Článek
„Nejedná se o příměří, ale o naši snahu postupně dosáhnout deeskalace konfliktu alespoň na těchto frontách,“ uvedl v úterý pro agenturu TASS hlavní ruský vyjednavač Vladimir Medinskij. Upřesňoval tak oznámení Ruska, podle kterého země „drasticky sníží“ vojenskou aktivitu v okolí Kyjeva a Černihivu.
Podle ruského ministra obrany Sergeje Šojgua byl hlavní cíl první časti ruské operace splněn – bojový potenciál ukrajinských ozbrojených sil byl výrazně snížen, a Rusové tak mohou pozornost a úsilí soustředit na hlavní cíl, kterým má být „osvobození Donbasu“ na východě Ukrajiny.
Odpovídá však dosavadní vývoj války právě tomuto tvrzení? Pozorujeme změnu ruské strategie? A daly se ruské jednotky opravdu do pohybu? Nejen na tyto otázky hledaly Seznam Zprávy odpověď v rozhovoru s bezpečnostním expertem Janem Ludvíkem z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Rusko oznámilo snížení počtu svých vojáků v okolí Kyjeva a Černihivu a za svůj hlavní cíl nyní označuje osvobození Donbasu. Co se týče této rétoriky, pozorujeme změnu ruské strategie?
V případě rétoriky je to významná změna. Pravděpodobně jde o důsledek toho, že Rusko bylo po prvních týdnech operace, které se nepovedly tak, jak si představovalo, donuceno k operační pauze a k přehodnocení svých cílů. Z toho si podle všeho vzalo to, že v jeho možnostech není obsazení Kyjeva a nastolení nové vlády na Ukrajině, jak původně chtělo.
Místo toho se tak Rusové rozhodli soustředit na donbaskou frontu, kde stále ještě mají možnost dosáhnout vojenských vítězství, která by mohli prodat doma. Zároveň i to, že Rusko do války vstoupilo s deklarací, že jde na pomoc donbaským samozvaným separatistickým republikám, jim umožňuje takový výsledek prezentovat jako úspěch.
Dění na Ukrajině sledujeme v on-line reportáži:
Další cíle jako denacifikace a demilitarizace, které Rusko uvádělo, byly abstraktní. I když se jim nedaří jich dosáhnout, v probíhajících jednáních mohou stále vytvořit nějakou jejich definici, která bude naplněna, protože žádná denacifikace Ukrajiny nikdy nebyla potřeba. Tím pádem ale budou doma moci říct, že denacifikace dosáhli.
Na Donbasu už jde o konkrétní území, které buď kontrolujete, nebo ne. Obě strany budou ve výsledku muset najít nějaký kompromis, jak statut těch dvou teritorií upravit. To je podle mě také důvod, proč se Rusko soustředí právě na tuto část fronty.
Když se podíváme na realitu, dochází ke změnám v ruském postupu? Objevují se zatím poměrně rozporuplné zprávy a Ukrajinci jsou obezřetní.
Od samotného ohlášení uplynula krátká doba na to, abychom vyhodnotili, co to vlastně znamená. V oblasti Kyjeva však ruské útoky zeslábly už před nějakou dobou. Ohlášení omezení aktivit v okolí Kyjeva a Černihivu je přiznáním reality na místě – ruské síly na kyjevské frontě nebyly schopny postupovat.
Stahování ruských jednotek, které jsme zatím viděli, se podle všeho týkalo zejména jednotek VDV, tedy výsadkářů. V Rusku jde o jednotky elitní a velmi cenné, které šly v čele ruského útoku a v rámci této zpackané první fáze operace utrpěly velké ztráty. Samozřejmě to nevíme přesně, ale je pravděpodobné, že Rusko chce tyto jednotky stáhnout, nějakým způsobem přeskupit a zkonsolidovat, aby je mohlo použít právě na donbaské frontě.
Už jste jako důvod obratu zmínil ruské neúspěchy, nemohou ale tyto kroky být součástí nějakého většího plánu?
To je velmi nepravděpodobné. Odkaz na větší plán je pro Rusko výmluva, jak říct, že v první fázi vlastně neprohrálo. V podstatě všechno, co jsme viděli, odpovídá tomu, že ona úvodní fáze měla za cíl rychlé obsazení Kyjeva, dosažení změny režimu a že se nepočítalo s žádným zásadním odporem. Operace ale selhala, Rusko si prošlo přehodnocením cílů a potřebuje to nyní vysvětlit domácímu publiku tak, aby to nevyznělo jako porážka.
Čeho se tedy Rusko bude v nadcházejících týdnech na Donbasu nejspíše snažit dosáhnout? A jaké jsou jeho šance po více než měsíci války?
Je to jen spekulace, ale dávalo by smysl, že se pokusí dosáhnout hranic Doněcké a Luhanské oblasti tak, jak byly administrativně platné před tím, než na Donbase vypukl konflikt. Separatisté nekontrolují území celých těchto oblastí, ale jen jejich části. Rusko tak může mít ambici vytvořit tyto republiky v širších hranicích, nebo to alespoň zkusit použít jako něco, co může vyložit na stůl během vyjednávání.
Mgr. Jan Ludvík, Ph.D.
- Jan Ludvík je odborným asistentem na Katedře bezpečnostních studií IPS FSV UK a členem univerzitního centra excelence s názvem Pražské centrum pro výzkum míru / Peace Research Center Prague.
- Odborně se zaměřuje na vztah mezi vojenskou silou a politickou mocí, ozbrojené konflikty a americkou a českou zahraniční či bezpečnostní politiku.
- Je autorem knihy Nuclear Asymmetry and Deterrence: Theory, Policy and History. Publikuje v prestižních odborných časopisech.
Jan Ludvík.
Rusko se také zřejmě snaží odříznout ukrajinské síly na Donbase, které jsou na tamní frontě dlouhodobě vázané vůči separatistům, dvojicí útoků – jedním ze severu a druhým z jihu. Kdyby se tyto dvě síly setkaly, zhruba čtvrtina ukrajinské armády – pokud by se jí nepovedlo se stáhnout – by se ocitla v obklíčení. To by pro Rusko bylo velké vojenské vítězství a určitá vzpruha v době, kdy se mu nedaří a jeho armáda je demoralizovaná.
Jak moc je to pravděpodobné, je těžké říct. V případě této války totiž platí, že máme pocit, že o ní víme hrozně moc. Je to ale první tiktoková válka – vidíme nekonečný proud videí a obrázků, ale vlastně nevíme, jak moc jsou vůči celému konfliktu reprezentativní.
Má Ukrajina kapacitu na ruský obrat reagovat?
Informací o tom, jaké ztráty utrpěla ukrajinská strana, máme velmi málo. Je proto obtížné odhadovat, jestli přesunutí ruských jednotek na východ bude stačit k tomu, aby Rusko Ukrajince obklíčilo, nebo jestli ani tohle stačit nebude.
Vidíme, že Ukrajinci se velmi efektivně a statečně brání, jsou schopni podnikat omezené protiútoky, a z toho, co vidíme, hodně spoléhají na lehkou pěchotu s velkým množstvím ručních protitankových a protiletadlových zbraní, které dostávají i od Západu. Nevíme ale, co dělají ukrajinské mechanizované jednotky, které jsou nutné pro další úspěšný protiútok.
Nevíme, jestli tyto jednotky existují, a pokud ano, zda jsou schopné operace. Máme nějaké indikace, že fungují, což je pro Ukrajince fantastický úspěch, neznáme ale jejich rozsah.
To je nicméně dobře, Ukrajina totiž zcela smysluplně žádá, aby se o pozicích ukrajinských sil nemluvilo a nenahrávalo se tím Rusku. Omezuje to však naši schopnost odhadnout, jak na tom vlastně Ukrajina vojensky je.
V úterý došlo k určitému posunu i na diplomatickém poli, když ukrajinští vyjednavači navrhli ruské straně systém bezpečnostních záruk. Jak vnímáte tento vývoj?
Zdá se, že diplomatický vývoj je nyní skutečně pozitivní a že se obě strany nějakým způsobem blíží ke kompromisu. To, co Ukrajina navrhuje, by Rusko mohlo prezentovat jako své vítězství a Ukrajina by zase to, co je pro ni nejdůležitější, uhájila. Uhájila by to navíc takovým způsobem, který jí podle mého názoru dává tu nejlepší bezpečnostní záruku – ukázala Rusku svou připravenost se bránit.
Pokrok v rusko-ukrajinském vyjednávání?
Ukrajinská delegace na vyjednáváních v Istanbulu navrhla ruské straně systém bezpečnostních záruk. Pokud by fungoval, Kyjev je ochoten přijmout neutrální status Ukrajiny. Posun při úterním jednání byl podle ukrajinské delegace také dostatečný k tomu, aby se Vladimir Putin setkal se svým ukrajinským protějškem Volodymyrem Zelenským.
Návrhy Kyjeva rovněž zahrnují patnáctileté konzultační období o statusu Ruskem anektovaného Krymu a mohly by vstoupit v platnost pouze v případě úplného příměří. Jakoukoliv dohodu také musí schválit Ukrajinci v referendu. V ukrajinském návrhu se dále hovoří i o tom, že Rusko nebude oponovat ukrajinskému členství v Evropské unii.
Podle mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova ovšem Moskva při vyjednávání s Ukrajinou zatím nezaznamenala žádný větší průlom. Rusko ale vítá, že Ukrajina své požadavky vedoucí k vyřešení konfliktu konkrétně písemně formulovala. Peskov na středeční tiskové konferenci také zmínil, že obě strany čeká ještě dlouhá cesta.
Co do toho ještě může vstoupit, je systém bezpečnostních záruk a otázka západních sankcí. Západní státy totiž nejsou na jednáních přítomné a Rusko s Ukrajinou se samozřejmě mohou na něčem dohodnout, ale pokud jiné státy mají poskytnout garance, může to být v závislosti na jejich právních systémech poměrně složitá záležitost, která bude vyžadovat například ratifikaci v národních parlamentech.
Je tak otázka, jestli něco takového vůbec jde uskutečnit, jestli je to průchozí a jestli celá dohoda nemůže zkrachovat na tom, že Západ nebude schopen a ochoten dané garance efektivně poskytnout.
