí. Zhruba dvacítka vojáků spí v jedné místnosti na matracích z rýžových slupek, které vydávají takový zápach, že musí spát s nosem nahoru, vzpomíná v podcastu zpovídaný uprchlík. Jak bývá v KLDR zvykem, v každé místnosti visí portréty vůdců.

V zimě, kdy teploty i uvnitř klesají k bodu mrazu, se vojáci přikrývají jen tenkým prostěradlem, nemyjí se, ani nesvlékají. Voda z potoka stejně zamrzá.

A pak už jen deset let více méně vše dokola.

V pět hodin nástup na rozcvičku a ranní ideologické čtení novin. Po snídani vojenské předměty, techniky, obranné a útočné operace, oběd, odpolední cvičení a práce, večeře a politické sezení. Den končí v deset večer. V sobotu se uklízí tábor, v neděli bývá volno, ale nelze opustit kasárna nebo pospávat v nepovolenou hodinu.

Velkou smůlu mají ti, kteří vyfasovali menší boty, než potřebují. Jedna z prvních věcí, které se vedle ideologie a vojenských záležitostí učí, je péče o sebe sama v bojových podmínkách - jak si správně obalit nohy hadry tak, aby časem nezčernaly. Jak na nehostinné půdě vypěstovat něco, co se dá pozřít (a nenechat si to ukrást starším hladovým vojákem). Kde najít a jak využít léčivé bylinky.

Korejská strana práce tvrdí, že je ošetření v kasárnách zdarma. Ale i lékaři si potřebují vydělat, a tak i zde berou úplatky. V případě většího zranění musí jet voják domů, aby se o něj postarala rodina. Finanční zátěž za takovou péči je přitom pro mnohé z nich likvidační.

Jinak mají šanci se domů dostat jednou až dvakrát za deset let, a to pouze v případě, že rodina cestu zaplatí.

Nepohodlí se dalo přežít, nejhorší byl ale hlad, vzpomíná uprchlý voják. Příděly jídla jsou tak malé, že vojáci sbírají klíčky, trávu, brouky a, když je dobře, tak loví krysy.

„Kvůli hladu je na vojně každý sám za sebe. Měl jsem strašný hlad. Z hladu jsem zvracel. Kdybych tam neměl kamaráda, oběsil bych se. Okusoval jsem si nehty do masa, abych měl pocit, že něco jím,“ svěřil se voják v podcastu.

V kombinaci s šikanou, náročnou prací, extrémním počasím a spánkovou deprivací to každoročně vzdá několik nováčků. Jejich sebevraždy však kamarádi ve zbrani oplakávat nesmí. Sebevražda znamená nesplnění povinnosti.

Ženy na vojnu před Ninou Špitálníkovou vzpomínají jinak.

„První rok byl nejhorší. Když si mě jeden vojenský hodnostář poprvé zavolal do kanceláře a začal mě osahávat, měla jsem obrovský strach. Byla jsem paralyzovaná a nevěděla jsem, co se děje. Otočil mě a znásilnil (…). V umývárce jsem potkala vojandu, která mi půjčila mýdlo - já jsem ho v té době neměla. Podala mi ho a řekla: Neboj se, zvykneš si a bude to lepší,“ vypráví v knize Svědectví z KLDR uprchlice So Čchol. „O rok později jsem přišla do umývárky, v rohu seděla mladá dívka a brečela. Tentokrát jsem podala mýdlo já jí,“ dodala.

Dopad sexuálního násilí je o to větší, že je sex v KLDR spojený výhradně s plozením dětí a ženy nastupující do armády jsou psychicky i fyzicky naprosto počestné.

Vládnoucí strana přitom po dobu deseti let nařizuje celibát a na vojně zakazuje vztahy. Nahlásit znásilnění však ženám spíš uškodí. Korejka vzpomíná, že za svou naivitu akorát „dostala facku a k tomu práci navíc“.

Vedle každodenního sexuálního násilí ženy řeší i otřesnou hygienu. Místo vložek dostávají buničinu, kterou musí přepírat ve veřejném prostoru studenou vodou. Potom se ji snaží usušit ve vlhku či mrazu. Nakonec jsou vděčné, když kvůli podvýživě ztratí menstruaci, popsala uprchlice, jíž se myšlenky na útěk na jih zrodily právě během povinné vojny.