Článek
Rozměry celé věci nemají v dějinách země obdoby.
Poválečný Marshallův plán přinesl západnímu Německu v dnešních cenách něco přes 13 miliard eur. Teď chce vznikající vláda nalít do ekonomiky skoro čtyřicetinásobek - 500 miliard eur.
Je to také s trochou nadsázky jeden z největších úplatků v politických dějinách. Gigantická suma je sice technicky určena na opravu a rozvoj německé infrastruktury, zároveň je to ale nevídaný bakšiš, který Friedrich Merz při jednání o nové vládě hodil na stůl před sociální demokraty se slovy: teď dávejte vy a dávejte rychle. Pětisetmiliardový fond je obří ústupek, takřka přesná kopie nápadu levicového křídla sociální demokracie z roku 2019.
Zboží dodané do Evropy v rámci Marshallova plánu. Jeho rozměry byly v Německu čtyřicetkrát menší než chystaný investiční balík budoucí vlády.
„Německo přestává být Německem“, říká k tomu hlavní ekonom J&T banky Petr Sklenář. „Pravicoví politici hází přes palubu zásadu rozpočtové zodpovědnosti“. O zradě vlastní DNA mluví i řada vrcholných politiků CDU/CSU, tím spíš, že Friedrich Merz k ní přihodil i další změnu postoje: ještě před dvěma týdny odmítal změnu tzv. dluhové brzdy. Teď ji chce zcela „odšpuntovat“ pro obranné výdaje. Ty do ní mají pro příště spadat jen do jednoho procenta HDP. Vše navíc může vláda financovat z dluhů - a bez omezení.
Za normálních časů nepředstavitelný posun. Jenže jeho hlavní aktér, nastupující kancléř Merz, znovu a znovu zdůrazňuje, že normální časy jsou pryč. Obranu země je podle něj třeba zaručit „whatever it takes“ - ať to stojí cokoliv. A ono „cokoliv“ teď nabývá poměrně konkrétních rozměrů. Pokud by se naplnila vize předsedy CSU Marcuse Södera a Německo by v příštích letech vydávalo na obranu 3,5 procenta HDP, pak by to znamenalo zhruba 150 miliard eur nových dluhů každý rok.
Okno dějin se rychle zavírá
Tyto tektonické posuny mají společného jmenovatele: spěch.
Na jedné straně tváří v tvář agresivnímu ruskému režimu a lavírování trumpovských Spojených států.
Na straně druhé tváří v tvář nastupující, prekérní realitě německé politiky. Země má za sebou volby, nový Bundestag se ale ještě nesešel. Jakmile se tak 25. března stane, bude už pro Merze téměř nemožné sehnat peníze, které na obranu a investice potřebuje. Více než třetinu křesel v něm obsadí krajní levice a krajní pravice. Společně mají nejen sílu, ale i zjevné odhodlání zablokovat změnu ústavy.
Předsedkyně AfD Alice Weidelová ve Spolkovém sněmu. Její strana chce zablokovat navýšení prostředků pro německou armádu.
Samozřejmě, Merz by mohl peníze sehnat i drastickým šetřením a ořezáváním výdajů sociálního státu. Jenže to by nesměl být výsledkem voleb odsouzen ke skládání vlády s jediným možným partnerem, levicovými sociální demokraty.
Navzdory kritice, že obchází vůli voličů, jedná Merz rychle. Nové zdroje pro armádu a infrastrukturu má Spolkový sněm ve starém složení projednat ve čtvrtek. Hlasovat se pak má 17. března, sotva týden před koncem jeho mandátu.
Pomůžou německé dluhy Česku?
„Černá nula“, tj. vyrovnaný rozpočet, byla po léta chloubou a podle kritiků také fetišem éry Angely Merkelové. Její odvrácenou stranou bylo zanedbávání německé infrastruktury. Nejen proslavené dálnice, ale i železnice, mosty nebo plavební kanály strádaly. Kdysi pověstně přesné vlaky Deutsche Bahn mají velmi často zpoždění. A když se loni zřítil most přes Labe v Drážďanech, nejednalo se o nahodilé neštěstí, ale symptom šířící se nemoci. Potud mají investice do infrastruktury smysl. Je to ale také odpověď na dlouholeté problémy v samotném srdci německého hospodářského modelu? Na neschopnost přizpůsobit se digitální ekonomice 21. století?
„Žádné strukturální reformy tam nevidím,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy hvězdný německý ekonom Wolfgang Münchau. „Peníze dál potečou hlavně do podpory starých odvětví. Vláda by mohla udělat spoustu nových věcí: škrtat daně, podpořit výrazně projekty umělé inteligence, datová centra, 6G mobilní síť, reformovat důchodový systém tak, aby byl udržitelný. Místo toho budeme mít nižší DPH na restaurace. A to Německo do digitální sféry opravdu neposune.“
Přesto může obrovská finanční injekce pohnout nejen německou ekonomikou. „Z krátkodobého hlediska je to obrovský stimul,“ říká Petr Sklenář. „Zákonitě to povede ke zvednutí poptávky v ekonomice.“ Ta už léta stagnuje a brzdí i ekonomiku českou. Obří státní investice může také přimět k utrácení německé domácnosti a firmy, které sice sedí na obrovských úsporách, ale bojí se investovat.
Zřícený most v Drážďanech - symptom širšího problému.
Nic z toho by nezůstalo bez vlivu na českou ekonomiku. „Ta už teď měla našlápnuto k růstu kolem dvou, dvou a půl procent. Pokud bude německý fond schválen, mohla by poskočit až ke třem procentům,“ odhaduje Petr Sklenář.
Dluhy, inflace, dražší peníze
To vše ale nic nemění na podstatě plánu: Německo ho bude platit z půjčených peněz, nikoliv z toho, co si dokáže vydělat. Se všemi negativy, které to přinese. Riziko zvýšení inflace a zatížení budoucích generací představuje jen část problému. „Německo má řadu let strukturální problémy. Tento fond, podle toho, co o něm zatím víme, je vyřeší jen minimálně. Místo řešení konkurenceschopnosti se problém zalije penězi,“ upozorňuje Sklenář.
Pravda, peníze nepotečou jen do silnic a železnic, ale také do digitalizace a energetické rozvodné sítě. V teorii by tedy mohly snížit ceny energií, které dusí německý průmysl.
Německo jako nová Itálie?
Jedna éra zjevně končí: doba, kdy bylo Německo pevným pilířem rozpočtové rozvážnosti v Evropě.
Podle ekonoma Friedricha Heinemanna se zadlužení Spolkové republiky do deseti let přiblíží 100 procentům HDP, tudíž i dnešním poměrům „problémových žáků“ eurozóny, Francie a Itálie.
Tato předpověď ale vychází z pokračující stagnace německé ekonomiky. Pokud se ji podaří rozhýbat, je pravděpodobnější nárůst na úroveň 80 až 90 procent. I to je ale zásadní posun, který mimo jiné prodraží půjčování peněz i dalším státům eurozóny. Trhy už teď reflektují to, že hlavní opora rozpočtové střídmosti v Evropě, Německo, se vydává na fiskálně nebezpečnější stezku.
Merzův vabank
Politický příběh, který stojí na pozadí těchto ekonomických úvah, má před sebou ještě napínavé pokračování.
V pondělí se nečekaně ostře proti Merzovým plánům postavili Zelení. Ti sice nebudou součástí příští vlády, jejich hlasy ale Merz kvůli dvoutřetinové většině nutně potřebuje. Hlavní požadavek Zelených zní: více peněz na klimatickou politiku.
Na Friedricha Merze číhá i možné riziko neúspěchu u Ústavního soudu.
Proti vyšším výdajům na zbrojení se ale v zásadě nestaví. A pokud je budoucí kancléř stihne během několika zbývajících dnů přesvědčit i o obřím investičním fondu, může stále ještě z riskantní hry vyjít jako vítěz. Přesněji, uspět ve dvou zásadních úkolech. Za prvé, v době geopolitických otřesů rychle sestavit akceschopnou vládu. Za druhé, vystlat této vládě mandát nevídaným finančním polštářem a uniknout tak fiskální smyčce, ve které se škrtil kabinet Olafa Scholze.
Na Merze ale v této partii číhá také Černý Petr, možné fiasko, jehož dopady je teď těžké vůbec dohlédnout. AfD a Levice chystají ústavní žalobu, která není bez šancí na úspěch. Na rozhodnutí Ústavního soudu ostatně ztroskotalo i kreativní účetnictví Scholzova kabinetu. Zbytek jeho fungování už bylo jen politické trápení.
Pokud stejně skončí i Merzův vabank, překlopí se gigantický investiční program v gigantický zmatek. S dopady nejen na Německo, ale na celou Evropu.
