Sjednocení Německa jako nesmysl. Prastarý rozpor ovlivní i vyhrocené volby

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bude to jeden z posledních zákonů schválených před volbami 23. února. Oběti komunistické diktatury v Německu se dočkají navýšení „čestných důchodů“. Do zvláštního fondu přispěje 6 miliony eur i nábytkářský gigant IKEA, pro který pracovali političtí vězni v NDR. Ne všichni jsou ale spokojení: oběti nuceného dopingu, organizovaného východoněmeckými sportovními funkcionáři, se odškodnění nedočkaly ani 36 let po pádu Berlínské zdi. Ta vrhá na život v Německu dlouhé stíny - nejen v této oblasti.

Po zakreslení celé řady ukazatelů i dnes na mapě vyvstane téměř přesně dávno zaniklá východoněmecká hranice. Za ní jsou lidé v průměru starší, nespokojenější a vydělávají měsíčně zhruba o 800 eur méně. Ohraničuje oblast, kde sídlí jen hrstka velkých koncernů, kde vládne nižší produktivita práce, zapojení do společenských organizací je slabší a nápadně menší je dokonce i počet tenisových kurtů na obyvatele.

Z betonového monstra, které v délce 155 kilometrů protínalo Berlín, stojí už jen pár set metrů coby historické memento. I když ale fyzická zeď zmizela, mentální bariéra mezi německým východem a západem přežívá a při nadcházejících volbách to opět vyjde bolestně najevo.

Zkusme si představit fiktivní scénář: první den po volbách 23. února by bylo anulováno sjednocení Německa. Jak by poté vypadala vláda restaurovaného východního Německa?

Vítěz voleb na východě by byl jasný: Alternativa pro Německo, kterou německá tajná služba vyšetřuje pro podezření z extremismu. V Sasku, nejlidnatější východní spolkové zemi, dosáhla v lednovém průzkumu celých 36 %. V Durynsku by ji volilo 35 % voličů, Meklenbursku - Předním Pomořansku 31 %.

A aby toho nebylo málo, hypotetický východoněmecký kancléř za AfD by nebyl sám; přinejmenším v některých tématech by se mohl spolehnout na silného spojence, byť z opačného okraje politického spektra. BSW, strana „přeučené stalinistky“ Sahry Wagenknetchové, si s AfD v mnohém rozumí a loni při všech zemských volbách na východě suverénně pokořila laťku desetiprocentní podpory.

Kam by tyto strany „novou NDR“ nasměrovaly? V první řadě ke splnění téměř všech požadavků Kremlu. V druhé řadě k razantnímu omezení migrace, a to i za pomoci plotů na německé hranici. Koneckonců proč ne, když AfD bojuje i za zánik Schengenu, vystoupení z eurozóny, EU i z NATO?

Jinými slovy, vzniklo by Německo diametrálně odlišné od toho západního. Rozdíly v politických postojích jsou propastné, a to i tři a půl dekády po sjednocení a poté, co západ vydal na podporu chudších sousedů z východu v přepočtu přes 50 bilionů korun (!). Velmi zhruba řečeno - každý rok putoval na východ téměř celý jeden státní rozpočet ČR. Kde udělali politici z SRN chybu?

„Říká se tomu sjednocení, ale bylo to spíš připojení východního Německa za podmínek západu,“ říká Zuzana Lizcová, vedoucí Katedry německých a rakouských studií Univerzity Karlovy. „Pro řadu východních Němců to znamenalo obětovat podstatnou část toho, co tam bylo vybudováno za desítky let jejich života.“

Typický příběh vyprávějí napůl vybydlené tovární haly v Eisenachu, místa, kde vznikal luxus po východoněmecku - automobily Wartburg. Pokus přejít do světa svobodného trhu tak, jak se to povedlo třeba mladoboleslavské Škodovce, rychle ztroskotal. Ještě v říjnu 1990 tu „kancléř sjednotitel“ Helmut Kohl otevíral montážní linku, do které investovala automobilka Opel. Už o pět měsíců později ale vyjel z továrny poslední vůz. Podobně jako celá řada východoněmeckých podniků, neodolal ani Eisenach dobře míněnému šoku - měnové reformě.

Byl to právě Helmut Kohl, kdo před volbami v roce 1990 podlehl politickému tlaku a spustil výměnu východoněmeckých marek za západoněmecké v kurzu 2:1. Ten naprosto neodpovídal výkonnosti východoněmecké ekonomiky. Výsledek? Východní Němci zažili příliv peněz, za které si mohli koupit vytoužené západní zboží. Zájem o tradiční bakelitová auta a další produkty místní ekonomiky se propadl téměř na nulu. Továrny začaly zavírat.

„Privatizace probíhala velmi dravě, většinou do rukou bohatých západoněmeckých firem. Ty si zpravidla vyzobaly z východoněmeckého průmyslu pár životaschopných rozinek a zbytek nechaly padnout,“ dodává Zuzana Lizcová. „Navíc, na průmyslové podniky byla navázaná podstatná část života v NDR. Byly k nim přidružené školky a kulturní zařízení. Tahle sociální síť skoro ze dne na den zmizela.“

Následoval jeden z největších přesunů obyvatel v novodobých evropských dějinách. Z východu odešly čtyři miliony lidí, víc, než kolik bylo z Československa odsunuto sudetských Němců. Město Hoyerswerda, kde vzniklo první panelákové sídliště NDR, přišlo o více než polovinu obyvatel. Radnice nechala strhnout celé vyprázdněné panelákové bloky, další destrukce jsou v plánu. I v současnosti pokračuje exodus z východu, který se týká zejména mladých lidí - a žen. V některých venkovských oblastech jich žije o čtvrtinu méně než mužů.

To vše se promítá do politických postojů. Magazín Wirtschaftsdienst upozornil na pozoruhodnou shodu: regiony, ve kterých výrazně ubylo průmyslové výroby, zhruba odpovídají těm, kde slaví největší úspěchy AfD.

Německý východ se ale zdaleka nevejde do jednoduché rovnice ve tvaru „méně továren + méně bohatství = více nespokojenců.“

Snad každý viděl dojemnou scénu filmu Goodbye, Lenin, kdy je mladému hrdinovi z východu přidělen vrstevník ze západu - začátek věrného přátelství. Realita byla často mnohem složitější a příliv expertů ze západu často vnímán spíš jako kolonizace plná ponížení.

„Východní Německo si po sjednocení tamní lidé nespravovali sami. Přišla západoněmecká elita - do úřadů, do firem, na univerzity. Nikdo si nevážil životních zkušeností lidí na východě, jejich často kvalitního vzdělání, například v technických oborech,“ říká Zuzana Lizcová.

Dodnes mají mladí východní Němci sotva poloviční šanci proniknout do vrcholných manažerských pozic, bez ohledu na vzdělání či zkušenosti. Ze 163 německých univerzit mělo předloni jen 15 rektory z bývalé NDR.

Ve výsledku si polovina občanů na východě myslí, že s „Ossis“ se jedná jako s občany druhé kategorie. Na západě si to myslí jen pětina dotazovaných, zatímco ostatní si často stěžují na nevděčnost „Jammerossis“, ufňukanců z východu, kterým oni posílají část svých daní.

Je přetrvávající schizma Německa jen důsledek chyb namyšlených západních technokratů? Ne tak úplně. Mnohé mluví pro to, že problém německého východu je mnohem složitější - a také mnohem starší. Dokonce starší než NDR.

„Sjednocení Německa byl nesmysl. Tato země byla ve své historii jednotná jen po relativně krátká období - a tato období navíc nebyla příliš šťastná. Západní Německo mezi lety 1945 až 1989 bylo nejlepším z možných německých světů,“ říká s typickou prostořekostí a vtipem James Hawes. Britský germanista (a manžel německé šlechtičny) je autor světového bestselleru jménem Nejkratší dějiny Německa. Jeho hlavní teze? Schizma mezi východem a západem Německa je odvěké a sahá dokonce až do doby římské říše. Jde o trvalý souboj mezi katolickým, prozápadním západem a převážně protestanským a autoritářským východem, ovlivněným důsledky kolonizace slovanských kmenů i pruskou tradicí disciplíny a obětavosti vůči všemocnému státu.

Byl to mimo jiné James Hawes, kdo upozornil na pozoruhodný překryv mezi geografií volebních výsledků nacistické NSDAP a dnešní AfD.

Historik Davide Cantoni zkoumal 11 tisíc obcí a konstatoval: krajně pravicové smýšlení se dědí. Ne geneticky, ale předávané rodinnou tradicí, skrze vesnické spolky a hospodské disputace. „Je to podobně důležitý aspekt, jako nezaměstnanost nebo strach z migrace,“ dodává pro Zeit Cantoni.