Článek
Byla to tehdy docela sláva. Fotoaparáty se blýskaly, všude byly úsměvy na tváři, donedávna znepřátelení lídři si třásli rukama. Není divu. Mírová dohoda podepsaná loni 2. listopadu zástupci etiopské vlády a povstaleckou skupinou z Tigrajského regionu (TPLF) měla ukončit téměř dva roky trvající krvavý konflikt.
Tigrajci se zavázali složit zbraně, nechat vládní jednotky vstoupit do regionální metropole Mekele, obsadit letiště a veřejné instituce. Addis Abeba na oplátku slíbila opětovné připojení severní části země k okolnímu světu. Region setrvával skoro dva roky bez elektřiny, internetu, bankovních služeb a hlavně měl velmi omezený přístup k potravinám a lékům.
O čtyři a půl měsíce později je nicméně mír křehký. Jeho udržení nepomáhá ani to, že se neustále objevují nové příběhy a svědectví o zvěrstvech páchaných na civilistech, a to jak ze strany etiopských jednotek, s nimi spřízněných eritrejských jednotek, i těch tigrajských.
Umírali všichni
Krátce před uzavřením mírové dohody loni v listopadu přežila jeden z masakrů spáchaných eritrejskými vojáky sedmašedesátiletá Abrehet Hagosová. Dalších 300 lidí z její vesnice Mariam Shewito takové štěstí nemělo, včetně jejího manžela a syna. Se zážitky se svěřila německé stanici Deutsche Welle.
Eritrejská pomsta
„Eritrejské jednotky dostaly v Tigraji zelenou od premiéra Abiyho Ahmeda. Prezident Eritrey Isaias Afwerki využil příležitosti se pomstít za dobu, kdy spolu Eritrea a právě Etiopie pod vládou tigrajské TPLF svedly na konci 90. let krátkou, ale velmi bolestivou válku. Eritrea se tehdy mimo jiné dostala do velké mezinárodní izolace. A Afwerki na to nezapomněl… V každém konfliktu jsou vojáci, kteří si zelenou vykládají po svém,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy afrikanista Jan Záhořík ze Západočeské univerzity v Plzni.
Už před masakrem prý slyšela o násilnostech páchaných eritrejskými jednotkami. Její rodina se proto rozhodla, že se schová mimo jejich dům. „Když dobytek začal vydávat zvuky, manžel se synem se vydali k domu podívat, co se děje. Pak přišel voják a oba je zabil,“ vypráví. Její manžel byl kněz, našla ho zastřeleného, jak za hlavou drží kříž. Pak objevila i tělo svého syna.
Vystrašená Hagosová se společně s dcerou bála, co by mohlo následovat, a zůstaly proto v domě zavřené s mrtvými těly čtyři dny. Až poté sebrala odvahu a šla do místního kostela zjistit, zda by je mohla pohřbít. Vysoce postavený eritrejský voják jí nicméně řekl, že ne. Manžela se synem tak pohřbila provizorně na dvorku za domem. Regulérně je mohla pochovat až po dvou měsících.
Podobné osudy rodin nejsou po dvou letech války v Tigraji ničím výjimečným. Svědectví kvůli budoucímu vymáhání spravedlnosti sbírá například sociální pracovnice Atsede Abayová. Vraždění v Mariam Shewito trvalo týden a jí se podařilo zjistit jména, data, příčiny smrti zemřelých, shromáždila fotografie od příbuzných i výpovědi očitých svědků.
Vratký mír
Etiopská vláda se dohodla s tigrajskými povstalci na zastavení téměř dva roky trvajících bojů, kvůli kterým přišly o život tisíce lidí a miliony musely opustit své domovy. Konflikt v zemi způsobil rozsáhlou humanitární krizi.
„Z 91 obětí bylo 12 žen. Deset duchovních představitelů. Jeden učitel,“ popsala pro DW. Nejmladší oběti byly dva roky, nejstarší 92 let.
Podle nejnovějších dat zemřelo za celou dobu války kolem 600 tisíc lidí, uvedl bývalý nigerijský prezident a zvláštní představitel Africké unie pro mír v Africkém rohu Olusegun Obasanjo v rozhovoru pro server Financial Times.
Krutým mimosoudním popravám, zabíjení a sexuálnímu násilí nebyly a stále nejsou často ušetřeny ani ženy nebo děti, jak dlouhodobě upozorňují humanitární organizace. Miliony lidí se proto rozhodly opustit domovy a přesunout se do bezpečnějších částí země a kolem 59 tisíc lidí uprchlo do Súdánu, informuje Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
Ne všechny uzavření míru přesvědčilo k návratu. Váhá například Lemlen Abrahová, která utekla právě do Súdánu. Britskému The Guardianu v lednu vyprávěla, jak v prvním týdnu války spatřila na asfaltové cestě ve své vesnici mrtvá těla, včetně zavražděného souseda nebo chlapce, který s jejím synem hrával fotbal.
Se svými dvěma dospívajícími dětmi a dalšími čtyřmi, jejichž rodiče se pohřešují, zatím přebývala v uprchlickém táboře. Ona sama pak pohřešovala šestiletou dceru a manžela, kteří se ztratili v „chaosu“.
„To prostředí (Tigraj) je stále velmi křehké. Nevíme, k jakým sousedským nebo dalším sporům mohlo docházet. Lidé nemají důvěru v to, že se vůbec mohou vrátit. Nebo se jejich vesnice a domy staly terčem násilností nebo byly vypáleny. V momentě, kdy určitá rodina zažije násilí přímo nebo u blízkých, tak to s sebou nese psychologickou jizvu,“ vysvětluje situaci pro Seznam Zprávy afrikanista Jan Záhořík ze Západočeské univerzity v Plzni.
Zatímco Abrahová část rodiny zatím nenašla, jiní už se se svými blízkými setkali. The Guardian přibližuje například příběh ženy žijící v americkém Marylandu, které se podařilo spojit s matkou v Tigraji. „Zkoušela jsem to dvacetkrát nebo třicetkrát, ale nedovolala jsem se. Když jsem konečně uslyšela její hlas, bylo to tak emotivní. Obě jsme plakaly a já byla tak šťastná. Dva roky jsem nevěděla, jestli byla na živu,“ vzpomínala.
Zatímco její matka přežila, sousedka zemřela, protože kvůli izolaci regionu od světa neměla léky pro léčbu cukrovky.
Mapa Etiopie se zvýrazněným regionem Tigraj. Šedou barvou bez orámování je vyznačené Amharsko, stát, kde žijí převážně Amaharové, tedy etnikum, které má v Etiopii největší vliv.
Bez vítězství a bez viny
„(Válku) v zásadě nikdo nevyhrál. Konflikt vytvořil v etiopské společnosti jizvy natolik hluboké, že bude velmi těžké je zacelit. Ať už v následujících letech nebo pro další generace,“ říká k vyústění dvouletého konfliktu Záhořík.
Podle něj je zatím brzy na to říct, zda bude mír trvalý nebo ne. „Nevíme, jak bude reálně budoucí uspořádání Etiopie vypadat a jak budou v praxi fungovat vztahy mezi etiopskou vládou a tigrajskou reprezentací,“ vysvětluje.
Jedním z hlavních důvodů, proč na podzim došlo k podepsání mírové dohody, bylo podle Záhoříka oboustranné vyčerpání. „Addis Abeba má kromě války, do které ve velkém investovala, také na stole problémy s masivním zadlužením země, inflací a zapomíná se na ekonomický sektor i rozvoj společnosti. Tigraj byla zase vyčerpaná z dvouleté izolace,“ říká afrikanista.
Zodpovědnost za krutosti proti civilistům nicméně nechce přiznat žádná strana, přestože se k nim podle různých svědectví uchylovaly všichni – etiopští vojáci a eritrejské i tigrajské jednotky.
„Od začátku války jsme zaznamenali vážná porušení lidských práv, která by se mohla rovnat zločinům proti lidskosti a válečným zločinům… Znásilnění a sexuální násilí, která jsme zdokumentovali, se stala na všech stranách zainteresovaných v konfliktu,“ uvedl za lidskoprávní organizaci Amnesty Internatinal odborník na Etiopii a Eritreu Fisseha Tekle.
Dva roky války
„Situace v Etiopii se vymyká kontrole. Násilí a ničení dosahuje alarmující úrovně,“ varoval v polovině října 2022 v souvislosti s eskalací konfliktu mezi etiopskou federální vládou a povstalci z Tigrajské lidově osvobozenecké fronty (TPLF) generální tajemník OSN António Guterres.
Podobný názor sdílí i Záhořík. „Nedělejme si iluze, jsem přesvědčený, že zločiny páchala každá bojující strana,“ řekl. Že se někdy podaří dohnat pachatele k odpovědnosti a před mezinárodní soudy, jisté není. „Domnívám se, že jak na straně Etiopie, tak i Tigraje budou snahy vše bagatelizovat a obviňovat z válečných zločinů spíše tu druhou stranu.“
Například Etiopie se snaží zastavit vyšetřování možných zločinů v Tigraji úřady OSN. Díky tomu by bylo možné zablokovat zveřejnění výsledků vyšetřování a Rada pro lidská práva by o nich ani nejednala, uvádí DW.
Eritrea, jejíž vojáci jsou na území Tigraje obviňování z těch nejhorších zločinů, možnost, že na severu Etiopie působila, popírá. „Je to fantazie těch, kteří jsou… v této továrně, kterou nazývám továrnou na dezinformace,“ řekl k přítomnosti eritrejských jednotek v Tigraji prezident Isaias Afwerki.
Podle zápisu ze zasedání tigrajského koordinačního centra pro mimořádné události, kde se soustředí agentury OSN a nevládní organizace, nicméně eritrejské jednotky ještě v prosinci pokračovaly v Tigraji v rabování, zabíjení, únosech a znásilňování.
Článek deníku The New York Times ze začátku března pak uvádí, že ještě v lednu a únoru zástupci humanitárních organizací a další svědci spatřili eritrejské jednotky, jak opouští tigrajská města a míří k etiopsko-eritrejské hranici. Ve městě Adwa pak někteří vojáci napadali domy a vyhrožovali místním krádeží dobytka nebo zemědělských strojů.
Etiopie jako jeden národ
Situace v Tigraji se nicméně podle prvních zpráv mění k lepšímu. Podle britské BBC v únoru stále další místa získávala dodávky potravin a léků. Začínají také sporadicky fungovat banky i spojení s okolním světem.
Bez naděje na déšť
Humanitární krize v Somálsku a v částech Etiopie se tak dále prohlubuje. Přívalové deště, které jsou zásadní pro životy tamních pastevců, totiž nepřišly ani při páté sezoně na podzim 2022. Africký roh se tak připravuje na dalších několik měsíců sucha, ale v naději, že zázrak nastane letos na jaře.
„Podle mých zpráv a kontaktů se situace (v Tigraji) významně zlepšila. Začíná se rekonstruovat základní infrastruktura. Etiopská vláda si je vědoma, že byly zničeny například stovky zdravotnických středisek, škol a teď hledají možnosti, jakým způsobem to hned napravit, aby mohlo být obnoveno základní fungování státu. Pomalými kroky začíná fungovat dokonce turismus,“ popisuje afrikanista Záhořík.
Země se 120 miliony obyvatel a s více než deseti hlavními etnickými skupinami nicméně nemá vyhráno. Zatímco situace v Tigraji se uklidňuje, konflikty eskalují mezi jinými etnickými skupinami v dalších částech země. Záhořík uvádí příkladem posílení amharského nacionalismu. Dění v Tigraji podle něj „dalo zrodit dalším lokálním a velmi nebezpečným konfliktům“.
Podle něj se situace v Etiopii nezlepší, dokud se nepodaří překonat rozdíly mezi jednotlivými etniky, která často žijí v odlišných nižších samosprávných celcích. „Každý etiopský občan je primárně občanem, který se identifikuje s vlastní etnickou skupinou a loajalita k etiopskému národu je pro něj abstraktní.“
„Etnický federalismus dal od poloviny 90. let etnické identitě obrovskou sílu. Etiopie je postižena tendencí všechno měřit podle etnických metrik, takže v denním tisku neustále narážíte na statistiky, kolik je Tigrajců a kolik například Oromů. To pak zdůrazňuje nacionalistické tendence a znemožňuje přistoupit k státotvornému procesu,“ vysvětluje.
Pokud politická elita nepochopí nutnost se zabývat právě etnickým federalismem, nikdy se ze spirály konfliktů mezi národy nevymaní. Je potřeba, aby se každý Etiopan cítil především jako rovnoprávný občan, dodává Záhořík.
