Obama chtěl reset s Ruskem, Trump couvá záměrně. Evropa propadá panice

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Amerika nemá lepšího partnera než Evropu. Nyní je čas vybudovat nové mosty na celém světě, které budou stejně pevné jako ty, které nás spojují přes Atlantik. Nyní je čas spojit se a prostřednictvím stálé spolupráce, silných institucí, společných obětí a globálního závazku k pokroku čelit výzvám 21. století.“

Autorem citátu je bývalý americký prezident Barack Obama. Pronesl jej 24. července 2008 - toho času ještě jako senátor za stát Illinois a demokratický kandidát na hlavu státu - na návštěvě Berlína v projevu, jenž je dodnes považován za jeden z jeho nejlepších.

Na důležitost vztahů v severoatlantickém prostoru narazil několikrát - Evropa a Severní Amerika dle něj nejsou přirozenými partnery jen proto, že sdílí stejné zájmy v obchodu, mezinárodní politice a bezpečnosti, ale i proto, že sdílí stejné hodnoty.

Jak demokrat v citovaném projevu naznačil, začal po vítězných volbách ve světě budovat nové mosty, ovšem pozornost americké zahraniční politiky tak od Evropy odvrátil. I když to Obama možná úplně nezamýšlel, již za jeho vlády se ve zmíněných transatlantických mostech začaly objevovat první trhliny.

„Obama začal se stahováním USA z Evropy, ale jako kontroverzní může být vnímán hlavně způsob, jak to udělal: pokusil se o takzvaný reset s Ruskem, což se posléze jednoznačně ukázalo jako chyba a miskalkulace,“ říká Martin Jirušek z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

„Z hlediska bezpečnostní situace rozhodně nemohlo být Obamovo prezidentství v Evropě vnímáno pozitivně. Záleží však, koho se ptáte,“ pokračuje. „Ti, co studují mezinárodní vztahy, odpoví takto, ovšem když se zeptáte široké veřejnosti, hraje roli řekněme umělecký dojem - energie a rétorika té administrativy byla pro Evropu mnohem příznivější, než co slyšíme od Donalda Trumpa.“

S republikánským šéfem Bílého domu se totiž trhliny dále jen prohlubují. Bylo tak tomu již během jeho prvního mandátu a nyní, krátce po opětovném nástupu k moci, panuje zejména na evropském břehu Atlantského oceánu obava, že se trhliny - budeme-li se držet této metafory - v mostech mezi „starým kontinentem“ a „novým světem“ mohou zvětšit ještě mnohonásobně.

Ostrá rétorika je opravdu značným rozdílem proti tomu, na co jsme byli zvyklí v podstatě u jakéhokoli předešlého amerického prezidenta.

Evropu označuje jako přeregulovanou společnost, jež zejména v otázkách obrany jen využívá svého zaoceánského partnera. I první zahraničněpolitické kroky nově jmenované americké administrativy naznačují, že Evropa - a zejména Brusel - nebude v jejím geopolitickém centru zájmů. Pozvánku na pravidelné zasedání ministrů zahraničí Evropské unie dostal minulé pondělí i nový americký ministr zahraničních věcí Marco Rubio.

Z Washingtonu nepřišla žádná reakce, dle serveru Politico to může znamenat, že administrativa nového prezidenta Trumpa záměrně ignoruje Evropskou unii ve prospěch jednotlivých národních představitelů sedmadvacítky.

Ani ti se však většinou na změny v zahraniční politice USA nedívají s přílišným optimismem. Kromě ostrých výroků, které lze jen těžko označit za diplomatické v konvenčním významu tohoto slova, vadí i dle mnohých přehnaně vysoké požadavky na financování obrany - prezident navrhl povinnost dávat do této rozpočtové položky dvacetinu HDP jednotlivých zemí NATO - nebo imperialistická chuť zabrat od svého evropského spojence Dánska největší ostrov světa, Grónsko.

Tyto a jim podobné návrhy republikán prohlašuje dlouhodobě, proto jsou obavy do společnosti v Evropě propsány významně.

Dokládá to i rozsáhlý průzkum veřejného mínění, jenž v polovině ledna zveřejnil uznávaný panevropský think tank Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR), který srovnává očekávání od Trumpova prezidentství napříč celým světem.

V jedenácti zemích napříč Unií (viz infobox) se pouze 22 procent respondentů domnívalo, že miliardářovo prezidentství bude pro jejich zemi dobré. O sedm procentních bodů více si jich myslelo, že bude dobré pro světový mír, a 34 ze 100, že bude dobré pro americké občany. To příliš vysoká čísla nejsou.

Podobně nízká nebo ještě nižší jsou i u jiných tradičních spojenců hvězd a pruhů - Spojeného království nebo třeba Jižní Koreje.

Kde naopak obyvatelé nastěhování Trumpa na Washingtonskou adresu 1600 Pennsylvania Avenue dle průzkumu výrazně vítají - vnímají jej pozitivně ve všech třech uvedených zkoumaných kategoriích - je pětice původních členských států tzv. skupiny BRICS - Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika.

Jednoduché zobecnění, že nějaká část jásá, zatímco jiná truchlí, samozřejmě udělat nelze. „Dělící linie jdou vnitřkem každé společnosti. Ostatně podívejme se i do České republiky. Tady také část nějakých politických či ekonomických elit výhru Trumpa slavila jako vítězství common sense neboli zdravého rozumu, jak se někdy říká, a část jako hrozbu pro světovou stabilitu a tak dále,“ upozorňuje vedoucí Katedry severoamerických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Hornát.

Ani Evropa není v postoji k Trumpovi samozřejmě jednotná, ale tyto dělící linie jsou zde posunuty výrazněji v jeho neprospěch.

Článek pokračuje pod infografikou:

Uskupení BRICS - v posledních letech rozšířené ještě o Egypt, Etiopii, Írán, Spojené arabské emiráty a Indonésii - je v úplně jiné pozici než Evropa. Někdy bývá označováno jako konkurenční či dokonce přímo ohrožující pozici USA coby světového politického a ekonomického lídra.

Desítka zemí totiž kumulativně představuje přes čtvrtinu světového hrubého domácího produktu a žije v ní přibližně 40 procent obyvatel planety. V posledních letech tak v hospodářské rovině představují projekty konkurující zemím tradičního Západu.

V roce 2015 založily Novou rozvojovou banku - alternativu k Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance - a v posledních letech prosazují politiku „dedolarizace,“ jíž se snaží snížit svou i světovou závislost na americkém dolaru.

Trump tyto snahy opakovaně adresoval. „Jako země BRICS… budou mít stoprocentní clo, pokud je jen napadne udělat to, co si myslely, a proto se toho okamžitě vzdají,“ řekl například přímo v den inaugurace, kdy podepisoval první exekutivní příkazy, a narážel tak na omezení používání dolaru ve světovém obchodu.

Dle ekonomů by přísná celní politika ze strany Spojených států všechny dotčené země výrazně poškodila. Nicméně přesto je tam Trumpův čtyřletý mandát vyhlížen s vysokými očekáváními - vždyť například 84 % Indů očekává, že jeho vliv na od roku 2023 nejlidnatější zemi světa bude pozitivní. V dalších zemích jsou čísla nižší, ovšem stále dokládají výrazně optimističtější náladu, než jaká panuje u tradičních amerických spojenců.

To, co Evropany děsí je totiž právě přesně to, co zbytek světa přitahuje.

Z rétoriky Trumpa zcela jednoznačně plyne jasná zásada: „America First“, česky „Amerika na prvním místě.“ Kdo je „second“, tedy na místě druhém, je současnému pánovi Oválné pracovny patrně v podstatě jedno.

Když se rozhoduje v zahraničněpolitických otázkách, neřeší, zda jde pro jeho zemi o tradičního spojence, nebo ne. Za nikoho necítí odpovědnost.

Evropa tak kvůli představě, že USA přestanou být zastáncem globálního řádu a budou sledovat jen své vlastní zájmy, propadá panice. Ale právě na to lidé jinde ve světě netrpělivě čekají. Už nechtějí, aby USA byly samozvaným morálním arbitrem nebo, jak se někdy říká, „vývozcem demokracie“.

S tímto tvrzením souhlasí i oslovení odborníci. „Některé státy, včetně právě třeba zemí BRICS, mohou mít pocit, že s Donaldem Trumpem se Spojené státy nějakým způsobem stahují z mocensko-bezpečnostní hry, která je nějak ovlivňovala. Mají pocit, že nyní budou hrát větší roli ony,“ uvádí pro Seznam Zprávy Jirušek.

Dalším důvodem je dle Hornáta tematické souznění některých společností s novým americkým prezidentem. Svou roli tedy hraje ideologická afilace s tím, co Trump hlásá ve smyslu kulturního a sociálního konzervativismu.

Pozorovat to dle amerikanisty lze typicky právě třeba v Indii, kde je v posledních letech na vzestupu ideologie hinduistického nacionalismu. „Ten do značné míry rezonuje s tím, za co v podobných otázkách advokuje Donald Trump pro Spojené státy,“ říká Hornát.

Postava Donalda Trumpa, jenž si buduje image úspěšného podnikatele, v čele nejsilnější ekonomiky světa vzbuzuje očekávání vztahů, které jsou více než na čemkoli jiném postavené na transakčním (zjednodušeně řečeno obchodním, či ryze pragmatickém) principu.

„On nemá moc rád multilaterální (mnohostranná) jednání, protože jsou méně předvídatelná, méně čitelná, méně ovlivnitelná,“ potvrzuje Jirušek. „Transakční přístup k mezinárodním vztahům je v podstatě pro Evropu nový, ale jinde ve světě jej mohou ocenit.“

Mylná je však představa, že by transakční politika zároveň znamenala izolacionistický přístup.

„Již během první Trumpovy kampaně, kdy říkal, že se USA nebudou angažovat ve světových konfliktech, vznikl narativ, že je izolacionista,“ říká Hornát. Ovšem to dle něj rozhodně není pravda. „Pravý izolacionismus jsme v USA viděli před první a druhou světovou válkou. Tam to opravdu bylo tak, že Amerika nebude součástí světových organizací nebo nepotřebuje nic vyvážet ani dovážet a nemusí mít žádné aliance. To Trump nechce. Možná v oblasti konkurenceschopnosti a produkce, ale americký vliv rozšiřovat určitě chce. Ostatně dle jeho výroků chce rozšiřovat i americké území.“

„Tato dezinterpretace pochází od nás, od Evropanů,“ doplňuje jej Jirušek. „Máme pořád trochu pocit, že jsme ten ‚pupek světa‘, nicméně nedá se mluvit o izolacionismu ve chvíli, kdy Spojené státy jenom nějakým způsobem mění nebo upravují svoje priority.“

Spojené státy se v současné době spíše než přes Atlantik východním směrem koukají přes Pacifik směrem západním. Ovšem ne, že by k tomuto regionu cítily nějaký velký protekcionismus, určujícím faktorem jsou jednoduše americké geopolitické zájmy.

Politika USA již jako svého hlavního konkurenta nevnímá Rusko, ale Čínu. Ostatně, výše zmíněný průzkum think tanku ECFR se ptal i na související otázky a zjistil, že většina světa rovněž věří, že v nadcházejících dekádách v pozici nejsilnější světové mocnosti východoasijská země Spojené státy předstihne.

„Veškeré preference, priorita a kapacity Washingtonu se tak budou zaměřovat na Indo-Pacifik,“ komentuje to Hornát. USA si tak dle něj v regionu snaží budovat silné diplomatické i obchodní pozice.

Vedle toho mají Spojené státy značné zájmy i v Latinské Americe. To je prioritou zejména ministra zahraničních věcí Marca Rubia. Opakovaně hovoří o tom, že USA se na tento region dlouho nesoustředily a právě z toho pramení tamní nestabilita, jež v konečném důsledku vyvolává masivní migrační toky severním směrem. Ty pro svět Donalda Trumpa představují vůbec nejhlavnější bezpečností riziko, a potažmo tak i nejdůležitější volební téma.

„Nicméně nemyslím si, že by Latinská Amerika mohla být prioritnější než Evropa, protože zdejší obchodní zájmy jsou pro USA stále významné,“ doplňuje Hornát. Stejně jako Indo-Pacifik však dle něj tato část světa vezme značnou část pozornosti lídra svobodného světa, jak se úřadu amerického prezidenta někdy přezdívá.

Mimochodem - když do tohoto úřadu Trump nastoupil poprvé, světová média mu toto označení odebrala a přisoudila jej tehdejší dlouholeté německé kancléřce Angele Merkelové. Tato role byla v roce 2018 zvěčněna na ikonické fotografii ze skupiny G7, na níž je po boku vůdců hlavních světových demokracií a tyčí se nad trucujícím Trumpem.

Politička však již v Německu nevládne a Evropa podobně dlouholetého stabilního a silného lídra zřejmě zatím nenašla. Starý kontinent založil celou svou bezpečnostní, hospodářskou a politickou strategii na existenci amerického spojence.

Trump roli lídra svobodného světa, který důsledně prosazuje a šíří demokratické ideály, nepřijímá, když se například kriticky vyjadřuje k podpoře Ukrajiny nebo Tchaj-wanu, dvou ohrožených demokracií, jež jsou závislé na vojenské podpoře USA v boji proti Rusku a Číně.

Evropa tak začíná hovořit o nové éře soběstačnosti. „Nesmíme naši bezpečnost navždy přenechat Americe,“ prohlašuje například francouzský prezident Emmanuel Macron (mimochodem na výše zmíněné fotografii z roku 2018 ve stínu Angely Merkelové) .

Starý kontinent si musí zvyknout, že vztahy s USA pod Trumpovým vedením budou mnohem transakčnější .

Jinak řečeno, již zřejmě nebudou vycházet ze vzájemně sdílených demokratických hodnot, nýbrž z amerických hospodářských zájmů.