Zpovědi Rusů, kteří utekli před Putinem. Teď přemýšlí, že budou prchat dál

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od naší zvláštní zpravodajky/

Začátek ruské invaze na Ukrajinu znamenal pro některé Rusy současně konec iluzí o nadějné budoucnosti.

Nesouhlas s válkou, sílící represe uplatňované režimem prezidenta Vladimira Putina i vyhlášení částečné mobilizace je dovedly do situace, kdy už nemohli v Rusku zůstat. Zemi tak od té doby (podle dat nezávislých médií) opustily statisíce Rusů.

Většina z nich zamířila do sousední Gruzie, která navíc díky volnému vízovému režimu a snadné dostupnosti autem tvořila jednoduchou volbu. Ovšem i v této postsovětské zemi začíná notná část z nich cítit stále větší nestabilitu, a to kvůli stále silnému vlivu Kremlu.

„Je pro nás stále těžší tady pracovat, takže přemýšlíme i o tom, že se přesuneme. Má to samozřejmě politickou rovinu. Nedávný případ, kdy nepustili zpátky do země jednoho našeho kamaráda, který tu také žil dva roky, nám dává velkou nejistotu,“ popisuje Daniil Chubarov, šéf organizace Emigration for Action – ta v Gruzii pomáhá ukrajinským uprchlíkům, kteří sem přišli z Ruskem okupovaných území.

Naráží na případ, kdy byl koncem února dvěma ruským politickým aktivistům žijícím v Gruzii odepřen opětovný vstup do země poté, co se zapojili do kampaně ve prospěch Borise Naděždina, který se chtěl stát vyzývatelem ruského vůdce Vladimira Putina v nadcházejících prezidentských volbách.

Obavy, které tyto případy vyvolávají, sdílí i šéf Nadace Svobodného Ruska na jižním Kavkaze Egor Kuroptev. I jeho organizace proto přemýšlí o přesunu. „V Gruzii přitom byla zřejmě nejlépe chráněná a zabezpečená exilová komunita už od roku 2021, kdy Kreml začal ničit opoziční organizace. Tahle síť se ještě upevnila po začátku války, ale teď se nedá na politiku (gruzínské) vlády spoléhat,“ upozorňuje.

Současný kabinet strany Gruzínský sen, která s Moskvou navzdory postojům veřejnosti nadále udržuje poměrně úzké vazby, znervózňuje i další Rusy. V podzimních parlamentních volbách by navíc mohla partaj svoji pozici ještě upevnit.

„Na nic se úplně nedá spoléhat. Přece jen nechcete být závislí na postoji vlády, která s Putinem dál udržuje vazby,“ vysvětluje 31letý Sergej, který bydlí v gruzínské metropoli Tbilisi už druhým rokem.

Gruzínská vláda dosud přistupovala k ruským migrantům velmi otevřeně, a to navzdory postojům většinové společnosti. Vůči nim se ostatně vymezil i nynější gruzínský premiér Irakli Kobachidze, když je označil za kampaň etnické diskriminace Rusů a pohrozil zpřísněním antidiskriminační legislativy.

Nálady místních ovlivňuje zejména fakt, že Rusko dodnes okupuje pětinu gruzínského území. Přítomnost ruské menšiny se navíc v minulosti opakovaně stala Putinovou záminkou pro obsazení dalších území. Nejinak tomu bylo při anexi Krymu i v gruzínské Abcházii.

Podle průzkumu Mezinárodního republikánského institutu se tak na začátku minulého roku 79 procent Gruzínců domnívalo, že by občané Ruska neměli mít právo vstoupit do země bez víza, koupit si nemovitost nebo otevřít firmu.

S tímto přístupem se Rusové setkávají každý den v ulicích, které zdobí graffiti odsuzující válku na Ukrajině i Rusko jako takové.

„Někteří mi říkají, že už si těch nápisů nevšímají. Jiní to obhajují tím, že je tam ‚Ruzzko‘, a to vzniklo, až když byli pryč. Já ale vnímám, že tahle graffiti míří i na mě. Uvědomuju si nějakou zodpovědnost a není to vždycky úplně příjemné,“ vysvětluje mi 25letá Kaťja, která pochází z Petrohradu.

Podobně jako další Rusové, které tu potkávám, ani ona během posledních dvou let nezažila žádný přímý spor kvůli své národnosti.

Před většinou z nich vyvstala otázka, jaká budoucnost se jim zde nabízí a zda v zemi zůstat. „Pro některé je to opravdu těžké. Bojují s tím, že nemohou najít práci a taky přišli o své rodiny. Přemýšlejí i o tom, že se vrátí do Ruska. Nevidí žádnou jinou cestu,“ vysvětluje Kaťja s tím, že většinou nejde o lidi, kteří by měli nějaké politické pozadí a v zemi by jim –minimálně podle ruských zákonů – nemělo hrozit zatčení.

Květnový průzkum Centra východoevropských a mezinárodních studií (ZOiS) uvádí, že Rusové, kteří přišli do Gruzie a Arménie, jsou převážně mladí (průměrný věk je cca 32 let) a vzdělaní. Podstatná část z nich pochází z velkých ruských měst a je zaměstnána v IT sektoru.

Vládu ve své zemi vnímají negativně, jak podrobněji ukazuje následující graf. V průzkumu už na konci roku 2022 odpovídalo 852 dospělých Rusů žijících v Gruzii.

Nestabilitu a mizerné vyhlídky zdůrazňuje i většina z těch, které v Gruzii potkávám. „Dokážu plánovat jen tak měsíc dopředu. Ale není moc možností, co dělat. Nejraději bych se samozřejmě vrátil domů, ale mám pocit, že to ještě možná i desítky let nepůjde,“ poznamenal Sergej.

„Není to o tom, že by Rusko zničehonic začalo být takové. Byl to proces a my jsme bohužel byli jeho součástí. Já osobně jsem byl jen pozorovatel těchto špatných věcí, neudělal jsem nic, co by tomu mohlo zabránit. To mě pronásleduje,“ svěřuje se muž, který nyní pracuje v IT. Do Gruzie přišli s přítelkyní po začátku války, kdy se oba shodli, že už v Rusku nemohou dál zůstat.

Ani další Rusové si nedokážou představit návrat do rodné země. „Abych se mohla vrátit do Ruska, musí Putin zemřít. A v tu dobu chci stejně raději ještě být v Tbilisi. Pak musí dojít ke zrušení zákona o diskreditaci armády a až potom můžeme začít nějakou diskuzi,“ říká Žeňa, která už v Tbilisi také žije druhým rokem a věnuje se online vyučování latiny.

„Mám-li být upřímná, nejsem si jistá, že se někdy budu moci vrátit. Chci si myslet, že ano, ale jistá si tím nejsem. Chci, aby moje země vzkvétala a byla svobodná, hlavně od těch mafiánů ve vládě, chci normální zemi, kde se lidé nebojí říkat své názory,“ uzavírá.