Nepokoje na Nové Kaledonii mohou přerůst v občanskou válku, varuje antropoložka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Polská antropoložka Karolina Kania na Nové Kaledonii žila, ostrovy ležící v Tichém oceánu naposledy navštívila loni v prosinci. Dlouhodobě zkoumá sociální a politické problémy, kterým zhruba 280 tisíc obyvatel tohoto řídce obydleného ostrova čelí.

V rozhovoru, který poskytla redakci Seznam Zprávy, popisuje, proč minimálně část místních tak prudce zareagovala na změnu legislativy schválené v Paříži. Proč jde o tak výbušné téma, které, pokud politici ve Francii nezačnou řešit citlivěji, může vést k mnohem většímu krveprolití. V rozhovoru přibližuje do detailu, jak situaci v Nové Kaledonii rozumět, jaký má za sebou historický vývoj i to, jak se v minulosti zacházelo s původním obyvatelstvem - Kanaky.

Ještě než se dostaneme k tomu, co je hlavní příčinou protestů, můžete prosím stručně popsat, jak to na Nové Kaledonii vlastně funguje? Co řídí Francie a co místní samospráva?

Na rozdíl od jiných francouzských departementů a zámořských území má Nová Kaledonie speciální status „sui generis“ s rozsáhlými pravomocemi. Místní vláda Nové Kaledonie má široké pravomoci v mnoha oblastech, včetně vzdělávání (na úrovni mateřských, základních a středních škol), zdravotnictví, správy přírodních zdrojů (na Nové Kaledonii se nachází 25 % světových zásob niklu) nebo kultury a jazyků.

Francouzská vláda má pravomoci v oblastech jako obrana a bezpečnost, soudnictví, kontrola migrace, měna nebo vysokoškolské vzdělání a výzkum. Zástupcem francouzské vlády na Nové Kaledonii je vysoký komisař, který hraje klíčovou roli v řízení ostrovů archipelagu.

Dá se říci, že díky rozsáhlým pravomocím je Nová Kaledonie jedním z nejvíce nezávislých zámořských území Francie, což bylo stanoveno dohodami s Francií, jako je „Dohoda z Nouméa“ (Accord de Nouméa) z roku 1998, podepsaná francouzskou vládou, zástupci skupin bojujících proti nezávislosti a skupinami zastávajícími nezávislost tohoto území.

Protesty vypukly po schválení změny ústavy o hlasování ve volbách, podle níž mohou volit i přistěhovalci, kteří strávili na Nové Kaledonii alespoň 10 let. Je to samo o sobě tak zásadní, nebo se změna „jen“ stala spouštěčem pro uvolnění dlouhodobého napětí?

Je zřejmé, že jde o zásadní věc, která současně ukazuje hlubší problém sociálních a politických rozdílů, které se dlouhodobě hromadí ve společnosti. Nepokoje, které od pondělí probíhají na Nové Kaledonii, jsou přímo spojeny s politickou krizí trvající od prosince 2021. Tehdy se tam konalo třetí referendum o nezávislosti Nové Kaledonie.

Dosud byla rozhodnutí o budoucnosti území přijímána lidmi s hlubokými kořeny a stálými vazbami na Novou Kaledonii, což bylo klíčovým prvkem vyjednávání v rámci nouméjských dohod z roku 1998. Cílem těchto dohod bylo zachovat politický význam Kanaků, původních obyvatel Nové Kaledonie, kteří se v důsledku kolonizace stali menšinou na tomto území (dnes tvoří 40 % z 280 tisíc obyvatel archipelagu). Zamražení volebního práva mělo zaručit, že rozhodnutí o budoucnosti území budou odrážet vůli původního obyvatelstva.

Dočetl jsem se, že Paříž už od roku 2009 postupně předává úřadům Nové Kaledonie nové pravomoci, ale v referendech voliči v posledních letech podpořili zachování současného systému. Je to tedy tak, že ostrov je v otázce nezávislosti rozdělený?

Problémem je, že předchozí referendum bylo bojkotováno významnou částí kaledonské společnosti. Výsledek tohoto referenda jednoznačně ukazuje na přání zůstat součástí Francie (96,5 % hlasů pro „ano“), avšak volební účast byla o polovinu nižší než v předchozích dvou referendech.

Příznivci nezávislosti dlouho požadovali přeložení třetího referenda kvůli zdravotní situaci spojené s pandemií covidu-19. Ačkoli Nová Kaledonie byla po mnoho měsíců zónou bez covidu, ve druhé polovině roku 2021 začal počet infekcí stoupat a do prosince 2021 zemřelo na koronavirus 280 lidí.

Nová Kaledonie je malé území srovnatelné s velikostí Středočeského a Plzeňského kraje. Původní obyvatelé, Kanakové, jsou spjati složitými rodinnými vazbami a skutečně každý měl ve své bližší či vzdálenější rodině někoho, kdo zemřel na covid.

Kanakové mají jiný přístup k smrti než my, v kulturách Západu. Doba smutku trvá mnoho měsíců, kdy se konají tradiční ceremonie.

Navíc zdravotní a socioekonomické podmínky neumožňovaly spravedlivou přípravu na volby, protože kvůli pandemii nemohli Kaledoňané vést volební kampaně. Příznivci odtržení se od Francie se obávali výsledků bez řádné kampaně, obzvláště když v předchozích dvou referendech v letech 2018 a 2020 byl při velké volební účasti - přesahující 80 % - rozdíl hlasů malý. V roce 2020 se 53 % hlasujících vyslovilo pro setrvání u Francie, což dávalo naději, že další referendum přinese nezávislost.

Bohužel francouzská vláda prosby stran bojujících za nezávislost nevyslyšela, což jasně ukázalo, že podporuje antinezávislostní skupiny. Tím zklamala důvěru nezávislostníků. Podle nich bylo referendum provedeno příliš uspěchaně a bez dostatečného dialogu s představiteli místních skupin.

Dá se popsat, jak se formoval vztah Kanaků k Francii?

Historie Nové Kaledonie je poznamenána tím, že byla osidlovací kolonií - na ostrovy byli přivedeni osadníci z kontinentální Francie, Asie a dalších ostrovů Oceánie, aby zde vytvořili novou místní komunitu nazývanou „Francie jihu“. Podobně jako v Austrálii nebo na Novém Zélandu bylo cílem vyhubení původní komunity Kanaků, která se v 70. letech 20. století stala menšinou.

Rozvoj zemědělství a průmyslu na kolonizovaném území vyžadoval získání rozsáhlých oblastí půdy, což vedlo k vysídlení Kanaků z nejúrodnějších oblastí. Přísná segregace vedla k umístění původních obyvatel do „rezervací pro domorodce“ a jejich vytlačení na okraj vznikající společnosti. Byla jim odebrána občanská práva a současně na ně byl uvalen „domorodý kodex“, podle kterého se měli řídit. Podle tohoto nařízení Kanakové nemohli opustit rezervace bez povolení koloniální správy, museli pracovat pro kolonizátory a platit speciální daně.

Tento koloniální řád trval nepřetržitě až do roku 1946, kdy domorodci získali zpět občanská práva a možnost vzdělání.

Teprve koncem další dekády, v roce 1957, získali Kanakové plná volební práva. Kvůli politice francouzského státu a konzervatismu bílých elit na lokální úrovni přístup Kanaků k plným právům nezměnil hierarchické závislosti mezi nimi a Evropany.

V 70. letech 20. století, podobně jako na jiných ostrovech Tichého oceánu, Kanakové začali usilovat o nezávislost, ale neobešlo se to bez konfliktů. V 80. letech došlo k takzvaným „Událostem“, během kterých vypukly brutální střety mezi nezávislostníky a antinezávislostníky. Na ostrově Ouvéa během nepokojů zahynulo několik lidí. Evropané byli vyhnáni z vesnic obývaných melanéskou komunitou.

Vztahy mezi „bílými“ a Kanaky zůstávaly napjaté po mnoho let. Prvním krokem k nápravě těchto vztahů bylo podepsání „Dohod z Matignon“ v roce 1988. Kompromisem mezi nezávislostníky a antinezávislostníky bylo rozhodnuto o odložení referenda o budoucím politickém statusu území o deset let.

V roce 1998 byl podepsán další dokument - zmiňované „Dohody z Nouméa“ - který předpokládal rozvoj autonomie kaledonského území a předvídal referendum o sebeurčení, které mělo proběhnout do roku 2018. S uskutečněním hlasování se čekalo téměř do posledního okamžiku.

Jak to na konci týdne vypadalo na ostrovech:

Když se na ostrov podíváme dnes, dá se nějak přiblížit ta část společnosti, která se bouří?

Nejčastěji jsou to mladí Kanakové, příznivci nezávislosti. Mnozí z nich jsou nezletilí. Cítí se ztraceni a nepochopeni francouzskou vládou. Domnívají se, že rozšíření volebního práva je krokem zpět v procesu dekolonizace. Obávají se o budoucnost své země, o to, že původní obyvatelé v ní již nebudou mít místo a že budou přetlačeni přistěhovaleckým obyvatelstvem, což bylo ostatně i cílem francouzské vlády v 70. letech.

Hněv vyvolává fakt, že reforma je prováděna z Paříže, 17 tisíc kilometrů od Nové Kaledonie, bez jakýchkoli konzultací s Kaledonci.

Co je zač ta organizace Field Action Co-ordination Cell (CCAT), která protesty organizuje? Francie tvrdí, že je násilná a radikální a nelze ji ani považovat za politickou. Souhlasila byste s touto definicí?

Skupina působící pod praporem CCAT byla založena na konci roku 2023 a je odnoží Union calédonienne, jedné z nezávislostních stran. V posledních měsících CCAT uspořádala několik demonstrací a mítinků, aby se postavila proti návrhu reformy prosazované francouzskou vládou. Podle členů CCAT je rozšíření volebního práva rovnocenné s aktem „rekolonizace“ Nové Kaledonie. Podle nich je návrh ústavního zákona, který byl přijat Národním shromážděním v pondělní večer, v rozporu s dohodami z Nouméa z roku 1998. 

Členové CCAT mají radikální přístup a usilují o úplnou suverenitu státu Kanaky a osvobození se od Francie.

Nicméně FLNKS, hlavní nezávislostní strana, odsuzuje násilné akty, k nimž dochází během nepokojů, a vyzývá k jejich uklidnění a zajištění bezpečnosti.

Francie údajně ztratila nad některými částmi ostrova kontrolu. Jak jsou ty nepokoje řekněme „vážné“, když je srovnáme s tím, co se dělo v historii? Máte nějaké zprávy od místních, jak to prožívají?

Nepokoje trvají hlavně v aglomeraci Nouméa, hlavního města Nové Kaledonie. Doposud v důsledku konfliktu zemřelo pět lidí, včetně dvou členů žandarmerie. Zapalují se budovy, ničí se obchody včetně zboží, na videích dostupných na internetu jsou slyšet výstřely. Kaledoňané vlastní 100 tisíc kusů zbraní, což vzbuzuje obavy.

Ve středu večer našeho času byl na Nové Kaledonii vyhlášen mimořádný stav a podle toho, co vím od svých přátel žijících v Nouméa, je již klidněji, a nepokoje se odehrávají hlavně v hlavním městě na Grande Terre, hlavním ostrově, zatímco v ostatních regionech archipelagu panuje klid. Situace je však stále napjatá.

Myslíte si, že současné nepokoje posouvají ostrov spíš blíž k nezávislosti? Napadá mě, že to vlastně i může být naopak…

Myslím, že pokud Francie nezmění svou strategii, trvající nepokoje se mohou proměnit v občanskou válku.

Současná strategie francouzské vlády spočívá ve vynucení zákona o rozšíření volebního práva. Zde není místo pro dialog, hledání kompromisu, aby se dosáhlo dohody. Tento přístup se nelíbí nejen příznivcům nezávislosti, ale také odpůrcům odtržení od Francie. To ukazuje ignoranci francouzských politiků, kteří se touto záležitostí zabývají a kteří, možná kvůli svému mladému věku, si nepamatují, co se dělo na Nové Kaledonii v 80. letech. Jak poznamenal jeden z lídrů antinezávislostních stran, opuštění dialogu znamená opuštění kompromisu a za tím následuje opuštění míru.

Pokud nebude dialog mezi stranami konfliktu a francouzskou vládou, v regionu znovu propukne občanská válka.

Přitom by se pohledem zvnějšku mohlo zdát, že postoj Francie k nezávislosti není vysloveně odmítavý. Je to tak?

Od roku 1986 je Nová Kaledonie na seznamu nezávislých teritorií OSN, která by měla podléhat dekolonizaci. Dekolonizace však neznamená pouze nezávislost. Existují i jiné statuty, jedním z nich je nezávislost ve spolupráci s Francií, o co usilují nezávislostní strany. Model nezávislosti ve spolupráci umožňuje nezávislému státu rozhodnout se pro předání části pravomocí například Francii.

Tato možnost však nebyla francouzskou vládou nijak zvážena, ta vidí pouze jednu možnost – závislost Nové Kaledonie na Francii.

Nová Kaledonie se nachází v regionu Melanésie v Jižním Pacifiku a má strategické geopolitické postavení, zvláště s ohledem na rostoucí význam Číny v regionu. Nová Kaledonie se stává figurkou v geopolitické hře mezi různými zeměmi.

Francouzští politici se obávají, že kaledonské nezávislostní hnutí získává podporu z Ázerbájdžánu. Nedávno se vztahy mezi Francií a Ázerbájdžánem zhoršily v důsledku podpory Paříže pro Arménii v teritoriálním sporu o Náhorní Karabach. V dubnu Novokaledonský kongres podepsal dohodu o spolupráci s Národním shromážděním Ázerbájdžánu, což vyvolalo značné kontroverze mezi nezávislostním hnutím.

Navíc, jak jsem zmiňovala, na Nové Kaledonii se nachází ložiska niklu, která přitahují zájem mnoha velmocí.

Kompromis je však nezbytný, Kanakové neustoupí a nevzdají se myšlenky nezávislosti, stejně jako francouzská vláda neustoupí a bude usilovat o udržení Nové Kaledonie v rámci Francie. Sázky jsou vysoké.