Znásilňovaná v bezvědomí manželem i dalšími. Za reakci se jí Francie klaní

Ve Francii skončil soudní proces, který čtyři měsíce otřásal zemí a přitahoval globální pozornost. Tribunál v Avignonu vynesl rozsudek nad 52 muži, kteří znásilnili stejnou ženu, Giséle Pelicotovou (72), aniž by ta o tom věděla.

Deset let trvající horor organizoval tehdejší manžel oběti, stejně starý Dominique Pelicot. Ten dostal nejvyšší možný trest za znásilnění s obzvláště přitěžujícími okolnostmi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 20 let. Po dobu dvou třetin trestu, tedy zhruba třinácti let, navíc nemůže požádat o podmíněné propuštění.

Když jeho verdikt zazněl, Pelicot začal brečet. Ostatní mužům soud uložil trest od tří do patnácti let, tedy většinou nižší, než kolik žádala obžaloba. Původně nejvyšší trest pro dalšího obviněného byl osmnáct let.

„Systém Pelicot“ byl následující: svojí manželce tajně dával Pelicot do jídla omamné léky a poté k nim do ložnice v obci Mazan na jihu Francie zval muže, kteří se mu přihlásili přes speciální –⁠⁠⁠ dnes už zavřenou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ webovou stránku.

Giséle Pelicotová po celou dobu nic netušila. Silná dávka léků jí přivodila stav blízký bezvědomí. Způsobené zdravotní potíže včetně gynekologických –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Pelicotová byla znásilněna více než dvěstěkrát různými muži –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přisuzovala svému věku.

Ke znásilnění Pelicotové docházelo v letech 2011 až 2020. Případ vyplaval na veřejnost poté, co Francouze nahlásil návštěvník supermarketu, že si mobilem natáčí jednu zákaznici pod sukní. Policie tehdy zabavila Pelicotovi telefon a v něm našla fotky a videa vedoucí k bezprecedentní kauze v historii sexuálních zločinů ve Francii, která má potenciál zemi jednou provždy změnit.

V čem všem spočívá přelomovost případu Pelicot?

Ještě nikdy v soudní síni proti sobě nestálo 52 obviněných a jedna oběť. Za dobu procesu se představily v Avignonu různé typy mužů, kteří využili Pelicotovy nabídky k sexu s jeho ženou. Hasič, novinář, zdravotní bratr, spořádaný penzista, sotva dospělý, nesmělý mladík i promiskuitní čtyřicátník, který se do ložnice k Pelicotovým objednal šestkrát.

„Veřejnost v soudní síni měla možnost uvidět, často poprvé, jak mohou vypadat skuteční pachatelé znásilnění. Ne ti filmoví,“ zdůraznila v rozhovoru pro Seznam Zprávy francouzská reportérka Marion Dubreuilová z portálu RMC, která kreslila skicy ze soudu s Pelicotem a proces sledovala od prvního dne.

Dominique Pelicot si akty všech pozvaných mužů natáčel a ukládal do svého počítače. Tím poskytl kriminalistům dostatek důkazů v případě padesátky mužů, kteří stanuli před soudem. Další zhruba dvacítku pachatelů se nepodařilo identifikovat.

V případě znásilnění jde o naprosto výjimečnou situaci. Vyšetřování tohoto trestného činu často končí tím, že stojí dvě tvrzení proti sobě a pachatel není usvědčen kvůli nedostatku důkazů. V procesu s Pelicotem jich byl podle hlavního žalobce „přehršel“.

Gisèle Pelicotová se zcela mimořádně rozhodla odmítnout právo na anonymitu a požádala o veřejné projednání svého případu v jeho celistvosti. Přizvaná veřejnost v soudní síni tak měla prostřednictvím odvysílaných Pelicotových videí příležitost vidět, jak může vypadat skutečné znásilnění, ke kterému nedochází v temném lesíku, ale v domnělém bezpečí domova.

Gisèle Pelicotová se kvůli svému přístupu k procesu stala ve Francii oslavovanou hrdinkou. Každý den soudního líčení v Avignonu přicházela za potlesku shromážděných žen i mužů, kteří jí vyjadřovali podporu a děkovali za její statečnost.

V zemi se konalo několik demonstrací proti násilí na ženách a věta Gisèle Pelicotové, že „hanba musí změnit stranu“ z oběti na pachatele se stala nejnovějším heslem hnutí za rovnoprávnost žen a mužů ve Francii.

„Vstoupíte do historie, madam,“ složil poklonu Pelicotové předseda avignonského soudu Roger Arata. „Děkuji vám. Vy také vstoupíte do historie,“ reagovala na to.

V reakci na zneužití léků, které Pelicot používal k omámení svojí ženy až na hranici bezvědomí, francouzská vláda mění přístup k dostupným látkám, které mohou za určitých okolností působit jako nástroj trestného činu.

Policisté dostávají speciální školení o dostupných lécích a dalších substancích a vláda rozjela informační kampaň o „uspávadlech“. Od 2. prosince jsou francouzské lékárny oblepeny plakáty, které před zneužitím léků varují. „Chemické omámení vám vymaže vzpomínky, ale zanechá stopy,“ stojí na nich.

Verdikt nad Pelicotem přijaly mnohé ženy ve Francii s úlevou. „Dává nám to naději, že se změní přístup společnosti ke znásilnění,“ citovala francouzská televize BMFTV jednu z žen přímo před budovou soudu v Avignonu. Zákon ve Francii dosud znásilnění definuje jako sexuální akt, k němuž došlo za pomoci „násilí, nátlaku, výhrůžek nebo momentu překvapení“. To v kauze Pelicota platilo.

Princip známý z řady evropských států, tedy že sex je konsenzuální věc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ musí s ním souhlasit oba partneři –⁠⁠⁠⁠⁠⁠, tamní zákonodárství nezná. Loni právě kvůli potenciálně přelomovému dopadu na domácí právo byla Francie jednou ze zemí, které na půdě EU zablokovaly celoevropskou definici znásilnění jako aktu. ⁠⁠Proti tehdy bylo mimochodem také Česko.

Skupina poslanců a poslankyň francouzského Národního shromáždění na pozadí případu Gisèle Pelicotové obnovila práci na novele, která by znásilnění nově definovala tak, že k sexu chyběl „pouze“ souhlas. Princip, že „ne je ne“, slíbil prosadit už dříve také francouzský prezident Emmanuel Macron.

Zatím k tomu ale nedošlo a není jisté, kdy dojde. Národní shromáždění je rozdělené, vláda ani opozice nemají potřebnou většinu k prosazení jakýchkoli změn. Francouzská vláda před dvěma týdny ztratila důvěru a nový premiér teprve sestavuje svůj tým.

Vnímání znásilnění jakožto aktu, při kterém musí být použito hrubé násilí a oběť se musí aktivně bránit, je navíc ve francouzské společnosti hluboce zakořeněno.

Ukázal to i proces s Pelicotem. Jen zhruba 15 obviněných mužů přiznalo, že se dopustilo znásilnění. Většina se ve svých výpovědích bránila, že Pelicotové neublížili a už vůbec ji nechtěli znásilnit. Často zmiňovali, že měli pocit, že souhlas jejího muže stačí.

„Bylo zjevné, že ty muže ani nenapadlo shánět se po nějakém stanovisku, ne-li souhlasu ženy, která před nimi ležela bezvládně na posteli. Během procesu se tohle nezměnilo. Žádné vyrovnání se se svým činem u většiny obviněných, žádná sebereflexe,“ řekla k tomu zmíněná francouzská reportérka Marion Dubreuilová.

Podle ní to souvisí s tím, že francouzská společnost „stále přijímá dominanci mužů nad ženami, a to i pokud jde o sexualitu“. Mluvila o tom i sama Gisèle Pelicotová. „Je nejvyšší čas, aby se změnila naše machistická kultura ve společnosti, která zlehčuje znásilnění,“ řekla během slyšení před soudem.

Mnozí jsou ale skeptičtí, jestli tato kauza povede k hlubší změně. Francie má za sebou velké kauzy sexuálního zneužití, ať už v případě známého akademika Oliviera Duhamela, který měl znásilnit svého adoptivního syna, nebo herečky Adèle Haenelové, která obvinila jednoho z režisérů ze sexuálního útoku proti ní, když jí bylo dvanáct. Oba případy byly široce propírány, nevedly ale k systémovým změnám ve Francii.

„Pokud jsme potřebovali případ, který by námi otřásl a narušil naše hluboce zakořeněné instinkty, je zřejmě tady,“ řekla k případu Pelicot reportérka Dubreuilová. „Ale povede k trvalé společenské změně za pár měsíců a let? Nejsem si jistá,“ dodala.

Její skepsi odpovídaly první reakce na verdikt soudu přímo na místě. Shromážděné ženy a muži kritizovali, že soud snížil mnohým obviněným původně navržené tresty. „Takže zase chráníme muže, ne ženy,“ řekla televizi BMFT jedna z přítomných.