Německo požírá digitální ekonomika, říká slavný ekonomický novinář

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Patří k nejznámějším ekonomickým novinářům Evropy.

Wolfgang Münchau dříve vedl německou verzi listu Financial Times, později se přesunul do Bruselu a spoluzaložil portál EuroIntelligence.

Jeho kniha Kaput: Konec německého zázraku vychází v příštích dnech i v češtině.

Pane Münchaue, tvrdíte, že současné problémy německé ekonomiky vznikaly po desetiletí. Co z nich vyřeší obří balík investic ve výši 500 miliard eur, který chystá nastupující německá vláda společně s reformou tzv. dluhové brzdy?

Nevyřeší skoro nic. Víte, já jsem silně pro reformu dluhové brzdy, která vedla mimo jiné k nedostatečným investicím. Ale to, co teď nastupující vláda chystá, není reforma, ale její likvidace. Nová rozpočtová pravidla budou ve skutečnosti měkčí než pravidla Evropského fondu stability, jinými slovy - budou irelevantní.

A investiční fond pro investice do infrastruktury není to, za co ho politici vydávají. Ve skutečnosti do něj chtějí vložit investice, které jsou nyní součástí běžného rozpočtu. Tím si vytvoří obří prostor pro různé rozpočtové dárky: daňové škrty, dotace. Těch máme v Německu opravdu hodně na nejrůznější věci a přispívají k neduhům, kterými Německo trpí.

Kdybych já měl tyto obří peníze utratit, šly by na datová centra, vysokorychlostní internet, výzkum umělé inteligence. Použil bych je k vytvoření udržitelného penzijního systému. Jenže v tom aktuálním návrhu žádné reformy nevidím. Vše má běžet jako dosud, jen s větším deficitem. Obecně: Zatímco ve Spojených státech je soukromý sektor velice zdravý, v Německu je ve velkých problémech. A státní sektor se pořád zvětšuje.

Ale Německo už několika problémovými fázemi, kdy se o něm mluvilo jako o „nemocném muži Evropy“, úspěšně prošlo a překonalo je. Německé firmy mají za sebou řadu velmi úspěšných let. Proč by tentokrát neměly transformaci zvládnout?

Musíme si ale také přiznat, že Německo mělo v minulém období také štěstí. Pomohli jste mu i vy, tedy Česká republika a další země střední a východní Evropy, které vstoupily na společný evropský trh. To umožnilo německým firmám investovat v oblastech s nízkými platy a snižovat tak své náklady.

Další štěstí představovalo zavedení eura. To mělo nižší hodnotu, než by měla německá marka, což zase zlevňovalo německé zboží na světových trzích. Bohužel, tyto vlivy jsou jako antibiotika: když je užíváte moc dlouho, přestanou účinkovat.

Podobně je to s německou závislostíi na vývozu, na hladkém fungování světových trhů. V tomhle ohledu party skončila s brexitem a prvním příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu. Všechno se změnilo. Globalizace, která tolik pomáhala německým exportům, začala zbržďovat své tempo. Zhruba v době brexitu začal růst německého průmyslu zpomalovat.

Podle vaší knihy se ale na stagnaci německé ekonomiky zadělávalo dlouho, celá desetiletí.

Hlavní důvod, proč má Německo potíže, tkví v tom, že digitální ekonomika začíná vytlačovat analogovou. Německo excelovalo v analogových technologiích, ale ty buď mizí, nebo jejich výnosy klesají. Extrémním případem jsou mobilní telefony, které nahradily celou řadu nástrojů, ve kterých Německo excelovalo. Další na řadě jsou auta. Ano, ta samozřejmě zčásti zůstanou analogová, pořád to budou pohybující se předměty na čtyřech kolech. Ale z hlediska přidané hodnoty a toho, na čem se dají vydělat peníze, to budou stále víc softwarové výrobky. Hlavní hodnotou elektroauta je baterie a software. Digitalizace nahrazuje práci špičkových inženýrů.

Netýká se to všech odvětví. Velké stroje budou vždy mechanické. Dobře se bude dařit německému zbrojnímu průmyslu. Velké firmy obecně vzdorují docela dobře. Když se podíváte na firmy, které se obchodují na burze DAX, tak vidíte, že se jim daří docela dobře. Ale to je způsobeno i tím, že to fakticky nejsou německé, ale mezinárodní společnosti. Malé a střední firmy, pověstný „Mittelstand“, teď opravdu krvácí. Mimochodem, v čele těchto menších firem stojí většinou starší lidé a mají problém najít mladé nástupce.

Takže není pravda, že by německý průmysl zabíjely primárně drahé energie?

Je to pravda jen do určité míry. Ano, německý model a zejména těžký průmysl byl závislý na velmi nízkých cenách energie. Na druhou stranu, u automobilek to není ten nejdůležitější problém. Zatímco těžký průmysl zabíjejí drahé energie, automobilový průmysl zabíjí digitalizace.

V německé energetice se odehrála celá řada chyb. Tím nemyslím samotný přechod k zelené energetice, ale především odstavení jaderných elektráren. Němci měli do jaderné energetiky investovat a rozšiřovat ji, ne ji vypínat. Druhá chyba byla spoléhat na ruský plyn. Ne proto, že by to byl špatný obchod, naopak. Ale vytvořilo to politickou závislost, které Němci neuměli čelit.

K těmto dvěma šokům - konci jádra a konci ruského plynu - přibyl ještě třetí: konec uhlí, což byla součást přechodu na zelenou energetiku.

Ano, Německo v oblasti energetiky pořád od něčeho ustupovalo. Jediné, do čeho naopak vstoupilo, byl zkapalněný zemní plyn ze světového trhu. A záviset na něm při provozování průmyslové ekonomiky je špatné řešení, stejně jako snaha nahradit uhlí, jádro a zemní plyn obnovitelnými zdroji. Ano, obnovitelné zdroje jsou podle mě budoucnost. Ale Německo pro ně rozhodně nemá ideální podmínky.

A je tu ještě jeden aspekt, který němečtí politici ignorovali, když opouštěli různé zdroje energie: že ekonomika budoucnosti bude vyžadovat obří zdroje elektrické energie. Nemysleli na datová centra, na rozvoj umělé inteligence.

Když se začalo mluvit o tom, že kryptoměny jsou náročné na energii, řekli Němci: „V tom případě je nechceme.“ Jenže tím říkají ne také nejprogresivnějším sférám budoucí ekonomiky. Budoucí průmysl, průmysl 4.0, bude extrémně energeticky náročný, protože bude vyžadovat obrovská datacentra. Obávám se, že v tomto ohledu se Německo opět vystavuje možnému úderu ze strany čínské konkurence. Čína má levnou energii, má datacentra, je napřed v rozvoji umělé inteligence a je velmi otevřená změnám.

Zatímco otevřenost Němců vůči digitálnímu světu je pověstně malá…

A není to zábavné? Když jsem vyrůstal v Německu, bralo se jako samozřejmost, že Německo je technologicky napřed. Moje vysvětlení zní: Němci byli průkopníci klasické fyziky, klasické chemie, klasického inženýrství. Kvantová fyzika je sice německý vynález, ale nacisté tohle odvětví zabili- zčásti bohužel doslova. Většina těch vědců, kteří přežili, odešla do Spojených států. A Německo se už nikdy do této sféry nevrátilo, zůstalo u svých klasických oborů.

S tím ale také souvisí instinkty, kultura, zvyklosti lidí, kteří posouvají ekonomiku dopředu. Když vám dnešní německé automobilky tvrdí, že mají stejnou firemní kulturu jako softwarové společnosti ze Silicon Valley, tak jim to nesmíte věřit. Samozřejmě, že se bránily tomu vyrábět elektromobily. To už je jiný produkt, odlišný od klasického auta - stejně jako psací stroj od počítače.

Od chyb, které dělaly německé vlády, se dostávám k tomu, kde se mýlili němečtí manažeři. Jaký mají oni podíl na stagnaci ekonomiky?

Obrovský. Klíčová věc pro Německo je konsensus, schopnost dohodnout se. To platí i v průmyslu. Všichni se vydávají stejnou cestou. Podívejte se na elektromobilitu: byla doba, kdy byly všechny firmy přesvědčené, že je to slepá ulička. Nenašel se žádný odvážlivec, který by se do jejího rozvoje pustil, experimentoval. A kdyby se našel, nepodařilo by se mu na rozjezd získat peníze. Problém je, že pokud se všichni rozhodnou špatně, pak se také všichni dostanou do problémů.

Což také znamená, že vláda v takovém případě musí zasáhnout, aby se národní hospodářství nepoložilo.

Ano, je tam vzájemná závislost. Po aféře Dieselgate mohla vláda říct: „Budeme s vámi jednat jako s mafií.“ Jenže tyhle podniky jsou příliš velké na to, aby padly. Podobné je to s německými bankami. Jenže šéfové největších německých koncernů jsou provázaní s politikou. Chvílemi se v minulosti zdálo, že mají klíče od kanceláře Angely Merkelové. Jednali tam o regulacích, dotacích, o přístupu k EU.

Ve své knize „Kaput“ označujete ze velký problém to, jak se v Německu chovají banky, jaký mají přístup k podnikání. Proč je to takový problém?

U peněz všechno začíná. A pokud bych směl reformovat německou ekonomiku, začal bych u bank, které jsou nyní v Německu úzkostlivě chráněné státem. To potřebujeme rozbít a vytvořit jednotný evropský kapitálový trh. Pak by se ukázalo, do kterých sektorů peníze poputují.

Jenže z toho mají všichni strach, ptají se: „Co když ty peníze půjdou za jinými firmami, do jiných států?“ Reformovat ekonomiku je velmi těžké. A paradoxně to jde nejsnáze v době velkých krizí, kdy se předchozí systém tak jako tak zhroutil jako v Německu v roce 1945 - jenže to se předtím musí odehrát strašlivé věci.