Nedobrovolně živil ruské vojáky. „Už chápu, proč Češi nemají Rusy rádi“

Valentyn Medveděv měl na ruské vojáky spoustu otázek. Nejčastěji ho zajímalo, co pohledávají na Ukrajině a konkrétně v jeho domě.

„Jsme tu, abychom bojovali proti nacionalistům a fašistům,“ odpovídali mu. „Tak to jste se ztratili v čase,“ oponoval jim Valentyn, který většinu svého života prožil v Sovětském svazu. „Němci, to byli fašisté, že? A byli to okupanti,“ pokračoval Valentyn. „Teď jste ale okupanti vy. Proč to děláte?“ šťoural do svých nových sousedů.

Ti se snažili být zdvořilí, aspoň do chvíle, než už jim Valentinovy dotazy začaly lézt na nervy. „Kdo vás sem poslal? Opravdu tu chcete být?“ ptal se jich dennodenně. Až ho jednou ruští vojáci prostě začali ignorovat.

To rekruti z Luhanské lidové republiky, jak se oficiálně nazývá separatistický region ovládaný Rusy na východě Ukrajiny, už tak příjemní nebyli. Valentynovi vyhrožovali a postupně mu vybrakovali dům.

Jednou si do Valentynovy chalupy přišli pro cukr, který potřebovali pro polní výrobu alkoholu. Zásoby z domu nedobrovolného hostitele už dávno vypili. Přiložili mu k hlavě pistoli, dokud jim neprozradil, kde cukr schovává. Pak si vojáci všimli balíku soli. „Ty hajzle. Celou dobu jsi před námi schovával sůl!“ řval na něj muž s pistolí a vystřelil. Naštěstí jen do stropu.

Díra ve stropě 71letého Valentyna Medveděva zůstává stejně jasná jako vzpomínky na měsíce soužití s nezvanými hosty. „Dřív jsem si nemyslel, že jsou Rusové tak zlí,“ řekl Valentyn novinářům z The Times. „Teď už to vím.“

Pro muže, který stejně jako spousta dělníků pracujících v průmyslu na východě Ukrajiny žil po většinu svého života po boku Rusů, skutečně šlo o nepříjemné zjištění. Než se přestěhoval na východ Ukrajiny, pracoval jako inženýr v továrně ve městě Dnipro na jihu země.

Ruští vojáci strávili většinu z šesti měsíců na odlehlém kopci s výhledem na město Balaklija, klíčovou křižovatku na silnicích spojujících Donbas s Charkovem. Během půl roku války se původní sousedé Valentyna rozutekli a on zůstal sám.

„To bylo nejtěžší období, když jsem byl na všechno sám,“ přiznal, ačkoli byl jako svobodný muž celý život na určitou míru samoty zvyklý. Nikoho jiného než ruské vojáky nevídal od července až do minulého týdne, kdy utekli i oni.

Během vyprávění si nabírá marmeládu z misky. Dá si taky chléb, med a rajčata. Ukrajinci, kteří se do Balakliji dostali ve čtvrtek, sem o víkendu přepravili „víc jídla než Rusové za celého půl roku“. „Rusové ukradli všechny okurky ve vesnici,“ postěžoval si Valentyn.

O víkendu ale přišel obrat. Na prudký kopec tentokrát vylezli ukrajinští vojáci a vyčistili město od okupantů.

Podle ukrajinských úřadů se Rusové stáhli z celé Charkovské oblasti, čímž se samotné město dostalo mimo dostřel dělostřelectva krátkého dosahu. Prezident Volodymyr Zelenskyj ve svém pondělním projevu uvedl, že ukrajinské síly tento měsíc v rámci protiofenzívy dobyly od Ruska zpět přibližně 6 tisíc kilometrů čtverečních území.

Přesto Rusové dali najevo, že jsou stále schopní oblasti škodit. V noci na neděli zasáhla hlavní charkovskou elektrárnu ruská řízená střela. Vzhledem k tomu, že mimo provoz byla i Záporožská jaderná elektrárna na jihu, byla velká část severovýchodní Ukrajiny více než osm hodin bez elektřiny.

Ukrajinci poprvé přijeli na průzkumnou misi na Valentynovu chalupu počátkem minulého měsíce. Valentyn jim sice řekl, že je moc rád vidí, „měli by ale vypadnout“. Zatímco ukrajinští vojáci k němu do chalupy přišli vyzbrojení samopaly AK-47, Rusové měli na sousedově zahradě zaparkovaný tank a další vojenskou techniku.

Ukrajinští vojáci se tak stáhli. Vrátili se ale minulou středu. Krátery ve svahu, kusy minometu a pohozené trubky ruských protitankových zbraní jasně vyprávějí, co se tu odehrálo. Ukrajinci přímým zásahem zničili dům Valentynova souseda, kde se ubytovalo šest Rusů. Zbytek se dal na útěk z kopce dolů.

Valentyn to vše pozoroval. Krátce nato na kopec vylezlo pět vojáků, přešlo přes pole před jeho domem. Na rameni uniformy měli modrou pásku ukrajinské armády.

Když před měsícem první oddíl Ukrajinců odjížděl, usmívali se na něj. „Říkali: ‚Vrátíme se,‘“ vzpomíná spokojeně Valentyn.

Na závěr si ale neodpustí poznámku. „Když jsem byl mladší, vždycky jsem si říkal, proč Češi a Poláci nemají Rusy tak rádi,“ řekl. „U nás to tak nebývalo. Ale teď už je.“

Stopy tanků směřující na východ k ruským hranicím nestačily první podzimní deště smýt ani v Bajraku, vesnici v přilehlých údolích, nad nimiž se tyčí průmyslové město Balaklija. „Nevěděli jsme, kam Rusové utíkají,“ povídá devětapadesátiletá Nadija Olšanská. Vedle ní stojí zaparkované vozidlo označené známým bílým Z. Jeho posádka měla v plánu lidi jako paní Nadija „denacifikovat“.

Její domek stál na druhé straně silnice. Přesně v místě, kde o víkendu skončila šestiměsíční okupace náhlou protiakcí. Zrovna když se ozvalo ostřelování, Olšanské se konečně podařilo spojit telefonem se svými dětmi, které už měsíce nevěděly, zda je živá, či mrtvá.

„Všude byly slyšet výbuchy. Hořely domy,“ řekla novinářům The Times. „V tu chvíli jsem viděla, jak Rusové ustupují.“ Pak si její sousedka, 75letá Ljudmyla Skirtová, všimla modrožlutého označení na uniformách mužů, kteří Rusy pronásledovali. „Byla jsem tak vzrušená, že jsem se nemohla přestat třást,“ řekla.

„Bylo to jako sen,“ dodala Olšanská. „Když mi řekli ‚ahoj‘ v ukrajinštině, musela jsem se štípnout.“

Ukrajinský generální štáb nastražil past a Rusové se do ní chytili: přesvědčeni o vážnosti dlouho signalizované protiofenzívy na město Cherson daleko na jihozápadě oslabili jednu linii, aby posílili druhou. A draze za to zaplatili.

Proč byla Balaklija strategickým cílem, je zjevné. Stojí na kopci s výhledem do všech stran, na lesy na jihu a rovinu na severu. Nachází se zde jedna z největších cementáren na Ukrajině. Zpočátku tu probíhaly prudké boje, ale v pátek se linie kolem Balakliji prolomily a v sobotu se Rusové dali na úplný ústup. Opustili Balakliji i města Kupjansk a Izjum.

Mluvčí ruské armády generálporučík Igor Konašenkov byl nucen učinit ponižující veřejné prohlášení, že se vojáci stahují, aby „podpořili cíle operace na osvobození Donbasu“. Na internetu však kolují videa se zapomenutou výzbrojí a zbraněmi, která jakoukoli představu o spořádaném odsunu zpochybňují.

Dům Lydy Korbobkové, další z vesničanek, se ocitl v křížové palbě mezi oběma armádami. Když k ní vtrhly ukrajinské jednotky, ještě jí hořela střecha. Kurník lehl popelem i se slepicemi.

„Jste zachráněna, babičko,“ křičeli na ni. „Ale všechno je pryč,“ odpověděla jim. „Buďte ráda, že jste naživu,“ poznamenali vojáci. Lyda se narodila v roce 1941, za německé okupace. Zažila tak druhé osvobození v životě.

Pro jejího synovce Viktora přišla ukrajinská ofenzíva příliš pozdě: v červnu, pět dní před jeho 49. narozeninami, ho zasáhl granát. „Pokusil se odejít za svým bratrem v Balakliji,“ řekla jeho matka, 86letá Natalija Skirtová. Rusové ale pustili jen jeho ženu a děti.

V den příjezdu Ukrajinců šla synovi sdělit dobré zprávy. „Řekla jsem mu: ‚Viktore, Ukrajinci jsou tady.‘ Ale víte co… mluvila jsem jen k obyčejné hlíně.“