Článek
Před válkou žila v Mariupolu: čtrnáctiletá Anya se tam v domově pro pacienty s tuberkulózou zotavovala z nemoci. Dnes se o ni stará pěstounská rodina poblíž Moskvy. „Nechtěla jsem jet do Ruska,“ uvádí mladá Ukrajinka pro list The New York Times. „Ale nikdo se mě neptal.“
Když na jaře začali Rusové bombardovat Mariupol, z domovů a internátních škol prchala spousta dětí: mezi nimi právě i Anya. Ukrajinský dobrovolník ji společně s dalšími dvaceti nezletilými posadil do sanitky směřující do ukrajinského Záporoží.
Na ruském kontrolním stanovišti ale okupanti vůz přesměrovali. Anya tak skončila s desítkami dalších dětí v Doněcku: oblasti, kterou Rusko okupuje už od roku 2014.
V tamější nemocnici pak ukrajinské děti nějakou chvíli zůstaly. Těm rodičům, kteří měli štěstí, a především znali ty správné lidi, se dokonce povedlo získat odtamtud své potomky nazpět. Ruské úřady přitom na děti tlačily, aby se pryč z Ukrajiny vydaly dobrovolně.
„Slibovali nám život plný volna a lásky. Řekli nám, že pokud potřebujeme oblečení nebo jiné věci, koupí nám to. Že nám ukáží Moskvu. A že pokud nás rodiče opustili, nepotřebují nás, a oni nám pomohou,“ popsal psychologický nátlak sedmnáctiletý Timofey Chmel. Ruskou nabídku odmítl a podařilo se mu vrátit se domů.
Jak se daří ukrajinským protiofenzívám?
Rusko se v poslední době soustředí hlavně na bombardování ukrajinské kritické infrastruktury. Pohyby na frontě jsou proto menší, ale okupanti například připravili Ukrajince o část územního zisku u Chersonu.
Některé z dětí se nakonec pro život v Rusku opravdu rozhodly dobrovolně. Na Ukrajině totiž osiřely, či zůstaly opuštěné. Teenager původem z Mariupolu pro The New York Times sdělil, že doma nemá žádnou rodinu a preferuje život v Rusku. Jeho pěstounská rodina ho prý miluje, jako by byl jejich vlastní.
Ty děti, které ale neměly v doněcké nemocnici komu zavolat, nebo jejich rodiče nebyli schopní či ochotní Rusům vzdorovat, nedostaly na výběr. Ruské úřady jednoduše odebraly všechny, které v tu chvíli zůstaly bez rodičů. „Stále nevíme, kde některé z dětí jsou,“ uvedl úředník z města Nikolske Vasyl Mitko, který v nemocnici pomáhal.
To byl i případ čtrnáctileté dívky. „Při útěku jsem nechala v domově skicák s telefonním číslem na mámu. Zapamatovala jsem si jen první tři číslice,“ popsala. Doněcká nemocnice se tak pro ni stala jen mezistanicí na cestě do Moskvy. „Lékař mi řekl, že budu tři týdny odpočívat v ústavu v Moskevské oblasti. To bylo před měsíci,“ doplnila Anya.
Plyšáci místo rodičů
Její případ ale není ojedinělý. Přesný počet přesídlených dětí není známý, ukrajinské úřady ale hovoří o tisících. Ruské úřady pak na otázky reportérů The New York Times vůbec neodpověděly.
Ruská vláda navíc nedávno oznámila plány na efektivnější přesídlování ukrajinských dětí: to by mohlo znamenat mnohem více transferů než doposud. Prezident Vladimir Putin už v květnu zavedl zjednodušený proces, který umožňuje ukrajinským dětem získat ruské občanství zrychleným způsobem. První skupina dětí se podle ruských úředníků stala občany v červenci.
Systematické přesídlovaní je pak součástí širší Putinovy strategie, kdy Ukrajinu považuje za součást Ruska a nelegální invazi za ušlechtilou věc. Jeho vláda používá děti – a to i nemocné, chudé nebo osiřelé – jako součást propagandistické kampaně, která Rusko prezentuje jako charitativního zachránce.
Ruská státní televize přenáší záběry, kde úředníci nabízejí nově příchozím dětem, které jsou zobrazovány jako opuštěné a zachraňované před válkou, plyšové medvídky. „Teď jste doma, v kruhu přátel,“ řekl Ruskem dosazený starosta Doněcka skupině chlapců poté, co byli dovezeni z Mariupolu.
Rusko čeká katastrofa, říká historik Bělenkin
„Nepočítali jsme, že by do Ruska zamířila další Nobelovka,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy historik Boris Bělenkin z oceněné ruské organizace Memorial. Rusko už podle něj nemůže udělat nic, čím by vykročilo k lepším zítřkům.
Ruští představitelé také zvou reportéry do skupinových domovů, aby byli svědky toho, jak děti dostávají mobilní telefony, dárky a oblečení.
Ve skutečnosti jsou ale tyto hromadné přesuny dětí potenciálním válečným zločinem, a to bez ohledu na to, zda se jedná o sirotky. Nucené transfery dětí, které mají za cíl zničit národní skupinu, jsou totiž podle mezinárodního práva aktem genocidy. Ruské úřady navíc podle dostupných informací z Ukrajiny odvezly také děti, jejichž příbuzní nebo opatrovníci je chtějí nazpět.
Ani někteří Rusové ale nevidí adopce jako problém. Olga Družininová žije v sibiřském městě Salechard za polárním kruhem a sama adoptovala čtyři Ukrajince právě z Doněcku. „Naše rodina je jako malé Rusko,“ řekla. „Rusko obsadilo čtyři území, rodina Družininů přijala čtyři děti,“ doplnila Družininová. Dodala také, že čeká na páté dítě: a považuje je za plně ruské.
„Však si zvyknou“
Za organizaci přesunů v zemi odpovídá ruská komisařka pro práva dětí Maria Lvova-Belova, na niž se vztahují západní sankce. Ona sama adoptovala teenagera z Mariupolu. „Chlapec zpočátku toužil po domě, ve kterém vyrůstal, po přátelích a po svém drahém městě,“ napsala na sociální síti Telegram. Děti si ale podle ní začnou nového domova velice rychle vážit.
To ale není tak úplně pravda. „Pěstounská rodina se ke mně chová hezky, přesto se chci vrátit zpátky na Ukrajinu,“ sdělila pro The New York Times čtrnáctiletá Anya.
Brzy by se měla stát ruskou občankou. V posledních týdnech absolvovala kurz s názvem Konverzace o důležitých věcech. Jedná se o několik půlhodinových lekcí, které učí nově příchozí děti být hrdé na Rusko; a mají za úkol nahradit jakoukoli dětskou vazbu k domovu láskou k nové zemi.
„Nechci být ruská občanka,“ tvrdí ale Anya navzdory všem pokusům o převýchovu. „Moji přátelé a rodina tu nejsou.“
Právě s Anyinou rodinou se povedlo reportérům The New York Times po víc než měsíci spojit. Její matka Oksana zůstává na Ukrajině, bez přístupu k internetu a s malým invalidním důchodem. „Hledám všude, ale nemůžu dceru najít,“ uvedla pro americký deník. Doplnila, že netušila, že Anyu odvezli do Ruska.
Reportéři dívce kontakt na matku poskytli: přesto jsou její vyhlídky na návrat domů mlhavé. Ukrajinští představitelé odmítli upřesnit, jakým způsobem se jim v minulosti podařilo dostat desítky dětí zpátky do vlasti. A není tak jasné, zda se toto podaří i v tomto případě.
