Článek
Stovky žen zahalených do ukrajinských vlajek zaplnily ulice nedaleko prezidentské kanceláře.
Blokovány policisty, kteří jim bránili v cestě, skandovaly jméno ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.
Do ulic vyšly, protože se jejich blízcí během posledních více než 20 měsíců války ztratili v boji. A ukrajinské úřady prý pozůstalým nedávají dostatek informací.
Protest ukazuje rostoucí frustraci veřejnosti se stále se navyšujícím počtem mrtvých a pohřešovaných Ukrajinců.
V Rusku jsou podobné stížnosti od loňské plnohodnotné invaze na Ukrajinu poměrně běžným jevem. Na ukrajinské straně jde ale o nevídané pozdvižení.
Jak je Ukrajina připravená na další zimu s ruskými raketovými útoky
ANALÝZA. Ukrajina by na tom měla být v obraně své kritické infrastruktury před ruskými útoky lépe než loni. Experti ale upozorňují, že výhody v podobě zkušeností a nových zbraní může smazat jeden zcela neprůhledný faktor – munice.
Petro Jaceňko, mluvčí vládního Koordinačního štábu pro zacházení s válečnými zajatci, uvedl, že pracují na tom, aby rodinám informace poskytli, zatím se to ale nedaří, jelikož Rusko nespolupracuje a odmítá zveřejnit jména těch, které zadrželo. Jejich rodiny tak nevědí, jestli jsou příbuzní v zajetí, nebo mrtví.
„Chápeme, že lidé potřebují vyjádřit svou frustraci,“ řekl ve středečním rozhovoru pro list The New York Times. „Hlavním problémem je, že Rusko neposkytuje úplné informace, a to ani o civilistech, které drží nelegálně.“
Chceme je přivést domů
Kyjevu chybí informace o 26 tisících Ukrajinců – 11 tisících civilistů a 15 tisících vojáků pohřešovaných v boji.
Příbuzní nezvěstných vojáků jsou stále více frustrováni neschopností vlády poskytnout odpovědi. I proto se do Kyjeva sjeli z celé Ukrajiny. Mnozí drželi v davu plakátky nebo fotky svých blízkých.
Jeden pár držel transparent s nápisem „Jsme hrdí na hrdiny 81. brigády. Chceme je najít a přivést domů“. Jejich syn Vadym Safronjuk k oddílu patřil, od srpna se pohřešuje.
„Naposledy jsme o něm slyšeli, když 1. srpna odešel do předních pozic,“ řekl Vadymův otec Serhij Stěpanec. „7. srpna nám bylo řečeno, že je nezvěstný po akci, kdy na něj stříleli z minometu.“
Další rodiny, dychtivé podělit se o své příběhy, se shlukly kolem týmu novinářů The New York Times a požádaly je, aby napsali jména jejich synů. Všichni hledali zprávy o mužích z 81. brigády, kteří se ztratili při opakovaných ukrajinských útocích v okolí Bilohorivky.
Jak to vypadá s plánovou ukrajinskou ofenzivou?
Boje o Bilohorivku a další místa na východní frontě se jen zřídka dostávají na titulní stránky novin. Vláda také omezuje zveřejňování podrobností o vojenských ztrátách, aby se vyhnula sdílení takových informací s Ruskem, ale také aby zabránila jakémukoli snížení morálky doma.
Kvůli tomu je pro rodiny prakticky nemožné zjistit, co se stalo s jednotlivými vojáky.
Ludmila Marčenková uvedla, že její 37letý syn Andrij loni narukoval a strávil měsíc výcvikem v Británii, který si užíval a posílal domů selfie. Ale do 10 dnů po návratu na Ukrajinu byl poslán na frontu. Po konci jeho prvního útoku byl prohlášen za nezvěstného. „Je to můj jediný syn,“ řekla tiše. „Je to velmi těžké.“
Mnoho rodin se upíná k naději, že jejich blízcí jsou stále naživu, byli zajati ruskými silami a nyní jsou drženi jako váleční zajatci. Píší dopisy, navštěvují úřady, hledají také zprávy a fotografie na internetu, přičemž se někdy nechají oklamat ruskými podvodníky.
Kost v krku
Podle různých lidskoprávních organizací je v ruských vězeních drženo na 10 tisíc Ukrajinců. Moskva nadále odmítá poskytnout úplné záznamy o zadržovaných, ukrajinská strana k frustraci mnoha rodiny jen přidává. Vláda v Kyjevě totiž odmítla zveřejnit jména těch, o nichž bylo možné potvrdit, že jsou drženi v ruské vazbě, protože se snaží vyjednat výměnu zajatců.
Mluvčí Jaceňko uvedl, že vláda nemůže seznamy zveřejnit, protože by se na veřejnost dostaly citlivé osobní údaje. Dodal, že Rusko kontaktuje rodiny a vybízí je k protestům proti vládě ve snaze destabilizovat ukrajinskou společnost.
Na stranu protestujících se ale postavily i ozbrojené síly, které také daly jasně najevo, že chtějí odpovědi. Malá skupina nesla červenočernou vlajku praporu Ajdar, málo známé bojové jednotky, která je od roku 2014 v čele bojů proti Rusku a separatistickým silám. V Rusku je označována za extremistickou a nacionalistickou skupinu, která byla jedním z deklarovaných důvodů k invazi na Ukrajinu.
Zástupce velitele praporu, který používal volací znak Hook, uvedl, že nepřátelství Ruska vůči této skupině pramení z toho, že na východní Ukrajině mobilizuje protirusky smýšlející obyvatele. „Ajdar je pro ně jako kost v krku,“ řekl.
Anexe Krymu
Poloostrov Krym Rusko anektovalo v roce 2014 po Kremlem dirigovaném hlasování, kterým si Moskva jeho přivlastnění ospravedlnila. U referenda tehdy nebyli zástupci uznávaných mezinárodních organizací jako OSN nebo OBSE, přijeli však lidé spojení s různými organizacemi blízkými Kremlu.
Většina zemí ruskou anexi Krymu vyhodnotila jako nelegální akt, který porušuje mezinárodní právo. Krym tak dodnes zůstává předmětem sporů.
Ženy s ajdarskou vlajkou uvedly, že se nyní pohřešuje až 100 mužů z praporu. Informací o jejich osudu bylo málo, ačkoli 18 vojáků z praporu, včetně dvou zdravotních sester, stanulo v červenci před ruským soudem.
Bledí, vyzáblí a s vyholenými hlavami se objevili za tabulovým sklem obžalovaných v ruské soudní síni. Byli obviněni z členství v teroristické organizaci, za což jim hrozí až 16 let odnětí svobody. To odsoudily skupiny na ochranu lidských práv jako porušení mezinárodních úmluv o zacházení s válečnými zajatci.
Pro přátele a rodinu byl pohled ale hořkosladkým okamžikem: úleva, že jsou naživu, se mísila s bolestí nad jejich stavem.
„Vypadaly hrozně,“ řekla sedmadvacetiletá Lyuba, vyznamenaná bojová zdravotnice, která je přítelkyní a blízkou kolegyní obou zajatkyň. „Bylo jasně vidět, že byly mučeny. Byly velmi vyhublé. Hodně zhubly,“ řekla její kamarádka Maryna, také zdravotní sestra.
O tajné operaci na ruském území:
Šestadvacetiletý velitel dělostřelecké jednotky s zvolacím znakem Chichen řekl, že mezi zajatci byl i jeho nejlepší přítel, pětatřicetiletý Ihor Gayocha.
Prapor si myslel, že Gayocha, což je také jeho volací znak, byl zabit při přepadení v březnu loňského roku, než se objevil na videozáznamu, na kterém ho vyslýchají. Jeho matka, která se rovněž účastnila shromáždění v Kyjevě, doteď nedostala žádné informace nebo oficiální potvrzení o stavu svého syna, a to ani z Ruska, ani z Ukrajiny.
Obává se, že pokud její syn nebude napsaný na oficiálním seznamu válečných zajatců, jeho šance na návrat se radikálně ztenčí. „Je tam u soudu,“ řekla zklamaně, „ale na žádném seznamu není.“
Organizace na ochranu lidských práv před podobným scénářem varovaly. Jakmile vojáci zmizí v ruském vězeňském systému, může být pro Ukrajinu obtížnější přivést je domů, ať už v rámci výměny zajatců, nebo při všeobecném propuštění na konci války.
To se konec konců potvrdilo na gruzínských hranicích, kde je už 14 dní uvízlá sedmičlenná skupinka Ukrajinců, kteří byli propuštěni z ruského vězení (více zde).
