Nejvíc se bojím, že skončí svět, říká mladá Francouzka

Ahoj, mohla by ses prosím na úvod představit?

Ahoj, jasně. Jsem Gabrielle, je mi 20 let a pocházím z Paříže. Střední jsem absolvovala tam, ale na VŠ jsem odjela do Dijonu. Studuju na Sciences Po, na jediné katedře v zemi, která se specializuje na východní a střední Evropu. Díky tomu se dozvídám hodně o zemích, na které mi na Západě zapomínáme, mě osobně velmi zaujalo Pobaltí.

Teď jsem proto na Erasmu v Litvě.

Jak se ti ve Francii žije?

Je tu hodně příležitostí, když se chceš přidat k nějakému spolku, absolvovat stáž nebo vyjet do zahraničí. Za to jsem moc vděčná.

Mě osobně ale hodně trápí téma sexismu. Cítím sice, že jsme se jako společnost posunuli k lepšímu, nicméně je stále podvědomě hodně přítomný.

Na tohle téma existuje hodně studií, ale v běžném životě velkou změnu nevnímám. Dám ti příklad. Společně s přáteli u nás na škole, kde působíme pod takovým spolkem, jsme zjistili, že při debatách a prezentacích nemají muži a ženy stejné zastoupení. Žen je nejen méně, ale muži taky mluví delší dobu a častěji svoje ženské kolegyně přerušují. To mi přijde neuvěřitelný. Na mojí škole, která na genderovou rovnost klade důraz.

Je někdo, kdo tě ve veřejném prostoru ve Francii inspiruje a měli bychom ho znát i v Česku?

Klimatická aktivistka Camille Etiennová. Zažila jsem ji na ekonomické přednášce, kde mluvila o klimatický změně úplně z jinýho pohledu. Zatímco někteří debatující mluvili o ekonomickém růstu, ona říkala, že (kvůli měnícímu se klimatu) růst skončí. Dostalo mě, jaký na to měla pohled. Lidé se jí smáli a nadávali, ale ona si stála za svým.

Bylo by fajn, kdyby v politické sféře dostala větší prostor, protože se nedrží zpátky, a to ani když čelí „důležitým“ lidem.

Jak bys popsala typického zástupce mladé generace ve Francii?

Má povědomí o měnícím se klimatu a minimálně jednou kvůli tomu vyšel nebo vyšla do ulic. Aspoň trochu má přehled ve vnitrostátní politice a možná i v zahraniční. Někdo, kdo věří v Evropu, byť ne zákonitě v podobě EU.

My mladí vnímáme a máme obavy kvůli tomu, co se děje ve světě, ale i co nás čeká po tom, co dostudujeme. Nejsme si jistí, jak se s našimi životy popereme.

Francouzi často stávkují. V nedávné době například kvůli zvyšujícím se cenám energií a rostoucí inflaci vyšli do ulic i Pařížani? Jak to vnímáš?

Řeknu ti to z pohledu člověka, co se teď neúčastnil, protože je pryč. Podle mě lidi na protesty chodí, ale nevěří v ně. Cítím zoufalství. Francouzi chtějí změnu, ale vědí, že žádná nepřijde. I kdybychom šli do ulic a zaujali jsme média, nic se reálně nezmění.

Prezident Macron je dobrý, co se týká zahraniční politiky, ale pokud jde o sociální otázky ve Francii, nepřináší nejlepší řešení. Protesty nejsou za změnu, ale spíš na vyjádření nespokojenosti.

Když se zajímáš o téma sexismu a genderovou rovnost, co říkáš na to, že v jedné z nejvyšších pozic ve Francii je žena, premiérka Élisabeth Borneová a celkem čerstvě máte ženskou laureátku Nobelovy ceny za literaturu, Annie Ernauxovou?

Že získala Nobelovu cenu za literaturu Francouzka, je dobré. Ve mně osobně to ale žádnou emoci nevzbudilo.

Premiérský post se tu poté, co Macronova strana zvítězila, řešil hodně. Dost se mluvilo o tom, že premiérkou bude žena. Dalo se to čekat, ale já osobně neslavila. Myslím si, že je premiérkou spíše proto, že je žena a reprezentuje naše pohlaví, než kvůli tomu, co říká nebo si myslí.

Není taky Macronovi ve funkci názorovou protiváhou, protože je jeho stoupenkyně.

Jaká je tvoje nejoblíbenější sociální síť?

Instagram. Sleduju na něm kamarády a mám ráda i svůj archiv stories, kde si můžu osvěžit, co jsem před určitou dobou dělala. Taky z něj čerpám inspiraci, třeba co se týká umění.

Co pro tebe znamenají sociální sítě? Dokážeš si představit život bez nich?

Když jsem chodila na střední školu, bylo několik období, kdy jsem je z různých důvodů neměla. Takže jo, vím, že bez nich dokážu existovat. Ale chtěla bych? Asi ne. Díky nim jsem v kontaktu s lidmi co nevídám denně, můžu na nich sdílet, jak rostu a posouvám se, a taky mám hodně členů z rodiny v zahraničí, které díky sítím můžu sledovat a být s nimi v kontaktu.

Čeho se v dnešním světě nejvíc obáváš?

Určitě je to pro mě spojený s klimatickou krizí. Když nedojde k určité změně do dvou nebo tří let, je konec. Ne, že skončí svět, ale přijde zlom, kdy nepůjdou věci zvrátit. Dopady pak ucítíme všichni.

My ve Francii možná ne tak zásadně, protože nejsme první na ráně, ale budou sem kvůli klimatické krizi migrovat lidi a ty my vítat nebudeme. To už víme teď. Řešení jsme ale nepřipravili. Děsí mě, že čím víc utíká čas, tím míň mám pocit, že se něco změní.

Jak by měl vypadat svět, ve kterém by sis přála žít?

Propojený svět ve městech, kde spolupracujeme a neexistují peníze. Taková utopická představa. Cestovali bychom vlaky poháněnými solární energií a objevovali nová místa. Očekávání, co má kdo dělat, by nebyla. Jídlo by bylo lokální, sezónní a udržitelně pěstované. Každý by měl svobodu se realizovat, ale zároveň povinnost se zapojovat do komunitní práce.

Co pro tebe znamená úspěch?

Moje rodina mě vnímá jako úspěšnou, protože chodím na prestižní školu Sciences Po. Podobně i lidé z mojí střední školy, která naopak prestižní nebyla. Není mi nicméně příjemné, když mi to říkají, protože první rok na VŠ pro mě byl těžký, a navíc byl covid.

Chápu, že určitým způsobem reprezentuji úspěch, ale má to i negativní stranu, o které nikdo nemluví. Úspěch by si měl podle mě každý definovat sám. Pro mě je to, když dělám něco, co ve mně samé rezonuje.

Co tě v poslední době nejvíc inspirovalo?

Moje poslední taneční lekce. Lektorka nám říkala, že se nemáme porovnávat. Každý má v pohybu svoje kvality a vždy jde o to se sladit s ostatními. Každý je v něčem dobrý, i když to nemusí zákonitě fungovat s někým jiným.

Kdybys měla popsat Francii třemi hashtagy, které by to byly?

#stávka. Je to klišé, ale my Francouzi jsme tím známí. Pořád k nim dochází, tak snad z nich vzejde výsledek. #kultura. Došlo mi, že máme ve Francii tolik kultur, které můžu poznat a sdílet je. A #EU. Evropská unie je součástí Francie stejně, jako je Francie součástí EU.

Jaký je podle tebe největší stereotyp o Francii?

Řeknu ti to teď z pohledu Francouzky na Erasmu. Když se tu bavíme, že někdo s někým něco měl, vždycky jde o Francouze nebo Francouzku (smích).

Co by sis přála, aby Češi o Francii věděli, nebo radši nevěděli?

Snažíme se mluvit anglicky, i když je to pro nás těžký a moc nám to nejde. Nejsme arogantní.

My v Česku jsme etnicky hodně homogenní, vy jste pravý opak. Jak to vnímáš?

Čtvrť v Paříži, kde jsem vyrostla, je etnicky pestrá. Nikdy to pro mě proto nebylo téma. Vždycky jsem taky chodila do škol, kde byly různý etnika, protože jsem nechodila do drahých škol.

My mladí to máme nastavené tak, že když řekneš, že jsi Francouz, jsi Francouz. A nikdo neřeší, jak vypadáš.

Často tu taky řešíme otázku, jak jsme se v (koloniální) historii chovali. Například víme, že jsme kradli umělecká díla, co jsou teď v našich muzeích. Shodujeme se na tom, že by se měla vrátit? Ne. Ale všichni o té problematice víme.

Já, jako bílá Francouzka, jsem si taky vědoma mnohých privilegií, která mám.