Nesmí kazit hrdinský příběh. Jak Rusko zastírá dohodu s Hitlerem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pondělní vojenská přehlídka na moskevském Rudém náměstí má oficiálně působit dojmem, že jde v první řadě o oslavu vítězství nad nacismem. To ale není úplně pravda. Velkolepou parádou se Kreml snaží demonstrovat sílu před dalšími boji na Ukrajině.

Mylná je nicméně i představa, že se vzpomínkové akce 9. května formálně vztahují ke konci druhé světové války. Rusové ve skutečnosti neoslavují ukončení světového konfliktu, který vypukl v září 1939 a trval více než šest let. Opěvují hrdiny vlastní, takzvané Velké vlastenecké války, kterou datují teprve od napadení Sovětského svazu v červnu 1941.

Takové „zúžení“ historické události není ze strany Ruska bezúčelné. Kromě jiného umožňuje jeho propagandistům, aby se vyhnuli ožehavému tématu, jak Sovětský svaz v letech 1939 až 1941 spolupracoval s nacistickým Německem a díky tomu okupoval několik východoevropských zemí.

Základem této spolupráce byla německo-sovětská smlouva ze srpna 1939 o neútočení, známá jako pakt Molotov-Ribentrop – podle příjmení tehdejších ministrů zahraničí obou států. V tajném dodatku se Berlín a Moskva dohodly na rozdělení vlivu hlavně v Polsku a Pobaltí.

Následkem toho se Sovětský svaz zapojil do války proti Polsku, zabral jeho východní část a obsadil Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Díky dohodě si Stalin také vynutil na Rumunsku vydání Besarábie, která se z větší části kryla s územím nynějšího Moldavska. Všechna tato území Moskva vzápětí připojila k SSSR.

Neslavně dopadl útok na Finsko, kde sovětská armáda narazila na tuhý odpor. Finsko se podle mírové dohody z března 1940 sice muselo vzdát části území, udrželo si však nezávislost.

Díky paktu Molotov-Ribentrop Německo a Sovětský svaz také prohloubily hospodářské styky. Mezinárodní centrála komunistických stran v Moskvě, Kominterna, zastavila protinacistickou rétoriku, kterou prosazovala během 30. let, a začala vykládat válku v Evropě jako důsledek politiky kapitalistických zemí.

Obsah tajné dohody vyšel oficiálně najevo tři roky po válce, když ho publikovaly Spojené státy. Sovětský svaz však její existenci vehementně popíral. Nepřiznával se ani ke katyňskému masakru, popravám tisíců polských zajatců v roce 1940. V komunistických zemích se celá tato kompromitující etapa sovětských dějin až do konce 80. let zamlčovala a překrucovala.

Nová vlna dezinterpretace období sovětsko-nacistické spolupráce se zvedla během vlády současného ruského prezidenta Vladimira Putina. Z jeho podnětu začal stát mohutně podporovat nekritické uctívání válečných a mocenských úspěchů komunistického režimu. Paradoxně pod heslem „zákazu falšování historie“.

Zpočátku se Putinova snaha o zajištění „správného“ výkladu ruských dějin omezovala na formu politického usměrňování. V roce 2009 nechal vytvořit prezidentskou komisi „pro boj proti pokusům o falšování historie na úkor ruských zájmů“. Z osmadvaceti členů byli pouze dva historici, dominovali představitelé výkonné moci, včetně šéfa generálního štábu nebo zástupci tajných bezpečnostních služeb.

Po třech letech byla komise potichu rozpuštěna, k prosazení žádoucího narativu měly lépe posloužit zákony.

V roce 2014 přibyl do ruského trestního zákoníku článek o „rehabilitaci nacismu“, který zakazoval „veřejné šíření vědomě nepravdivých informací o činnosti SSSR za druhé světové války“.

Loni zakázala ruská duma srovnávání Sovětského svazu s nacistickým Německem. Nesmí se také zpochybňovat rozhodující role „humanitární mise“ SSSR při osvobozování zemí Evropy. Podle hlavní předkladatelky, poslankyně za putinovskou stranu Jednotné Rusko Jeleny Jampolskajové, západní země „ulpívají“ na sovětském triumfu a snaží se ho bagatelizovat.

Od roku 2020 je prosazování oficiální verze dějin zakotveno i v ruské ústavě. „Ruská federace ctí památku obránců vlasti a zajišťuje ochranu historické pravdy. Snižování významu hrdinských činů při obraně vlasti není povoleno,“ stojí v listině.

Jak Rusko konkrétně manipuluje s výkladem téměř dvouletého období, které předcházelo vlastenecké válce, přibližují čtyři případové studie, které v roce 2020 vypracovalo Strategické komunikační centrum NATO se sídlem v Lotyšsku (Stratcom).

Například polské výzkumnice Ieva Palaszová a Malgorzata Zawadská, které se zabývaly ruským výkladem sovětského vpádu do Polska 17. září 1939, rozlišily celkem pět způsobů, kterými Rusko tuto invazi zlehčuje.

Jedna ze strategií je založená na vyhýbání se tématu spolupráce s nacistickým režimem a sovětského vpádu a namísto toho zahlcovat prostor jinými informacemi. Jeden z nejznámějších ruských autorů v této oblasti, bývalý ministr kultury Vladimir Medinskij, invazi do Polska „přeskočil“ a do roku 1939 začlenil pouze válku s Finskem. Polsko naopak popisuje jako agresora, který se v roce 1938 díky mnichovské dohodě zmocnil části Těšínska na úkor Československa.

Jiný přístup je založený na někdejší sovětské kampani, že ve skutečnosti šlo vůči Polsku o „osvobozenecké tažení“. Sovětská propaganda zdůrazňovala, že polská vláda padla, a proto bylo povinností SSSR přijmout opatření na ochranu ukrajinského a běloruského obyvatelstva na východě tehdejšího Polska.

Další strategie se snaží přesunout zodpovědnost za válku v Polsku na ostatní země, třeba právě na Polsko, které bývá líčeno dokonce jako Hitlerův spojenec. Výčitky míří také proti tehdejšímu opatrnému postupu Británie a Francie, který podle tohoto narativu osmělil Německo a dal tím volnou ruku i Sovětskému svazu.