Trump jako sjednotitel. Nutí Evropu k rozpačitému spojování

„Země, která byla vytvořena, aby vyje*ala se Spojenými státy.“

Dva týdny stará slova Donalda Trumpa o Evropské unii. Ponecháno stranou, že staronový americký prezident spolek mylně označil za zemi, sdělení je jasné - myšlenka společné a jednotné Evropy je Trumpovi cizí, ba dokonce nepříjemná.

Tato rétorika nicméně není z jeho strany ničím novým. Když měl v roce 2018 v rozhovoru pro pořad CBS Evening News označit tehdejšího největšího globálního nepřítele USA, svůj seznam začal právě Evropskou unií. „No, myslím, že máme spoustu nepřátel. Myslím, že Evropská unie je nepřítel, co nám dělá v obchodě. Vás by teď Evropská unie nenapadla, ale je to nepřítel,“ zahájil Trump svoji odpověď. Až poté dodal Rusko a Čína.

Během svého prvního mandátu v čele Oválné pracovny Bílého domu se Trump pokusil najít skulinu v evropské jednotě, ale neuspěl. Jeho taktika vedla právě přes obchodní napětí - již tehdy uvalil první cla na stejné suroviny jako letos: pětadvacet procent na evropskou ocel a deset procent na místní hliník.

Hrozil i dalšími, napětí mezi starým kontinentem a novým světem stoupalo, ale Evropa se dokázala ubránit. Diverzifikovala své obchodní partnery, například uzavřela obchodní dohodu s Japonskem a posílila spolupráci s Čínou, ale hlavně - postupovala alespoň v rámci možností jednotně.

Nyní však americký prezident našel zranitelnější místo v této jednotě: Obrovská bezpečnostní krize, kterou vyvolal stažením americké podpory Ukrajině, odhaluje potenciálně smrtící trhliny v bloku 27 zemí.

To platí, i když ji o několik dní později obnovil a po společných jednáních řekl, že míč je na straně Ruska, které ve čtvrtek smetlo návrh příměří ze stolu s tím, že dočasný klid zbraní by jen poskytnul Ukrajině prostor ke zotavení sil.

Trump však mění pozice v podstatě ze dne na den a jeho nevypočitatelná politika celému světu ukazuje, že žádné záruky neplatí

Evropská unie se v Trumpově americkocentrickém vidění světa řadí po bok dalších nadnárodních institucí, jako je třeba Světová obchodní organizace nebo Světová zdravotnická organizace, které je třeba zničit za to, že Ameriku údajně oškubaly.

Administrativa Donalda Trumpa tak hned od začátku svého mandátu ukazuje, že Brusel v jejím geopolitickém centru zájmů není. Unijní představitele v podstatě ignoruje. Ukázalo se to hned na konci ledna, krátce po Trumpově nástupu do Bílého domu, kdy americký šéf diplomacie Marco Rubio vůbec nereagoval na pozvánku na pravidelné zasedání ministrů zahraničních věcí Evropské unie. Dle serveru Politico to může znamenat, že administrativa nového prezidenta Trumpa záměrně ignoruje Evropskou unii ve prospěch jednotlivých národních představitelů sedmadvacítky.

„Můžeme vidět, že existuje ideologická agenda, která se snaží oslabit jednotnou Evropskou unii jako potenciální mocnost,“ komentuje to Tanguy Struye de Swielande, profesor mezinárodních vztahů na UCLouvain a odborník na vztahy mezi EU a USA.

Ostatně i v posledních týdnech, kdy se starý kontinent snaží najít společnou reakci na Trumpovy kroky ohledně stažení americké podpory Ukrajině, která se již přes tři roky brání ruské agresi, s americkým prezidentem neřeší unijní představitelé, ale lídři jednotlivých evropských zemí.

Republikán v čele nejsilnější světové ekonomiky a armády zanechává v Evropě silnou pachuť. Vnímání Spojených států coby tradičně nejvýznamnějšího a nejbližšího spojence se za poslední měsíce poměrně zásadně proměnilo.

Uznávaný panevropský think tank Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR) v polovině února - ještě před ostrou výměnou názorů Trumpa se svým ukrajinským protějškem Volodymyrem Zelenským - zveřejnil výsledky velmi rozsáhlého sběru dat, který srovnává vnímání USA v předtrumpovské a trumpovské éře v jedenácti unijních zemích a na Ukrajině, ve Švýcarsku a Spojeném království.

Trend je zcela jednoznačný - Evropané již vesměs o USA mluví spíše jako o nezbytném partnerovi, s nímž musí spolupracovat ve strategických otázkách, než jako o spojenci, s nímž sdílí stejné hodnoty.

V průměru sledovaných zemí zvolilo první zmíněnou variantu 51 procent respondentů, druhou o 29 procentních bodů méně. Osm procent pak hovoří o USA jako o rivalovi, s nímž Evropa soupeří, tři procenta pak jako o nepříteli. Zbylí názor nemají. Poměrně podobná čísla vychází i při detailním pohledu do jednotlivých zemí.

V názoru na samotného Trumpa však Evropa jednotná není. Zatímco občané některých zemí jako Maďarska, Bulharska nebo Rumunska měli v průzkumu od Trumpova prezidentství vysoká očekávání, jinde tomu bylo dramaticky jinak - Dánové, Portugalci, Němci nebo Britové tvrdí, že zvolení nekonvenčního politika do čela USA je pro jejich zemi, mír ve světě i pro samotné Američany značně negativní.

To jsou mimochodem v tradičním světovém uspořádání mezinárodních vztahů jedny z nejsilnějších evropských diplomatických opor Washingtonu.

V průměru převažuje skepse - pouze 22 procent respondentů se domnívá, že miliardářovo prezidentství bude pro jejich zemi dobré. O sedm procentních bodů více si jich myslelo, že bude dobré pro světový mír, a 33 ze 100, že bude dobré pro americké občany. To příliš vysoká čísla nejsou.

V České republice, kterou think tank do průzkumu nezařadil, sběry dat ukazují na podobný trend: Již před listopadovými volbami se Češi v průzkumu agentury STEM/MARK vyjádřili zcela jednoznačně pro demokratickou kandidátku Kamalu Harrisovou, již by zde volilo 53 % dotázaných, zatímco nakonec vítězného Trumpa pouze o jeden procentní bod méně, než je polovina z tohoto čísla, tedy 27 %. Pozdější data společnosti CVVM pak ukázala, že čtyři z pěti Čechů věří, že Donald Trump bude v zahraniční politice myslet především na vlastní geopolitické zájmy, opak tvrdí 12 % dotázaných.

Z toho samozřejmě nelze implikovat, že si Češi v tomto poměru myslí, že tak bude mít automaticky špatný vliv na naši zemi, nicméně korelace je zřejmá.

Stejně tak je zřejmé, že optimismus některých ohledně Trumpa vzal za své poté, co nastoupil do Bílého domu a začal některé ze svých zneklidňujících slibů proměňovat v reálné kroky.

Ostré výroky - z úst samotného prezidenta, jeho viceprezidenta J. D. Vance nebo vlivného našeptávače Elona Muska, který vede federální Úřad pro vládní efektivitu (DOGE) a opakovaně otevírá stavidla průtoku svých myšlenek a nevyžádaných rad na své sociální síti X - mířené proti Evropě, stejně jako jejich koordinovaný útok na ukrajinského prezidenta Zelenského v Oválné pracovně z posledního února vyvolaly další vlnu přehodnocování transatlantických vazeb.

Průzkum z minulého týdne ukázal, že 78 procent Britů považuje Trumpa za hrozbu pro Spojené království. Souhlasí asi 74 procent Němců a 69 procent Francouzů.

Zvlášť hořký propad je patrný u samotných Ukrajinců, ačkoli žádné průzkumy zatím nereflektují bezprecedentní jednání z Bílého domu. Naposledy mezi nimi data sbírala agentura Survation mezi 25. a 27. únorem, tedy sice před tímto útokem, ale již například poté, co Trump jejich demokraticky zvoleného prezidenta označil za diktátora.

Příznivě jej tak hodnotilo 17 % respondentů, negativně 58 %. Východoevropská země přitom dle výše zmíněného průzkumu ECFR měla dříve od republikána poměrně vysoká očekávání.

I mnoho evropských lídrů souhlasí s tím, že Trumpova Amerika je nyní hrozbou, i když jen málokdo to z diplomatických důvodů řekne nahlas. Nepříjemně si také uvědomují, jak je transatlantická aliance, která je nyní ve své osmé dekádě - mimochodem od českého vstupu do NATO uběhlo v tuto středu 26 let -, silně závislá na americké vojenské podpoře.

To není jen otázka peněz. Skutečně znepokojující je závislost na americké technologii a zbraních.

Setkání státníků z řady Evropských zemí, které druhého března hostil v Londýně britský ministerský předseda Keir Starmer, navenek ukázalo jednotu. „Evropa se probudila a mluví jedním hlasem o podpoře Ukrajiny, potřebě úzké transatlantické spolupráce a posílení východní hranice,“ reagoval po skončení summitu například polský premiér Donald Tusk. Šéf českého kabinetu Petr Fiala hovořil o vzniku koalice zodpovědných, sám Starmer schůzku označil za „okamžik, který se pro bezpečnost Evropy opakuje jednou za generaci“.

Jak přesně se summit, jakožto i na něj navazující jednání, vyvíjely, veřejně známé není, ale v médiích a na sociálních sítích prezentovaná jednota nemusí být zdaleka tak neochvějná.

Nesmírně důležitá je samozřejmě shoda na tom nejdůležitějším: Rusko je agresor, Ukrajina oběť a nikdy to nebylo jinak.

Nicméně na tom, co dál, již taková shoda není. Například výzva Francie k jednoměsíčnímu příměří zjevně Británii zaskočila.

Čtyřbodový plán vydaný na londýnském summitu obsahoval mnoho zásad, ale málo podrobností a slibů. Uvádělo se v něm, že na Ukrajinu by měla nadále proudit vojenská pomoc a měl by se zvýšit ekonomický tlak na Rusko; Ukrajina musí být u jednání a jakákoli dohoda musí zachovat její suverenitu a bezpečnost; Evropa posílí budoucí obranné schopnosti Ukrajiny a na Ukrajině budou rozmístěny evropské síly, jež pomohou odrazit ruskou agresi.

Tento krok, který má až nejhmatatelnější obrysy, se ale také velké shody nedočkavá. Proti je zřejmě například Polsko, které ústy svého premiéra opakovaně prohlásilo, že své jednotky na Ukrajinu rozhodně nepošle. Donald Trump navíc odmítl poskytnout americkou záruku pro evropské vojáky. „Myslím, že se o sebe zvládnou postarat,“ řekl.

Ne zcela jednotné postoje však v Evropě nejsou ničím zásadně překvapivým. Neshoda je zakořeněná ve veřejném mínění jednotlivých zemí sedmadvacítky.

Evropa se totiž dle výše zmíněného průzkumu ECFR shodne na tom, že konflikt na Ukrajině pravděpodobně skončí mírovými jednáními, nicméně na tom, zda je to tak správně pro jejich vlastní země či pro mír ve světě, ani tom, co má přijít po nich, již takový konsensus nepanuje.

Zejména v severní Evropě se respondenti přiklánějí k názoru, že pro Ukrajinu by bylo lepší zvítězit. Proto mnozí z tamních obyvatel chtějí, aby Evropa podporovala Kyjev, aby pokračoval v boji, místo aby ho tlačila k jednacímu stolu s agresory z Ruska.

Jinde však toto neplatí - například čtvrtina Maďarů věří, že Evropa by měla tlačit na Ukrajinu, aby vyjednala mírovou dohodu s Ruskem, a to s předchozí nabídkou členství země v NATO. Dalších 52 % z nich by jí nedala ani tuto záruku.

Podobně rozpolcená je Evropa i v názoru na to, zda je Ukrajina její součástí. Samotní Ukrajinci v to věří, podobně jako Dánové, Poláci, Britové nebo Maďaři. Poslední zmínění mají jinak vůči sousední zemi dost vlažné postoje a 56 % z nich dokonce tvrdí, že Ukrajina je za válku minimálně stejně nebo víc odpovědná než Rusko.

Naopak Francouzi nebo Italové zemi na východě za součást kontinentu nepovažují.

„Jinými slovy, většina respondentů předpokládá, že válka Ruska na Ukrajině skončí jednáním. Nevěří však nutně Trumpovi, že tomu pomůže nebo že bude obecně podporovat věc míru v celosvětovém měřítku,“ vysvětluje think tank ve zprávě ke svému průzkumu. „V některých případech dokonce nevěří, že by jednání byla nyní žádoucí. Existuje tedy značný potenciál pro transatlantické a dokonce i vnitroevropské rozdělení, zejména pokud jednání buď zcela selžou, nebo se budou ubírat směrem k výsledku, který bude pro Ukrajinu velmi nepříznivý,“ dodává.

Apel na jednotu evropského společenství je v době nejistého partnera za Atlantikem větší než kdy dřív.

Významným krokem, který ukazuje nové pojetí, je obejití Maďarska na summitu Evropské unie. „Znamená to, že Maďarsko je izolované mezi 27 (členskými státy),“ shrnul to následně před reportéry v Bruselu šéf Evropské rady António Costa. „Respektujeme maďarskou pozici, ale je jedna z 27. A 26 je víc než jedna,“ dodal.

O omezení práva veta se v Evropské unii hovoří dlouhodobě, ovšem politická vůle pro něj z různých důvodů v jednotlivých státech spíše není.

Zpráva z minulého týdne však ukazuje, že pokud bude na straně většiny států jasná shoda, alespoň ve věcech existenčního zájmu – tou pomoc Ukrajině kvůli širší bezpečnosti na kontinentu rozhodně je – půjdou dál a nebudou čekat na souhlas všech.

Analytici se shodují, že jisté omezení jasně menšinových postojů může Evropu posunout k větší efektivitě, která by ji jako celek udělala mocností multipolárního světa vedle USA a Číny.

Samotní Evropané jsou v názoru na to, jestli je to možné, rozdělení na dva v podstatě shodné celky. Dvaačtyřicet procent jich v průměru věří, že Evropská unie může být těmto dvěma mocnostem konkurenční, opačný názor má o jeden procentní bod více respondentů.

I v tom je ale Evropa vnitřně rozdělená. Zatímco Estonci, Portugalci nebo Španělé zastávají první názor, Poláci, Britové a Francouzi v silnou pozici Unie nevěří.

A tak se hledají alternativy, které v zásadě bruselskou úroveň obcházejí. Například nově zvolený pravděpodobný německý kancléř Friedrich Merz chce s Francií a Velkou Británií jednat o využití jejich jaderných zbraní.

Německo jako první země, kde se již konaly volby zasazené do reality nového trumpovského světa, nicméně ukazuje, že nyní pro Evropu skutečně nastal čas se probudit.

Velmi významný je slib obejití ústavně zakotvené dluhové brzdy. Konzervativní unie CDU/CSU a sociální demokraté z SPD se chystají kvůli výdajům na obranu vytvořit fond o objemu 500 miliard eur (12,5 bilionu korun).

Stejně jako je případné využití francouzských jaderných hlavic bezprecedentní a ještě donedávna nemyslitelné.

Oba kroky ukazují, že alespoň některé evropské země jsou odhodlané v nové situaci, v níž americká administrativa zpochybňuje pomoc Ukrajině a podporuje antiestablishmentové síly, činit důležitá rozhodnutí.

A další poměrně bezprecedentní krok, obejití Maďarska všemi ostatními zeměmi společenství - učiněný i přes rozdílné názory na Donalda Trumpa či budoucnost Ukrajiny - zase dává věřit, že tento trend může být v Evropě silný.

Je velmi brzy předvídat, co se skutečně stane, ale válka na Ukrajině a Trumpovo prezidentství Evropu nutí k jednotě. Ta tak má šanci - jak nedávno na X napsal Trumpův důvěrník Musk - být opět skvělá. MEGA!