Článek
Jevhen Meževskij se v neděli jen sotva snažil skrýt svůj hněv, když viděl záběry Vladimira Putina, muže, který dohlížel na deportaci jeho tří dětí, při návštěvě Mariupolu, jejich rodného města. Čtyřicetiletý svobodný otec je jedním z tisíců ukrajinských rodičů, jejichž děti byly od loňského počátku invaze uneseny a převezeny do Ruska. Kvůli těmto nuceným deportacím mezinárodní trestní soud uvalil na ruského prezidenta zatykač.
„Co asi tak mohu říci o Putinově návštěvu Mariupolu?“ řekl Meževskij listu The Guardian. „Přál bych si, aby mu praskla pneumatika.“
Meževskijmu, který nyní žije v lotyšském hlavním městě Rize, byly děti odebrány v době, kdy ho proruští separatisté drželi 45 dní ve vězení. Na rozdíl od mnoha rodičů, kteří nemají o místě pobytu svých dětí žádné informace, se se svou rodinou znovu shledal. Dokázal se totiž dostat přes hranice a zachránit je.
Tati, na schodech jsou vojáci
Když Rusko vloni v únoru spustilo invazi na Ukrajinu, Meževskij pracoval jako jeřábník na předměstí Mariupolu. „Jakmile jsme uslyšeli střelbu, hned jsem myslel na svého třináctiletého syna Matvija a dcery, devítiletou Svjatoslavu a sedmiletou Oleksandru,“ řekl. „Jel jsem z práce rovnou za nimi. Několik následujících dní jsme strávili stěhováním z jednoho krytu do druhého, spali jsme na nafukovacích matracích, bez vody a elektřiny.“
Mariupol byl rychle obklíčen. Krátce nato začalo obléhání, které Červený kříž popisuje jako „apokalyptické“.
„Každý den jsem jezdil do mariupolské nemocnice, kde jsem mohl nabíjet naše telefony a powerbanky,“ vzpomíná Meževskij. „Většina lékařů odešla. Zbylo jen několik sester a lékařů z pohotovosti. Někteří dobrovolníci mě přemluvili, abych se s dětmi přestěhoval do nemocničního protiatomového krytu. Na oplátku jsem dobrovolníkům a sestrám pomáhal odnášet mrtvé. Když došly pytle a márnice dosáhla své kapacity, prostě jsme je navršili za nemocnicí, jednoho na druhého.“
Odříznutému od světa a s nedostatkem jídla se Meževskému podařilo zůstat v protiatomovém krytu až do 17. března, kdy ruské síly podporované čečenskými bojovníky prolomily obranu města. Jeho syn ho tehdy probudil se slovy: „Tati, na schodech jsou ruští vojáci…“
„Vojáci nám řekli, že máme dvě možnosti,“ řekl Meževskij. „Buď půjdeme okamžitě s nimi, nebo si můžeme počkat na Čečence. Vybrali jsme si, že půjdeme s nimi. Zavedli nás do Vynohradného, vesnice jihovýchodně od Mariupolu, kde nás vítali mladí lidé v bílých košilích a s odznaky ‚Miluji Rusko‘ a nabízeli nám pomoc. Nějakou dobu jsme tam zůstali. Pak ale, když nás jednoho dne kontrolovali, si jeden z ruských úředníků všiml něčeho v mých dokladech.“
V letech 2016 až 2019 Meževskij sloužil v ukrajinské armádě na vojenské základně v Javorově. Věděl, že po obsazení měst bude ruská armáda hledat bývalé vojáky. Ve snaze nezanechat stopy po své minulosti v armádě zahodil uniformy. Přesto mu to nepomohlo. Ruští vojáci mu navrhli, aby pro své děti sehnal chůvu.
„Zeptal jsem se: ‚Na jak dlouho?‘ A oni řekli: ‚Můžou to být dvě hodiny, může to být sedm let.‘“
Meževskij požádal ženu, která žila ve stejném protiatomovém krytu, aby dohlédla na jeho děti, zatímco ho vojáci povezou na základnu na kontrolu. „Myslel jsem, že si mě tam nechají pár hodin,“ řekl, „ale ukázalo se, že to bude mnohem déle.“ Převezli ho do věznice poblíž města Olenivka v Doněcké provincii, kde jsou umístěni ukrajinští váleční zajatci. Tam zůstal asi 45 dní.
K pěstounům nebo do „děcáku“
„Když jsem vyšel z vězení, opět jsem v první řadě myslel na své děti,“ řekl. „Poté, co mě pustili z Olenivky, jsem se 26. května dostal do Doněcku (města), abych si vyzvedl své dokumenty a zjistil, kde jsou moje děti.“
Všiml si ale, že mu chybí rodné listy jeho dětí. Když se zeptal úředníka na okupačním úřadu, proč je nedostal zpět, bylo mu řečeno, že jeho děti byly toho rána odvezeny do moskevského „tábora“. Meževskij neměl žádné peníze, takže aby se dostal do Moskvy, musel si nejdříve najít práci a snažil navázat kontakt s táborem, kam byly jeho děti převezeny. Jednoho dne, začátkem června, mu zavolalo jeho nejstarší dítě Matvij.
„Řekli mi, že tábor se za pět dní zavírá a přesunou je buď do pěstounské rodiny, nebo do dětského domova. Pochopil jsem, že na hledání práce není čas. Musel jsem to risknout, odcestovat do Ruska co nejdříve.“
Dostat se do Moskvy mu pomohli ukrajinští dobrovolníci. Sám říká, že bez nich by to nezvládl. Když Meževskij dorazil do Moskvy, spojil se s Alexejem Gazarjanem, ruským úředníkem pracujícím v úřadu dětského ombudsmana, který řídí Maria Lvova-Belova. (Na ni je rovněž vydán zatykač Mezinárodního trestního soudu.) Gazarjan řekl Meževskijmu, že pokud chce své děti získat zpět, potřebuje získat povolení od sociálních služeb samozvané a neuznané Doněcké lidové republiky (DNR).
Poté, co vedoucí sociální služby DNR Jelena Maiboroda zavolala Gazarjanovi a informovala ho, že otci umožní vyzvednout si děti, přijel Meževskij 20. června kolem 23. hodiny do tábora na okraji Moskvy. „Byl jsem v šoku, když jsem viděl, že tábor má obrovskou bránu a ozbrojené stráže,“ řekl.
Meževskij byl vyslýchán nejméně pěti lidmi, včetně Gazarjana, psychologa, zdravotní sestry a vedoucího tábora, a donucen vyplnit desítky papírů. „Pak, když jsem vyplňoval poslední dokument, uslyšel jsem hlasy svých holčiček a zastavil jsem se. Přiběhly a neskutečně dlouho jsme se objímali,“ řekl. „Potom přišel můj syn Matvij.“
Meževskému se s pomocí dobrovolníků podařilo s dětmi přejít do Lotyšska. Stále si ale láme hlavu nad tím, jak je možné, že mezi dokumenty, které Rusové donutili jeho syna podepsat, bylo i potvrzení, v němž se žádá, aby bylo dítě převedeno zpět do péče otce.
„Takový nesmysl,“ řekl. „Umíte si to představit? Třináctiletý kluk podepisuje žádost o svěření sebe a svých sester do péče. Naprosto absurdní. Ale víte co? Už na to nechci myslet. Ještě dnes nemůžu uvěřit tomu, čím jsme já a moje děti prošli. Ale naštěstí je mám zpátky. Naštěstí jsme teď spolu. A to je to jediné, na čem záleží.“
