Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Český lékárník Stanislav Havlíček strávil čtyři týdny ve válkou zmítaném Pásmu Gazy. Minulý týden se vrátil z humanitární zóny v pobřežní oblasti Al-Mawasi u přechodu Rafáh na hranici s Egyptem, kde pracoval pro humanitární organizaci Lékaři bez hranic.
„Každý park, každá volná plocha jsou tak obsazené jednoduchými stany. Kdekoliv byla dříve víceproudá vozovka, je dnes jen jednoproudá silnice. Z druhé půlky ji zaplnily nekončící řady příbytků,“ popisuje realitu města v jižní části oblasti. Po izraelském útoku reagujícím na teroristický útok hnutí Hamás na Izrael se tam přesunula většina z víc než dvou milionů obyvatel Pásma Gazy.
Situace se jen tak nezlepší, naopak. Izrael chystá postoupit s ofenzivou i tam. Civilisté už tak žijí v katastrofálních podmínkách - bez fungujících obchodů nebo škol a hlavně bez dostatečného množství jídla a vody. Už v květnu většině lidí v Pásmu Gazy hrozí hladomor, varovala tento týden OSN.
„Myslím si, že kdyby lidé viděli to, co já, tak i když dokážu ten způsob (jakým se izraelská armáda rozhodla provést odvetu, pozn. red.) pochopit, tak rozsah je pro mě osobně nepochopitelný a neomluvitelný. Myslel jsem, že demokratické státy princip kolektivní viny dávno opustily,“ říká Havlíček.
V první části rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, co všechno během čtyř týdnů v Gaze zažil. Mluví o hladovějících dětech i nejtěžších zážitcích z místa.
Z jižní části Pásma Gazy jste se vrátil minulý týden. Co jste tam za čtyři týdny viděl?
Zásadnější bylo, co jsem slyšel. To, co se vám propíše do vnímání, jako zvuky v pozadí. V podstatě nepřetržitě nám nad hlavou létaly monitorovací drony. Přestože byly vidět jen málokdy, slyšet byly pořád. Někdy prolétávaly dva i tři.
Ve dne i v noci slyšíte bombardování, výstřely z tanků nebo dopady leteckých raket. Každé ráno také bylo slyšet ostřelování z hlídkových člunů. To byl náš ranní budíček. Hlídky se snažily cílenou nebo varovnou střelbou vrátit ojedinělé rybáře, kteří se vydávali na moře, zpět na pobřeží.
Do toho všeho občasná palba z ručních zbraní. V těch nejintenzivnějších dnech byla slyšet i méně než dva kilometry od nás, říkali moji kolegové.
„Pracoval jsem jako lékárník a manažer lékárny. Zásobovali jsme dvě kliniky, kde se řešila především primární péče – vyšetření praktickými lékaři, pediatrie, gynekologie nebo malá chirurgie,“ popisuje pro SZ Stanislav Havlíček.
A teď k tomu, co jste měl možnost vidět?
Když jsme vjížděli do Gazy, tak jeden z prvních výjevů byla odstavená dodávka, která se pravděpodobně porouchala, a shluk lidí, kteří z ní odnášeli to, co vezla - matrace. Náš řidič nám také ukazoval zborcené domy, které ještě před pár dny stály. Takových domů je tam spousta.
Minulý týden jsem například jednou ráno narazil na obrovskou skládku mezi dvěma obytnými domy, kde z nesmyslného úhlu trčely satelity. Říkal jsem si, že určitě nemohou chytit žádný signál. Až potom mi došlo, že se dívám na dům, ze kterého zbyl jen štěrk a právě antény, které byly umístěné na střeše.
V Rafáhu žilo před válkou kolem 200 tisíc lidí, dneska jich tam žije 1,7 milionu. Každý park, každá volná plocha jsou tak obsazené jednoduchými stany. Kdekoliv byla dříve víceproudá vozovka, je dnes jen jednoproudá silnice. Z druhé půlky ji zaplnily nekončící řady příbytků. Všude je spousta dětí a písku, protože jsme na pobřeží, což komplikuje dopravu.
Chybí pohonné hmoty, a když už jsou, tak drahé. Chybí voda, protože hlubokých studní na sladkou vodu je málo a současně také nefungují čerpadla pro vodu z hlubokých vrtů. Podobně i užitková voda. To se propisuje na hygieně a do toho, jak lidé vypadají. Děti jsou špinavé a šíří se kožní infekce. Zdravotní stav lidí zhoršuje i skutečnost, že už měsíce žijí ve stanech a teď je navíc období zimy, kdy prakticky stále pršelo.
Nefunguje také žádné odpadové hospodářství. V sousedství stanů tak narůstají skládky, což představuje další zdravotní riziko. Je to propad o několik desítek nebo stovky let zpět.
OSN vydala v pondělí varování před možným vypuknutím hladomoru v severní části Gazy, kde je nedostatek humanitární pomoci nejakutnější. Potravinová krize nicméně na celém území bují už měsíce. Jak situace vypadala?
Ano, nejhorší je situace na severu, ale ani v Rafáhu to není růžové. Někde se potraviny prodávají. Viděl jsem například obrovské fronty asi u dvou pekáren a také, jak lidé pečou placky v improvizovaných pecích na ulici a topí papírovým kartonem. Zdroje tedy někdy jsou. Není jich ale dost. Popíšu vám to na našich pacientech.
Na základě našich screeningů (zdravotníci z obvodu paže zjišťují, zda jsou děti podvyživené, pozn. red.) z ledna a začátku února jsme týdně evidovali jedno nebo dvě podvyživené děti. Když jsem přijel já, bylo to najednou jedno dítě denně, v tom dalším týdnu dokonce dvě. V den, kdy jsem odjížděl, jsme zaznamenali osm případů.
Když jsem přišel, podávali jsme terapeutickou výživu asi 20 dětem. Postupem času jich bylo v evidenci 47. Obecně 10 procent těchto případů skončí ve vážném stavu s komplikacemi. Děti je nutné hospitalizovat, protože ztratí chuť k jídlu, nejsou schopné polykat a jsou tak apatické, že se nedokážou najíst.
Gaza na pokraji hladomoru
V Pásmu Gazy může do několika týdnů nastat to, co svět naposledy pamatuje z Jižního Súdánu nebo Somálska. Hladomor může podle OSN ohrozit až 1,1 milionu lidí. Hlady ale Palestinci, včetně dětí, umírají už teď.
Jak vypadal váš běžný den v práci?
Z našeho domu, kde nás žilo 11, jsme každé ráno odjeli do lékárny, což byl samozřejmě stan. Kolegové mě tam vysadili a celý den jsem řešil v lékárně zásobování, nebo jsem se pěšky přesunul na jednu z našich poliklinik - do vedlejšího stanu.
Zhruba dvakrát týdně jsem jezdil do dalších dvou zdravotnických středisek, která jsme zásobovali. Cestou zpět mě kolegové vyzvedli a večer jsem na počítači vyřizoval administrativu. Pohybovat jsme se mohli z bezpečnostních důvodů jen autem.
Setkal jste se v rámci výkonu své práce s někým, kdo patřil k hnutí Hamás?
Ne s nikým. Komunikujeme s tamním ministerstvem zdravotnictví. Jestli jsou, nebo nejsou členy hnutí Hamás, nevím.
Ozbrojený konflikt trvá na území Pásma Gazy skoro půl roku. Umírají civilisté, včetně žen a dětí, území je zničené a zatím bez větších vyhlídek, že by se situace mohla zlepšit. Jak na vás za takových podmínek místní působili?
Jsou vděční, že tu jsme. Uvědomují si přínos pracovníků Lékařů bez hranic. A nejen naši pacienti. Když jsem například přecházel mezi lékárnou a poliklinikou, tak mě lidé zastavovali, děkovali mi a podávali ruku.
Moji místní kolegové vykazovali obrovskou míru adaptability a psychické odolnosti vůči strádání. Navzdory tomu, že například jedna moje kolegyně bydlela v domě se 60 příbuznými a mnoho dalších přežívá v provizorních stanech.
Většina uprchlíků nechodí do práce a žijí z úspor nebo z toho, co dostanou. O dost věcí přišli, když utíkali, takže žijí opravdu s minimem. Přesto si udržují míru nadhledu.
Je důležité si ale uvědomit, že život celého národa je rozvrácený a nefunguje tu nic. Například děti nechodí do školy už půl roku a ještě nějakou dobu chodit nebudou.
Zažil jste za ty čtyři týdny nějaké těžké chvíle?
Z předchozích misí už jsem věděl, jaké to je vidět zraněné, nebo podvyživená dětská tělíčka. Byl jsem připravený. Když jsem ale měl možnost vidět obrázky místních dětí, co kreslily a psaly v rámci psychologické terapie, aby se se současnou situací vypořádaly, to mě dostalo. To je něco, co bych nechtěl opakovat. Byl to pro mě jeden z nejhorších momentů na misi a obdivuju naše psychology.
„Až se jednou vrátíme do města, budou tam škola, mešita i kostel?“ píše se na kresbě dítěte z psychologické terapie, kterou si Stanislav Havlíček vyfotil.
„Už nechci krev ani červenou barvu, ať je náboženstvím obou stran mír,“ píše se na obrázku dítěte z psychologické terapie, který si Stanislav Havlíček vyfotil.
Dalším momentem bylo, když kolem 20. února dostal zásah z tanku jeden dům, kde bydleli naši zaměstnanci. Zemřely kvůli tomu matka a manželka jednoho našeho spolupracovníka. Jeho dvě sestry vyvázly s těžkými zraněními.
Ten náš kolega je truhlář, který nám například vyrobil regály z palet do lékárny, kde jsem ho poznal. Pomáhal nám také s přemisťováním těžkých nákladů. Nejtěžší tedy pro mě bylo, když jsem ho druhý den po incidentu v lékárně potkal. Nevěděl jsem, co mám říct.
Jde sice jen o střípek vedle těch víc než 30 tisíc lidí, kteří tam zemřeli, ale týkal se konkrétního člověka, kterého znám.
Nezapomenu také, že když jsem odjížděl, viděl jsem dětský kolotoč, kde někdo točil pár dětí. Stejně tak na neuvěřitelné množství igelitových draků, které na nebi v Rafáhu létaly po nebi, protože to byla jediná hračka a zábava, které dětem zbyly.
Česká vláda se od začátku pevně staví na stranu Izraele a humanitární krize palestinských civilistů zůstává spíše stranou jejího zájmu. Podobně je tomu i u značné části české veřejnosti. Sám jste viděl realitu na vlastní oči. Jak to vnímáte?
Asi nijak. Nebyl jsem teď měsíc na internetu ani jsem neviděl zpravodajství.
Myslím si ale, že kdyby lidé viděli to, co já, tak i když dokážu ten způsob (jakým se izraelská armáda rozhodla reagovat, pozn. red.) pochopit, tak rozsah je pro mě nepochopitelný a neomluvitelný. Myslel jsem, že demokratické státy princip kolektivní viny dávno opustily.
