Nejistý osud Černé Hory. Nový prezident je výhrou Ruska, říká balkanista

„Dnes je noc, na kterou jsme čekali více než 30 let. Přeji vám šťastné vítězství,“ provolal v neděli večer před svými příznivci Jakov Milatović z hnutí Evropa teď. Právě se stal novým prezidentem Černé Hory. Obratem slíbil: „Během příštích pěti let dovedeme Černou Horu do Evropské unie.“

Šestatřicetiletý Milatović vyhrál se ziskem 60 % hlasů, a ukončil tak éru svého předchůdce Mila Đukanoviće, který zemi vedl v různých funkcích posledních 33 let. Do paměti se Đukanović zapsal třeba spojenectvím s bývalým srbským a jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševićem. Pak se od něj odvrátil a vydal se západním směrem, svou zemi dovedl až do Severoatlantické aliance.

Přesto evropská média teď, po zvolení Milatoviće, píší, že si země konečně vybrala do čela prozápadního politika. Je tomu ale tak? Jak vážně své sliby myslí? Co stojí za jeho úspěchem? A jak vlastně vypadala cesta mladého ekonoma na politické výsluní?

„V době koronavirové pandemie došlo v Černé Hoře k velkému propadu turistiky a vládla velká nespokojenost. Tehdy – 30. srpna 2020 – proběhly v zemi volby. A dlouho vládnoucí stranu, tedy Demokratickou stranu socialistů prezidenta Mila Đukanoviće vystřídala nová koalice,“ připomíná během rozhovoru pro Seznam Zprávy František Šístek z Historického ústavu AV ČR.

Nová koalice vyhrála těsně – o jeden hlas. „Byla to koalice primárně prosrbských stran a některých stran občanské orientace. Do vlády nastoupily některé nové tváře, které si dělaly image na tom, že přicházejí mladí lidé, kteří často mají zkušenosti ze Západu. A jedním z nich byl právě i Jakov Milatović,“ říká balkanista.

Milatović se narodil v Podgorici, hlavním městě Černé Hory, a do zahraničí vycestoval již během bakalářského studia. Díky stipendiím tamních vlád i Evropské unie strávil jeden akademický rok na Illinois State University v USA, semestr na Vysoké škole ekonomické a obchodní ve Vídni a jeden akademický rok na římské univerzitě La Sapienza. Magisterské studium ekonomie absolvoval na Oxfordské univerzitě, kde byl opět díky stipendiu britské vlády.

Praxi v oboru získával jak doma v Černé Hoře, tak i třeba ve Frankfurtu v Deutsche Bank. V roce 2014 začal pracovat v Evropské bance pro obnovu a rozvoj, kde to o čtyři roky později dotáhl na hlavního ekonoma pro země EU.

Spolu s dalším výčtem zkušeností ze zahraničí, které vyjmenovává jeho oficiální biografie, vypadá Milatović jako ideální kandidát. „Má západní vzdělání, je úspěšný, technokrat a je to mladá neokoukaná tvář. Jde o člověka narozeného koncem 80. let, což znamená, že není spojen se socialismem, ale ani s válkami v 90. letech,“ vyjmenovává Šístek.

K tomu je nutné připočíst, že jeho předchůdce v prezidentském křesle Đukanoviće lidé volili často jako „menší zlo“. Po třech desetiletích v politice sice měl své příznivce, ale nijak pevnou voličskou základnu. „Brali ho jako záruku. Člověka, který má přece jenom – navzdory svým chybám – jasnou euroatlantickou orientaci,“ přibližuje český balkanista.

Když pak s Milatovićem přišel závan čerstvého větru s šancí na výhru, společnost toho využila. A nevadilo ani, že volí velkou neznámou. Muže, který se na kandidátku dostal vlastně náhodou poté, co se ukázalo, že původní jednička centristického hnutí Evropa sad! (Evropa teď!) má srbské občanství.

I když Milatović hlásá, že chce svou zemi vidět v EU, patří podle Šístka k silám, které jsou silně navázány na srbskou pravoslavnou církev, a tím pádem i na Srbsko a Rusko.

Právě již zmiňovaná vláda z roku 2020 totiž byla srbskou pravoslavnou církví v podstatě sestavena a všechny v ní, kromě několika zástupců menšin, pojilo to, že byli věřící.

Nově zvolený prezident je také pro vstup do kontroverzní iniciativy Otevřený Balkán, což odmítal jak jeho předchůdce, tak i část černohorské intelektuální scény. Iniciativa je totiž svými kritiky považována de facto za integraci, jejímž středobodem bude Srbsko, které by pak mohlo snadněji skupovat černohorské podniky či kontrolovat tamní ekonomiku.

Například pro Kosovo je tento projekt z hlediska politiky zcela nepřijatelný.

A naopak – o iniciativě se pochvalně vyjadřoval ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, což někteří berou jako jasné znamení, že její odpůrci měli vlastně od začátku pravdu.

„Další velice kontroverzní věc z hlediska budoucího vývoje Černé Hory je skutečnost, že Milatović je zastáncem dvojího občanství se Srbskem, které by zvedlo počet voličů,“ uvedl Šístek. „Velká část Černohorců se totiž identifikuje jako Srbové, mají k Srbsku vztah, žijí v něm a případně by dojížděli na volby, což by mohlo zvednout počet voličů třeba o 70 tisíc.“

V malé Černé Hoře, která má voličů maximálně kolem půl milionu, by to však vedlo k tomu, že by v ní dlouhodobě byl výraznější a dominantnější prosrbský proud. Spojení se Srbskem by tak ihned nabylo na síle a vzhledem k tomu, že samotné Srbsko i prosrbský proud v Černé Hoře jsou výrazně proruské, šlo by o změnu, která bude hrát do karet Vladimiru Putinovi.

„Milatović je zjevně také geopolitická výhra Ruska, leda by začal velmi rychle dokazovat opak a nějakým jiným způsobem se vyhranil, což tak v tuto chvíli zatím ještě nevypadá,“ dodává český balkanista. Připomíná, že se Milatović během kampaně vůbec nevyjádřil k důležitým otázkám, jako je válka na Ukrajině nebo právě i samotné Rusko.

Ve vládě premiéra Zdravka Krivokapiče zastával Milatović pozici ministra hospodářství. Následně si s kolegou Milojkem Spajićem, který byl podobně jako on neokoukanou tváří se zkušenostmi ze zahraničí a ve vládě sloužil jako ministr financí, založili zmiňované „centristické, proevropské a protikorupční“ hnutí Evropa teď!, se kterým úspěšně vytáhli do loňských komunálních voleb.

Za úspěchy, které politik sbírá, ale stojí hlavně silný populismus. Milatovič a Spajić jsou spojeni třeba s tím, že ve vládě výrazně zvedli platy o stovky eur, čímž roztočili kola inflace. S blížícími se parlamentními volbami, které se mají konat v červnu, navíc slibují, že v tom budou dál pokračovat.

Zvedání platů přišlo po koronavirovém propadu a vzhledem k tomu, že lidé se obzvláště v těžkých dobách koukají hlavně na to, kolik mají peněz v peněženkách, dvojice zahrála na správnou strunu.

Mnozí ekonomové ovšem varují, že tento postup je možný pouze za cenu zadlužení a že jde spíše o časovanou bombu.

Milatoviće lidé podle Šístka nevolili pro to, že by byl církevním kandidátem nebo srbským nacionalistou, i když i pro to ho část z nich podpořila. Rozhodující však byly sliby lepšího života.

Nadto byl Milatović jasně preferovaným kandidátem médií. „Velká část tamních soukromých médií je dnes v rukou subjektů navázaných na Srbsko. Těch, co jsou v rukou Černohorců, je minimum a jsou méně vlivná,“ vysvětlil balkanista. „Milatović tak měl jednoznačně mnohem větší prostor v médiích než Đukanović, který byl navíc vykreslován spíše tak, že v zásadě prohraje.“

Jak shrnuje sám Šístek, Milatović sice na Západě působil, ale že by tímto směrem skutečně tíhl, však zrovna nevykřikoval. „Je možné, že se to nyní, když bude ve funkci, změní,“ uvažuje odborník. „Mohl to být manévr před volbami, jelikož potřeboval, aby neztratil hlasy radikálnějšího prosrbského proudu.“

Za vlády Đukanoviće se země sice potýkala se silnou korupcí, na mezinárodní scéně však Černá Hora zaznamenala velký pokrok. Její orientace byla čitelnější, stala se předním kandidátem na vstup do Evropské unie. Od této cesty se sice s již zmiňovaným rokem 2020 odchýlila, případný návrat by však měl být snadný.

„Černá Hora je malá a dá se v ní určitým způsobem přitlačit. Západní státy na tamní změny zatím nereagovaly, Černá Hora ale už v minulosti ukázala, že se s různými nesrovnalostmi dokáže vyrovnat,“ říká Šístek.

Otočka však neproběhne samovolně a Západ by měl podle něj změnit svůj přístup. „Angažmá západních nebo středoevropských států na Balkáně bylo za pandemie a v poslední době zjevně nedostatečné. Vidíme to i na mediální scéně, kde dominují ruská i proruská média a nějaká prozápadní tam dnes de facto neexistují – nikdo je nesponzoruje a ani nepodporuje,“ dodává balkanista.

Další vývoj země pak ukážou i předčasné parlamentní volby. Konat se budou v červnu po více než roce politické nestability, během které padly na základě hlasování o nedůvěře hned dvě vlády.

Analytici soudí, že do výsledků voleb by se mohlo propsat i nedávné prezidentské klání. Přestože má prezident v Černé Hoře do značné míry pouze ceremoniální funkci, Milatović by nyní mohl posílit šance své strany na vítězství. Vzhledem k tomu, že Đukanović i jeho strana (Demokratická strana socialistů) ztratili své dřívější kouzlo, můžeme na černohorské politické scéně zřejmě čekat i zcela nová propojení.

„Černá Hora funguje hierarchicky a ten, kdo je u moci, může například z pozice ministra vyměnit ředitele všech škol,“ přibližuje Šístek. „Místo Đukanoviće teď tuto strukturu převezme někdo jiný a patrně půjde o lidi dost jiné ideologické orientace. Je to až takový experiment, co se vlastně může stát.“