Putin vládne bez potíží už 25 let. Tři kroky, jimiž ovládl Kreml a mysl Rusů

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ruský diktátor Vladimir Putin ovládá – ať už jako prezident, nebo premiér – ruskou politiku už 25 let. Celé čtvrtstoletí, během kterého viditelně ani nemusel zápolit o to, aby si své postavení zachoval.

Prostor, který si dokázal vykolíkovat, jakoby nedokázalo ohrozit nic. Ani válečné akce, ani tvrdé uzurpování práv a svobod ruského lidu.

Putinova politická odolnost byla překvapením pro mnohé zejména během posledních dvou let. Předpokládalo se, že západní sankce spolu s lidskými oběťmi z ukrajinského bojiště mohou vyvolat společenský odpor proti válce, rozdělí ruské elity, což vyústí svržením Putina.

Realita? Už tuto neděli si ruský prezident svou pevnou pozici v čele země potvrdí ve volbách, a to na dalších šest let. A ani nyní se nezdá, že by Putina v blízké budoucnosti mohlo v očích Rusů něco poškodit.

Otázka se přímo nabízí: Proč se tedy muži, který rozpoutal několik válek, zničil opozici v zemi a přivedl Rusko do bezvýchodné situace, dostává mezi Rusy i nadále tolik popularity?

K moci se Putin dostal poprvé na přelomu tisíciletí, kdy v čele země vystřídal nepopulárního prezidenta Borise Jelcina.

Mnozí věřili, že se Rusko stane po rozpadu Sovětského svazu vzkvétající demokracií západního typu. Optimismus z roku 1991 se však rozplynul v desetiletí zmatku. S koncem plánovaného hospodářství přišlo pro některé nevýslovné bohatství nebo vstup do střední třídy, pro jiné to byl náhlý pád do chudoby. Mnoho lidí také ztratilo kvůli korupci víru v demokracii.

Putin, jakožto bývalý agent sovětské tajné služby KGB, se ovšem od svého předchůdce výrazně lišil. Působil autoritativně, kriticky vůči jiným státům a přinášel jasná rozhodnutí o tom, kudy by se jeho země měla ubírat.

Podíl na jeho popularitě měl i ekonomický růst Ruska, který po krizových 90. letech v zemi nastal. Tehdy se pro řadu lidí stal Putin symbolem stability.

V roce 2007 ho dokonce americký časopis Time jmenoval osobností roku za to, že stabilizoval Rusko.

„Putin přinesl v novém tisíciletí Rusku velmi rychlý ekonomický růst a stabilitu – a v té době byl kvůli tomu opravdu populární a obdivovaný. Postupem času pod jeho vládou ale začal být celý politický systém stále méně soutěživý a svobodný. Rovněž jeho popularita pak začala být více uměle vytvořená,“ vysvětluje během rozhovoru pro Seznam Zprávy Joanna Szostek z britského think tanku Chatham House.

Kromě socioekonomických faktorů hraje v Putinově uzurpování moci své i vybudovaná ideologie. Kremlu se podařilo vytvořit světonázor, který vysvětluje, proč Rusové musí snášet výzvy spojené s válkou, a umožňuje jim pochopit jejich situaci. Tato ideologie se stala trvalým rysem Putinova režimu, poznamenal časopis Foreign Affairs.

Už v prvních letech své vlády Putin využíval mohutné státní propagandistické mašinérie k popularizaci hodnot silné centralizované vlády a „diktatury práva“. Zároveň démonizoval chaotická 90. léta, kdy hesly byly demokracie, svoboda médií a sebeurčení, popsala stanice RFE/RL.

Později pak začal sázet na nacionalistický diskurz. Každý, kdo začal zpochybňovat Putina, se rovnou stavěl do pozice, kdy zpochybňuje i Rusko.

Mnoho Rusů tak žije ve světě, který prezentují státní média, a kde žádná válka s Ukrajinou není. Místo toho si myslí, že Rusko provádí „speciální vojenskou operaci“ s cílem osvobodit sousední zemi, která se dostala z cesty a byla západními zeměmi dotlačena k tomu, aby se obrátila proti Moskvě.

„Přestože válka na Ukrajině přináší řadu problémů, které by mohly Putinovi zavařit, Kreml využívá propagandu i represe k tomu, aby vytvořil lepší obrázek o celé situaci,“ poznamenala Szostek.

Podobně propaganda pracovala i s předchozími vojenskými akcemi na Krymu v roce 2014 i ve válce v Jižní Osetii v roce 2008.

Svou roli v budování ideologie hraje i Putinova image silného, zdravého a aktivního lídra. Jeho dlouhodobou vášní je judo, kterému se věnuje již od mládí a rád o něm také hovoří. Snímky, na nichž se projíždí na lyžích, hraje hokej nebo se jen opaluje bez trička, pak sdílí ruská média pravidelně. Nedávno se například 71letý politik proletěl i jaderným bombardérem.

Výjevy ze života diktátora:

V Rusku navíc není nikdo, kdo by představoval k stávajícímu prezidentovi alternativu. Vystoupit veřejně proti Putinově vládě bylo pro Rusy každým rokem složitější a opoziční aktivity se staly často zárukou špatného konce.

Někteří z kritiků režimu byli uvězněni v trestaneckých koloniích na dlouhé roky, jiní byli zastřeleni nebo otráveni za podezřelých okolností.

Před parlamentními volbami v roce 2021 začal Putinův režim tvrdě potlačovat aktivity kritické vůči Kremlu. Součástí tohoto tažení proti odpůrcům prezidenta byl i zákon, který zakazuje poslaneckou kandidaturu členům organizací prohlášených za extremistické či teroristické – a těmi se v ruském systému staly postupně všechny kritické skupiny.

Například známá opoziční síť Navalného Fondu boje proti korupci, který vedl nedávno zesnulý politik Alexej Navalnyj, se po represích přesunula mimo zemi. Nezávislá média, včetně serveru Meduza nebo listu Novaja Gazeta, taktéž odešla.

V represích se může Putin dokonce srovnávat i se sovětskými vůdci. Jediný, kterého stále nepřekonal, je pouze Josif Stalin. Podle ruského nezávislého serveru Projekt bylo od roku 2018 za „extremismus“ nebo špionáž souzeno více lidí než v dobách Nikity Chruščova a Leonida Brežněva. Přibližně 116 tisíc osob pak bylo za posledních šest let vystaveno přímým represím ruského režimu.

Někteří tak předpokládali, že pokud má ke svržení Putina dojít, musí se tak stát zevnitř. Když pak na konci června Vagnerova skupina v čele s jejím lídrem Jevgenijem Prigožinem zahájila pochod na Moskvu, zdálo se, že půjde pro Kreml o zásadní otřes.

Téměř o rok později to ale nevypadá, že tanky žoldnéřské skupiny mířící do hlavního města otřásly důvěrou v Putina.

„Putin není v žádném případě nezranitelný. Jeho odstranění, aniž by se zhroutil celý systém, by však mohlo vyžadovat jemně vyladěné spiknutí mezi těmi, kdo ovládají skutečné mocenské páky – což je ve společnosti s nízkou důvěrou, jako je ruská, v době sílící politické represe, obtížný úkol,“ vysvětluje ve své analýze Thomas Graham z amerického think tanku Council on Foreign Relations.