Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Republikán Donald Trump po čtyřech letech opět míří do Bílého domu a všichni s napětím sledují, jak se zachová. Dopady jeho nástupu nepochybně pocítí v nejrůznějších částech světa. Pozornost se upíná zejména k tomu, zda se ráznému a mnohdy nevyzpytatelnému Trumpovi podaří přispět k ukončení konfliktů v Gaze a na Ukrajině.
Válka na Ukrajině
Trump si předsevzal uklidnění ruské války na Ukrajině. Dříve se kasal, že díky dobrým vztahům s Kyjevem i Moskvou dokáže válku ukončit za 24 hodin. Později své výroky mírnil a řekl, že toho chce dosáhnout do šesti měsíců.
Dá se říct, že se alespoň trochu přizpůsobil realitě. Situace na Ukrajině je vojensky i diplomaticky komplikovaná. Šance na rychlé přijetí dohody o příměří v tuto chvíli nejsou příliš vysoké. Ruským silám se daří, jsou aktivnější a na východě napadené země postupně obkličují další města a vesnice.
Analýza
Ruská armáda má sice v posledních měsících jasnou převahu na velké části bojiště, rozhodného vítězství však dosáhnout nedokáže. A nezdá se, že by se to v dohledné době mělo změnit.
„Nevidím důvod, proč by (ruský prezident Vladimir Putin) měl být ochoten deeskalovat v tuto chvíli, kdy má pocit, že může na bojišti dosáhnout úspěchů,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy ukrajinská analytička Orysia Lucevyč, která působí v prestižním britském think tanku Chatham House.
Návrat Donalda Trumpa k moci ovšem na Ukrajině vzbuzuje mírný optimismus. A to navzdory tomu, že dopředu avizoval, že po svém nástupu pravděpodobně sníží vojenskou pomoc napadené zemi.
„Pokračování ve stejné strategii pod Bidenovým vedením vedlo k této vleklé opotřebovávací válce a nekonečným bojům,“ vysvětluje analytička Lucevyč s tím, že Ukrajinci doufají, že Trump bude ráznější a silnější.
I prezident Volodymyr Zelenskyj v novoročním rozhovoru vzkázal, že možnost ukončit boje závisí do velké míry na Trumpovi (psali jsme zde). „Může být rozhodující pro ukončení války… Nebo, což je realističtější, nám může pomoci zastavit Putina. Může to udělat,“ řekl Zelenskyj.
Způsoby, jakými by se o to Trump mohl pokusit, ovšem někdy budí obavy. Trump se v mnoha prohlášeních netajil obdivem k ruskému prezidentovi, a proto je otázka, jestli by se nespokojil i s řešením, které bude znamenat bolestivé teritoriální ústupky pro Ukrajinu.
O rozruch se postaraly například Trumpovy nedávné výroky o tom, že má pochopení pro pocity Ruska. „Rusko léta říkalo, že NATO nemůže zasahovat na Ukrajině. Bylo to jako vytesané do kamene. A pak to Biden porušil a řekl ne, měli by mít možnost vstoupit do NATO. Pak by mělo Rusko někoho přímo na svém prahu. Chápu jeho pocity z toho,“ uvedl.
Právě o členství v NATO Kyjev opakovaně mluví jako o své prioritě a té nejúčinnější bezpečnostní záruce, kterou mu mohou spojenci poskytnout. Někteří členové Aliance, včetně Spojených států, ovšem vstup Ukrajiny odmítají.
Podle analytičky Lucevyč Trump stále věří, že ohledně NATO se dají dělat kompromisy. „Osobně si myslím, že něco takového je velmi nebezpečné,“ komentuje.
Válka v Gaze
Do průběhu války v Pásmu Gazy už Trump zásadním způsobem zasáhl ještě před nástupem do úřadu. Vyjednavači Izraele a palestinského teroristického hnutí Hamás se pouhých pět dní před jeho nástupem do úřadu dohodli na přerušení bojů, což umožní propuštění izraelských rukojmích držených v Gaze a příliv humanitární pomoci pro Palestince.
Trump dopředu mluvil o tom, že v Pásmu Gazy nastane „peklo“, pokud Hamás před jeho návratem do úřadu nepropustí rukojmí. Jeho lidé měli vyvíjet tlak nejen na zástupce Hamásu, ale také Izraele. Tamní média psala, že dávali premiérovi Benjaminu Netanjahuovi najevo, že nemá klást překážky a dohodu uzavřít.
Podle informací agentury Bloomberg izraelští představitelé věděli, že pokud neuposlechnou, znepřátelí si lídra, který je jim a jejich cílům nakloněn za všech světových lídrů nejvíce. Vyjednavači na obou stranách pak podle agentury Reuters vnímali termín Trumpovy inaugurace jako poslední možný pro uzavření dohody.
Podle odborníka na Blízký východ Marka Čejky k úspěchu přispělo, že odcházející Bidenova a nastupující Trumpova administrativa našly společnou řeč. „Zdvojený tlak obou administrativ udělal své,“ uvedl v rozhovoru pro Seznam Zprávy s tím, že Trumpův tlak bezpochyby pomohl k uzavření dohody.
Rozhovorů mezi znepřátelenými stranami se účastnil kromě Bidenova zvláštního blízkovýchodního vyslance Bretta McGurka i ten Trumpův – Steve Witkoff. Ten, jak Trump slíbil, bude do budoucna úzce spolupracovat s Izraelem a spojenci, aby zajistil, že se Gaza už nikdy nestane útočištěm teroristů.
V Gaze jsou ale dojednané podmínky pouze pro prvních 42 dní. Co bude dál, jasné není, a mezi Izraelem a Hamásem zůstává řada nedořešených otázek. Dohoda proto neznamená, že by se Trump nemusel potýkat s rozbouřeným Blízkým východem.
„Nevypočitatelný prezident bude řešit situaci v nevypočitatelném regionu,“ komentuje Trumpovo budoucí počínání Čejka. „V každém případě ale beru za jistý náznak optimismu, že právě v této chvíli byl Trump schopen spojit síly s Bidenem a přinést zatím nejreálnější možnost na ukončení konfliktu v Gaze. Byl to však opět projev jeho nevypočitatelnosti? Nebo bude skutečně konzistentně usilovat o mír v regionu? To se brzy dozvíme,“ dodává.
Trumpův tlak zafungoval mimo jiné proto, že na ukončení konfliktu v Gaze, na rozdíl od války na Ukrajině, mají v tuto chvíli zájem obě strany.
Od srpna, kdy Netanjahu v podstatě stejnou nabídku na příměří odmítl, izraelské jednotky nedosáhly výraznějších zisků. Podařilo se jim sice zneškodnit vůdce Hamásu Jahjá Sinvara. Hnutí ho ale nahradilo a na průběhu války to příliš nezměnilo. Během dalších průtahů přišla o život řada civilistů v Gaze i několik izraelských rukojmí, daň si pokračující boje vybraly i na izraelské ekonomice a reputaci.
Na druhou stranu příměří může dát Hamásu prostor k obnově sil. A od některých izraelských politiků stále zaznívají výzvy k totální likvidaci teroristického hnutí a pokračování války.
Postoj k Íránu
Ještě před zvolením se spekulovalo o tom, že Trump ve srovnání se svým předchůdcem zaujme podstatně tvrdší postoj vůči Íránu. A to včetně uvalení nových sankcí i cílených leteckých úderů.
Trumpův viceprezident J. D. Vance si během kampaně stěžoval, že Washington zavalil Teherán miliardami dolarů, aby mu ulevil od sankcí, a tím mu umožnil financovat teroristické organizace, jako je Hamás.
Jaké budou Trumpovy následující kroky, naznačují jeho dřívější výroky. „Rád bych, aby byl Írán velmi úspěšný. Jedinou věcí je, že nesmí mít jadernou zbraň,“ vzkázal v říjnovém rozhovoru.
Podle analytika Jonathana Panikoffa, který působí v think tanku Atlantic Council, by se toho Trump mohl pokusit dosáhnout třemi způsoby: Širší dohodou, která by se vypořádala se všemi problémy mezi Západem a Íránem, užší dohodou týkající se pouze jaderného programu či vojenskými údery s cílem zlikvidovat jaderný program.
V článku pro časopis Foreign Policy odhaduje, že Trumpa budou při tom, jakou cestou se vydá, ovlivňovat dvě emoce - touha dosáhnout dohody s Íránem ohledně jaderného programu a rozhořčení, které v něm přetrvává po tom, co se objevily spekulace o tom, že se jej Teherán snažil zabít.
Americké ministerstvo spravedlnosti v listopadu obvinilo íránského muže v souvislosti s plánem spáchat atentát na Trumpa, ze kterým měly údajně stát Íránské revoluční gardy. Sám Trump v předvolební kampani vzkázal, že Írán mohl stát za pokusem o jeho zneškodnění.
Íránský prezident Masúd Pezeškján v rozhovoru, který poskytl stanici NBC News jen pár dní před Trumpovou inaugurací, popřel, že měl Írán v plánu Trumpa zabít. „Nikdy jsme se o to nepokoušeli a nikdy se o to ani nepokusíme,“ vzkázal.
Tvrdý postoj vůči Íránu Trump předvedl už při svém prvním mandátu, kdy jednostranně vypověděl mezinárodní smlouvu o kontrole íránského jaderného programu, známou pod zkratkou JCPOA. Výsledkem ovšem je, že Írán nyní obohacuje uran více než dříve a od výroby jaderné zbraně ho žádní mezinárodní kontroloři neodrazují.
Pro úplnost je nicméně třeba dodat, že se smlouva zabývala pouze jádrem a neřešila už vývoj íránských balistických raket, na který poukazovali její odpůrci.
Čína a Tchaj-wan
Na rozdíl od Blízkého východu nebo války na Ukrajině jde o téma, které v prezidentské kampani zůstalo upozaděno.
V posledních dnech se ovšem dostalo do centra pozornosti po tom, co Trumpův kandidát na post ministra zahraničí Marco Rubio řekl, že Čína pro Spojené státy představuje „největší hrozbu“. Vzkázal také, že Spojené státy „se budou muset vypořádat“ s čínskou invazí na Tchaj-wan před rokem 2030, pokud nedojde k dramatickým změnám.
O vztazích mezi Čínou a Tchaj-wanem
„Čínské vedení nemá z výsledku radost,“ říká Martin Hála o víkendových volbách na svobodném ostrově, který pevninská Čína považuje za své vzbouřené území. Politické dění v této zemi přitom významně promlouvá do vratké rovnováhy světa.
Jak by se Trump v takovém případě zachoval, zůstává otázkou. Analytici Richard C. Bush a Ryan Hass ve svém dřívějším článku pro think tank Brookings napsali, že Trump se v minulosti vždy stavěl k podpoře Tchaj-wanu skepticky a že v otázkách zahraniční politiky se často zaměřuje „na měřitelné faktory, jako je obchodní bilance, úroveň výdajů partnerské země na obranu nebo příchozí investice z partnerské země“.
Pokud by jejich slova platila i v případě sporů Tchaj-wanu s Čínou, měl by dát Trump za pravdu spíše velmoci než státu s 23 miliony obyvatel.
Obavy ohledně Trumpových úmyslů s Tchaj-wanem vzbudily i jeho nedávné výroky o tom, že nemůže vyloučit použití vojenské síly k získání kontroly nad Grónskem a Panamským průplavem, píše agentura Reuters.
Podle čínských analytiků Trump svými slovy zpochybnil stanovisko, které po dlouhá léta zastává americká vláda, tedy že Čína by měla být při prosazování svých nároků na demokraticky spravovaný ostrov „zdrženlivá“ a upustit od vojenských hrozeb.
„Mnozí v Číně Trumpa stále vnímají jako člověka, který umí uzavírat dohody, a to i ve velmi složitých otázkách, jako je například otázka Tchaj-wanu,“ myslí si Čao Ming-chao, profesor na Institutu mezinárodních studií na Fudanské univerzitě v Šanghaji.
