Německo jako lídr proti Rusku: Trochu nechce, trochu nemůže

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nejdřív kancléř Olaf Scholz. Hned po něm jeho vyzyvatel, předseda CDU Friedrich Merz. V rozmezí jediného týdne se objevili v Kyjevě a odvezli si odtamtud marketingově lákavé fotografie s Volodymyrem Zelenským, a to jen zhruba půldruhého měsíce předtím, než o jejich duelu rozhodnou voliči.

Kdo by si to ještě před pár lety pomyslel: německá volební kampaň se odehrává i na Ukrajině. A válka v této zemi patří k hlavním tématům, na kterých se profiluje německá politika.

Na jedné straně stojí stávající kancléř Olaf Scholz a jeho na odiv stavěná opatrnost, vědomě budovaná role politika, který zachránil zemi před konfliktem s jadernou mocností. Na straně druhé Friedrich Merz a neméně okázalá rozhodnost spolu s tvrdými vyjádřeními, adresovanými Moskvě. Ta prý v případě jeho zvolení dostane 24 hodin na to, aby přestala s útoky proti ukrajinskému civilnímu obyvatelstvu. Jinak poputuje na Ukrajinu německý trumf, v mnoha ohledech bezkonkurenční řízené střely Taurus.

Takto rozehraná partie se odehrává na pozadí stabilních průzkumů veřejného mínění. V nich má Merzova CDU/CSU dlouhodobě zhruba dvojnásobný náskok před Scholzovými sociálními demokraty. Muselo by se stát něco velmi nečekaného, aby se Merz nestal příštím kancléřem.

Do této rovnice musíme nadto přičíst i dlouhodobé evropské volání po tom, aby se Německo konečně ujalo pozice lídra evropské zahraniční a bezpečnostní politiky, tím spíš, že politici starého kontinentu napůl zoufale křičí „Trump před branami“ a chystají se na budoucnost, kdy se budou muset spokojit jen s notně ořezanou americkou podporou.

Výsledek takové počtářské úlohy se zdá být jasný: z únorových voleb vzejde jiné Německo. Německo sebevědomější, asertivní vůči Moskvě, ochotné dlouhodobě, nikoliv pouze nárazově financovat svou armádu.

Jenže tato rovnice obsahuje ještě další proměnné. Tady jsou tři z nich, kvůli kterým žádná revoluce v německé politice nepřijde a volání po německé vůdčí roli zůstane oslyšeno.

To podstatné v německé politice se možná v příštích měsících odehraje v rámci jediného schodiště.

Nachází se v Jakob-Kaiser-Haus, jedné z pobočních budov Spolkového sněmu. Dvacet schodů odděluje parlamentní kanceláře Friedricha Merze a předsedy parlamentní frakce sociálních demokratů Ralfa Mützenicha. Toho druhého veřejnost mimo Německo takřka nezná. Přesto se jeho vliv v lecčems rovná vlivu současného kancléře Scholze.

Olaf Scholz totiž nemá svou stranu zcela v rukou. Konečně jeho vlastní sociální demokraté si ho ve stranickém referendu odmítli zvolit za předsedu. To Ralf Mützenich vládne socialistickým poslancům tvrdou rukou a často hraje roli šedé eminence vládní politiky.

Sehraje ji i při sestavování příští vlády? Svědčí pro to čilý ruch, který už teď na zmíněném schodišti vládne. Pánové Merz a Mützenich si, zdá se, překvapivě dobře rozumějí. To oni se de facto dohodli na termínu předčasných voleb - proti vůli kancléře Scholze. A protože do doby tohoto dohadování spadaly i Merzovy narozeniny, přišel Mützenich na jednu ze schůzek s kyticí.

Tato květomluva nabude na významu po volbách, až si bude Merz hledat partnera k vládnutí. To, jak dobře si už teď rozumí s Ralfem Mützenichem, může otevřít cestu k ujednání dalšího dějství s názvem velká koalice, tedy vládní spojenectví ideových rivalů z CDU/CSU a socialistů. Bez ohledu na to, jak moc se vyhrotí duel Merz-Scholz, a také nezávisle na tom, co si o takové spolupráci bude sám Scholz myslet.

Někteří komentátoři se už teď děsí. Poukazují na stagnaci země, kterou má podle nich na svědomí nemastná neslaná vláda velkých koalic pod vedením Angely Merkelové. Ty se ne a ne odhodlat k rázným a bolavým reformám. Miriam Hollsteinová a Florian Schillat píší v magazínu Stern dokonce o „zombie velké koalici“, která už zase už se v berlínských kuloárech zvolna vzbouzí.

Jenže nevole komentátorů nakonec sehraje jen nepatrnou roli. Důležitější bude nevole politiků i voličů k jakémukoliv jinému řešení.

V očích voličů je velká koalice nejméně nepopulární z jiných, rovněž velmi nepopulárních možností. Preferovalo by ji sice jen asi 35 % voličů, jenže i to je výrazně víc, než 18 % těch, kdo si přejí druhou nejpravděpodobnější možnost. Tou je vysněný projekt Angely Merkelové: černo-zelená koalice, tedy spojenectví CDU/CSU a strany Zelených. Mezi konzervativními členy CDU/CSU je navíc tato varianta zejména v posledních měsících terčem až nenávistných útoků. Oproti možným pragmatickým průnikům stranických programů se zdůrazňují témata kulturních válek. Zelení jsou líčeni bezmála jako anarchistická genderová guerilla.

Na závěr úvah o velké koalici přichází pikantní a zároveň podstatný detail: jestliže si pánové Merz a Mützenich tak dobře rozumějí, je v tom velký kus ironie. Zatímco Merz se staví do pozice jestřába, který s Moskvou zatočí, Mützenich hraje už léta úlohu německého „chcimíra“. Zbrojní dodávky Ukrajině zpochybňoval do té míry, že ho Kyjev označil bezmála za nepřítele státu, doslova za „informačního teroristu“. Frontu na Ukrajině chtěl zmrazit příměřím už v době, kdy byla ukrajinská vojska na postupu a osvobozovala vlastní území.

Co z toho vyplývá? Že to s Merzovým zápalem pro ukrajinskou i potažmo evropskou bezpečnost nebude tak horké. A že účast socialistů v budoucí německé vládě nejspíš učiní přítrž úvahám o ostré změně kurzu německé politiky.

„Merz je pragmatický politik, který dokáže měnit své postoje,“ říká k tomu Milan Nič z německého think tanku DGAP. „Přizpůsobí se aktuální situaci. A prioritou pro něj bude vnitřní politika.“

Není, pravda, úplně jisté, že příští německou vládu povede Friedrich Merz. Jisté ale je, že ať to bude kdokoliv, nastoupí za situace, kdy země nebude mít rozpočet. Právě kvůli rozpočtu se rozpadla předchozí koalice a práce na něm zůstala nedokončená. Příští kabinet bude vznikat za podmínek rozpočtového provizoria a předpokládá se, že nový rámec státních financí bude hotový až na podzim příštího roku.

Boj o něj bude těžký. Německo se bude muset vyrovnat s vyššími sociálními výdaji, protože nezaměstnanost stoupá, a stagnujícími příjmy, protože hospodářství neroste. Chřadnoucí německý průmysl si nepochybně řekne o výraznou podporu, přinejmenším kvůli drahým energiím. A mlčky o pomoc volá kdysi světově proslulá, ale už léta chátrající německá infrastruktura, ve které zůstaly po vládě Angely Merkelové investiční dluhy v řádu stovek miliard eur.

Že se za těchto podmínek podaří razantně navýšit jak pomoc Ukrajině, tak financování německé armády, sice není vyloučené, skepse je ale na místě.

To, že z různých koutů Evropy zaznívá volání, aby se Německo vůdčí role v evropské bezpečnosti ujalo, svědčí o tom, jak dramaticky se změnila mezinárodní situace. Německo přece bývalo, po traumatech druhé světové války a zločinech nacismu, automaticky v podezření, že by svou sílu zneužilo.

Tato obava nezmizela. Jen se teď častěji objevuje v samotném Německu, než v jeho sousedství.

Velké části Němců přešel do krve strach z militarismu a možných imperiálních choutek berlínských mocných. Z armády se stalo téměř neslušné slovo, pro část voličů je stále téměř nemyslitelné odmlouvat Rusku, a to kvůli pociťovanému historickému dluhu vůči národu, kde tak strašlivě řádily Hitlerovy jednotky. Podobný sentiment vůči neméně postižené Ukrajině kupodivu skoro chybí.

I budoucí německá vláda bude mít svázané ruce. Ukázalo se to v okamžiku, kdy ministryně zahraničí Annalena Baerbocková ze strany Zelených opatrně připustila, že by německé mírové jednotky mohly po uzavření příměří na ukrajinském bojišti strážit bezpečnost té části Ukrajiny, kam nedojdou ruští okupanti.

Friedrich Merz reagoval ostře: podobná prohlášení jsou prý nezodpovědná a předčasná. „Nic takového se nestane,“ vylučuje Milan Nič. „Pro Němce je naprosto nemyslitelné poslat vojáky proti Rusům, do míst, které kdysi dobývaly nacistické jednotky.“

Spíše než německého nacismu by se teď Evropa měla bát německého narcismu. Zahledění do sebe, pozření vlastními problémy.

Na papíře představuje třetí největší ekonomika světa obrovský potenciál a mocnou hradbu proti agresorům. Jenže země řeší trojí krizi naráz: krizi svého „byznysmodelu“, tedy pozice ve světové ekonomice. Krizi migrační a integrační politiky. A do třetice krizi politického systému, kde vznik vitálních koaličních vlád blokuje skutečnost, že se téměř necelá třetina voličů hlásí k AfD a k BSW, stranám, které ostatní aktéři označují za ohrožení pro demokracii.

Příští rok bude spíš obdobím pomalého hledání a přešlapování, zatímco se svět okolo Německa bude vyvíjet až nebezpečně rychlým tempem. Politolog a analytik německé zahraničí politiky Stefan Meister říká ve zkratce: Německo dostane v příštím roce poslední šanci stát se lídrem Evropy - a tuto šanci nejspíš promarní.