Fascinace britskou panovnicí. Je symbol, byla tu „odjakživa“, říká historička

Je to už notoricky známý příběh. Pětadvacetiletá princezna Alžběta odcestovala s manželem Philipem do zahraničí. Její otec, král Jiří VI., náhle onemocněl a zemřel, pár se tedy musel vrátit. A z letounu, kde se po příletu do Británie převlékla do smutečního, už mladá žena vystoupila jako nová britská královna.

Nyní šestadevadesátiletá Alžběta II. v této roli setrvala a slaví historické jubileum. Se sedmdesáti lety ve službě veřejnosti se stala nejdéle vládnoucí britskou panovnicí. Ve Spojeném království se díky tomu bude od čtvrtka až do neděle velkolepě oslavovat – přichystána je tradiční vojenská přehlídka, přelet stíhaček královského letectva i koňské dostihy a bohoslužba. To všechno týden před oficiálními narozeninami britských panovníků, které se oslavují každý rok druhou červnovou sobotu.

Skrze stránky bulvárních deníků v posledních týdnech na veřejnost prosakovaly zvěsti, že by snad královna mohla v blízké budoucnosti, především kvůli zdravotním potížím, abdikovat. K tomu nedojde, řekla jasně Seznam Zprávám historička Judith Rowbothamová, jež působí na univerzitě v Plymouthu.

Odbornice v rozhovoru vysvětluje, co všechno se v Británii pojí s panovnickou rolí. A mluví nejen o královně Alžbětě II. jako o britském symbolu, ale i o královské rodině a o tom, jak ji Britové – se všemi aférami a excesy – vnímají.

Před pár týdny probleskla britským bulvárem zpráva, že je na stole abdikace královny Alžběty II. Chyběla kvůli zdravotním problémům na některých důležitých akcích, třeba zahájení nové schůze britského parlamentu, kde ji zastoupil princ Charles. Mluvilo se tedy o tom, že pokud to tak bude pokračovat, bude muset královna abdikovat. Jak to vidíte vy? Je to vůbec reálné?

Ne, není. Může, třeba jako královna Viktorie, své povinnosti delegovat na své následníky a z větší části se z veřejného života stáhnout, ale abdikace? Ta by skutečně představovala velký konstituční problém. Britští panovníci nejsou pouze hlavou sekulárního státu, ale také anglikánské církve, která je státní církví Spojeného království.

Korunovace nového panovníka tedy nespočívá jen v tom, že složí přísahu a na hlavu mu položí korunu. Jde také o církevní událost, což znamená, že byla královna Alžběta II. v roce 1953 posvěcená. Ačkoliv byla její korunovace přenášena televizí, jedna její část se na obrazovky nedostala – ta, kdy byla panovnice pomazaná svatým olejem. V kontextu jiných monarchií ve světě tak nastává zvláštní situace.

Dokud bude anglikánská církev fungovat, abdikace britského monarchy neznamená jen sestoupit z trůnu – měla by vážné důsledky i pro církev. A ty si Alžběta II. jako oddaná věřící plně uvědomuje. Abych to shrnula: k abdikaci opravdu nedojde.

V čele Spojeného království stojí královna po sedm dekád. Jaký symbol nyní představuje pro britskou společnost?

Je symbolem stability. Jde o osobnost, která tu byla „odjakživa“. Člověku musí být hodně přes sedmdesát let, aby si mohl pamatovat jiného panovníka. Takže pro většinu lidí je to jediná královna, kterou zažili. Nosí kostýmky a šaty v zářivých barvách, výrazné klobouky – aby vyčnívala, aby ji lidé zahlédli i z větší dálky. V době koronavirových lockdownů prokázala – na rozdíl od politiků – schopnost naladit se na náladu, jež ve společnosti panuje.

V souboru esejů, který jsme spolu s kolegou Michaelem Kandiahem dali dohromady, se například zamýšlíme nad jednou zajímavou věcí. Jde o to, že čím méně populární jsou politici, tím více má veřejnost v oblibě monarchii. Popularita královny začala v době pandemie i problémů britské vlády citelně stoupat. Někteří lidé si při pohledu na stav věcí říkají: „Díky bohu za královnu!“

Symbolizuje tedy pro mnohé to nejlepší, co může Spojené království nabídnout. Tak ji prezentují – a tak ji velká část lidí i chápe. A i ti, kteří jsou pro zřízení republiky, královnu za její vládu respektují.

Jak jsou v královské rodině v současnosti rozloženy síly a povinnosti?

Dokud je královna živá a schopná, což ona bezesporu a evidentně je, je to právě ona, kdo má ve svých rukou všechnu moc. To ona dělá velká rozhodnutí. Královská rodina má dvě tváře – soukromou, v níž je prostě normální rodinou, a pak tu veřejnou. V obou případech záleží do značné míry na královně, aby rozhodla, co se bude dít – a při tom naslouchá radám druhých. Ke slovu se postupně dostávají i její následníci.

Samotnou Alžbětu učili královským povinnostem od roku 1936, kdy usedl na trůn její otec. Princ Charles je do nich také zasvěcený, ví, že za nějaký čas bude stát v čele rodiny on. A radit mu bude zase jeho syn – vévoda z Cambridge, princ William.

Od Charlese očekáváme, že naváže na to, s čím začal už jeho pradědeček. Tedy zužováním královské rodiny ve smyslu počtu těch, kteří v ní mají seniorní postavení. To by zůstalo jen přímým následníkům trůnu.

Mohla byste ještě rozvést, o čem konkrétně tedy královna nebo král rozhodují?

Panovník nebo panovnice rozhodují o mnohém, od malých věcí po ty velké. Od toho, jak má vypadat jídelníček a jaký bude dress code, až po vystupování na různých recepcích a slavnostech.

Ve Velké Británii máme nekodifikovanou ústavu – jde o soubor různých dokumentů, mezi nimiž je například Magna charta (Velká listina práv a svobod z roku 1215) a další texty. Ačkoliv by čistě teoreticky monarcha mohl odvolat předsedu vlády nebo vyhlásit někomu válku, je ústavním precedentem dáno, že o takových otázkách rozhoduje lidem volený parlament. A to ve jménu panovníka či panovnice.

Královna, která si je mezí ústavy i královských výsad hluboce vědomá, tedy nikdy nejedná bez podpory své vlády či královské rady. To v posledních 70 letech jasně ukázala. Naslouchá svým poradcům – nemusela by v rámci své výsady například platit daně, i přesto to ale dělá. Jde totiž o něco, co většina společnosti vítá.

Jak je to se zapojováním příslušníků královské rodiny do politických záležitostí? Proč se ptám: například v roce 2014 přirovnal princ Charles počínání ruského prezidenta Vladimira Putina k jednání Adolfa Hitlera, čímž tehdy hodně rozvířil diplomatické vody.

Víte, je tu celkem nedávno ustavená zvyklost, podle níž by se hlavní členové královské rodiny neměli vyjadřovat k politicky citlivým záležitostem. Těmi se obvykle myslí stranická politika – i když je královna politickou postavou, nemá stranickou příslušnost. To je ale novinka, monarchové byli ještě před pár stoletími naopak velmi stranicky vyhranění, členové královské rodiny mohli ještě na začátku devatenáctého století ostře debatovat ve Sněmovně lordů. Veřejnost to ale nesla spíše nelibě. Takže z tohoto hlediska by se v současnosti vyjadřovat k politickým věcem neměli.

Princ Charles dal jasně najevo, že dokud bude princem z Walesu, má právo komentovat a vyjadřovat se, protože – zatím – není panovníkem. A myslím, že až se jím stane, bude, stejně jako jeho matka, jednat v souladu s ústavou.

Rozhodně bude mít jiný panovnický styl, ale pokud je něco, co by charakterizovalo všechny vládce už od Eduarda VII., jde o jejich chápání konstitučních priorit. Monarchové si uvědomují, že jsou ve své funkci se souhlasem veřejnosti, a proto chtějí jednat tak, aby nešli proti krokům zvolené vlády.

Charlesovo počínání bych tedy označila maximálně za takové plné entuziasmu – a myslím, že to, že rozvířil politické vody, bylo jedině k dobru.

Říkáte, že Charles bude mít jiný styl. Jaký by měl být?

Jde o muže, který vyrůstal vedle všech těch změn, jež přineslo posledních sedmdesát let. Ačkoliv Její výsost jde s dobou a na změny se adaptovala, je jí devadesát šest let. A jak vím od svých příbuzných v podobném věku, je pro ně těžké vnímat nové příležitosti, vidět je čerstvýma očima. Princ Charles se zajímá o věci, o něž královna zájem příliš nemá – tudíž už jen kvůli tomu bude Charles jiným panovníkem.

Když se Alžběta postavila do čela Velké Británie, šlo o mladou, relativně čerstvě vdanou ženu s malými dětmi. Čekala, ne – doufala, že na trůn neusedne ještě mnoho let. Oproti tomu Charles strávil prakticky celý svůj dospělý život přípravou na to, až se stane králem. Věci tedy nejspíš budou mít jiný průběh – možná si například uvědomuje, jakou hodnotu mají velkolepé oslavy, zároveň je ale bude chtít v určitých ohledech pozměnit. Při své korunovaci možná udělá i nějaké gesto k dalším náboženstvím, vírám a církvím, nejen k té anglikánské. Což je něco, z čeho by byl arcibiskup canterburský v roce 1953 absolutně zděšený. Ale časy se mění.

A ponechá si své jméno, až se stane panovníkem?

Nejspíš ano, v minulosti oznámil, že povládne jako Charles III. A podle mě si jméno nezmění – a to už jen kvůli tomu, jak moc jsme na něj zvyklí jako na prince Charlese. Kdyby si najednou vybral jiné jméno, bylo by to prostě nepříjemné. Jeho prastrýce Eduarda VIII., který abdikoval ještě před svou korunovací, v rodině oslovovali jako Davida. On se ale rozhodl vládnout jako Eduard VIII. – a ačkoliv šlo o populární osobnost, nebyl tolik vidět jako princ z Walesu. Osobně by mě tedy zklamalo, kdyby se z prince Charlese nestal král Charles III. Je to jen další a logický krok.

Podíváme-li se na působení britské královské rodiny ve světě, jakou budoucnost má podle vás Commonwealth (tedy volné sdružení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a jeho bývalých dominií a kolonií)? Třeba Barbados se stal loni na podzim republikou, jeho oficiálním vládcem tedy už není královna Alžběta II. – v seskupení ale země setrvala.

Commonwealth není monarchie, je v něm mnoho republik. Když se podíváme do historie: během vlády Alžbětina otce Jiřího VI. došlo k rozpadu Britské Indie – na situaci ve Spojeném království to ale nemělo velký vliv. Změnily se třeba mince, které už po roce 1947 nebo 1948 neodkazovaly na Indii jako součást Británie.

Královna i princové Charles a William si dobře uvědomují, že Commonwealth je sdružením, jež je založené na souhlasu. A pokud některá ze zemí už nechce být jeho členem, královská rodina to musí akceptovat. Být součástí Commonwealthu je v mnoha ohledech výhodné, což ukazuje třeba i přání Mosambiku se k němu přidat. I přesto, že nemá s Británií žádnou koloniální minulost. Myslím si tedy, že toto sdružení vydrží, bude-li mít ve svém čele osobnost, která země dokáže sjednotit. A to nemusí jít o britského monarchu!

Mluvila jste o tom, že popularita královny v době pandemie začala stoupat. Jak je to s královskou rodinou jako celkem, když vezmeme v potaz třeba dění kolem prince Andrewa (více zde) nebo odchod prince Harryho s manželkou Meghan do Spojených států?

Ale to není nic nového! Skutečně, žádná novinka. Minulým nejdéle jmenovaným princem z Walesu byl Eduard VII., který v 70. letech řešil rozvodový skandál. Na počátku 90. let pak byl součástí další – a to velmi ostudné – aféry, kdy musel předstoupit před soud jako svědek a přiznat se ke gamblerství. Pravidelně si užíval hraní zákonem zakázané karetní hazardní hry Baccarat.

Královská rodina je prostě jako každá jiná rodina. V každé je nějaká černá ovce, nějaký člověk, který jí dělá ostudu.

Třeba strýc královny byl podle současných důkazů možná napojený na nacisty – není zatím jasné, do jaké míry. Princ Harry se zase rozhodl, že se vzdá seniorního postavení v královské rodině. A tak odešel a dal při tom onen poněkud nešťastný rozhovor. Nešťastný pro něj, pro média ale naopak. Chuť lidí psát i číst si o královské rodině neutichá, skandály se tedy budou propírat a ždímat do poslední kapky.

Královnina mantra „nestěžovat si a nevysvětlovat“ má kořeny právě v tomto, protože čím víc člověk něco komentuje, tím více oleje přilévá do toho pomyslného ohně.

Nemáte tedy pocit, že je samotná instituce královské rodiny kvůli těm skandálům na pokraji úpadku, jak se nechávají slyšet zlí jazykové?

Popularita monarchie je chvíli větší, chvíli menší. Ale nezdá se, že by ve společnosti zavládla nějaká většinová touha po změně. Navíc nejsme zdaleka jedinou monarchií na světě – ačkoliv se po první světové válce rozpadlo Rakousko-Uhersko i Osmanská říše, nyní funguje více monarchií než dříve.

Lidé, kteří touží po republice, budou monarchické zřízení kritizovat za jakýchkoli okolností, ve světě ale stále přetrvává. Vezměte si Španělsko – na chvíli se z něj stala republika, což ale neznamenalo, že se nemohlo vrátit zpět ke zřízení konstituční monarchie. Jen nemoudrý historik může s jistotou předpovídat budoucnost, já ale říkám, že teď nevidím žádné signály, které by naznačovaly, že se lid bude chtít v blízké budoucnosti zbavit rodu Windsorů.

Ale každý historik tráví celý svůj život vysvětlováním toho, proč nenastalo pravděpodobné. Takže ačkoliv sázím na jednu možnost – kdo ví!