Mnoho dětí v Charkově umřelo hlady, říká český dobrovolník

Jan Heřmánek je členem česko-ukrajinské nevládní organizace Team 4 Ukraine – Tým pro Ukrajinu – se kterou se už několikrát vydal do válkou zasažené země. Teď připravuje v Česku další projekty a při té příležitosti vznikl i následující rozhovor.

Heřmánek je voják v aktivní záloze a když vypukla válka, tušil, jak to na Ukrajině vypadá. S týmem je v akci od prvních dnů invaze. Podílí se na dodávkách materiální pomoci pro ukrajinskou armádu, nemocnice, ale i pro obyčejné lidi. Pomáhají i se zdravotnickým výcvikem pro ukrajinskou armádu.

„Na začátku války jsme vojákům vozili helmy, vesty, pozorovací přístroje a další vybavení, které jsme sháněli od dárců nebo pořizovali za finanční prostředky. Nyní zařizujeme sanitky a elektrické přímotopy. Ty zase putují na dětskou kliniku v Chersonu,“ vypráví Heřmánek.

Výjezdy mnohdy tým riskuje vlastní životy. „Prostě nám nestačilo jenom sedět doma a posílat nějaké peníze na transparentní účet, chtěli jsme udělat něco víc,“ vysvětluje voják. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví i o dokumentaci válečných zločinů nebo vypráví, jak jeho tým zachraňuje vojáky v polní nemocnici u Bachmutu.

Do půlky prosince jste působili na Ukrajině, nyní jste v Česku. Jak probíhá návrat do běžné reality?

U mě je rozhodně ten předěl veliký, protože mám tři malé děti a čeká mě vždy velké vítání. Opravdu si to užívám, protože se vracím z místa, kde je válka, utrpení a jsem svědkem spousty situací, které na mě působí. Takže ten návrat je vždycky taková tvrdá facka, protože tady lidé řeší svoje „malé“ problémy, z pohledu člověka, který se vrátil z války, až malicherné.

Co vás vedlo k tomu dělat dobrovolníka?

Nestačilo mi jenom sedět doma a posílat peníze na transparentní účet, chtěl jsem s ostatními udělat něco víc. Jsem dlouhou dobu vojákem v aktivní záloze a dokázal jsem si představit, co se tam zhruba děje, jak to může vypadat v bojových zónách.

Viděl jsem, že hlavně na začátku války byli ukrajinští vojáci špatně vybavení, neměli vesty, helmy, základní vybavení, takže jsme to tam s Týmem pro Ukrajinu začali vozit spolu s humanitární pomocí. No a jak to člověk jednou nasaje, když to řeknu takhle hloupě, tak ho to nutí prostě nepřestat, protože vidí, jak ti lidé trpí, potřebují pomoc a jsou za ni vděční.

A pak se vrátí domů, chvilku si užívá, že je doma s rodinou, a už zase přemýšlí, že se tady má dobře a tam jsou lidé, kteří stále potřebují pomoct.

Působíte v aktivních zálohách. Dá se na válku připravit?

Myslím si, že každý profesionální voják, který byl na jakékoliv misi, vám řekne, že připravený není. Máte lepší predispozice k tomu celou situaci zvládnout. Čím má lepší výcvik, tak má větší šanci se v té krizové situaci zachovat lépe, ale náročné je to vždycky. A dokud se člověk nedostane do těch krizových situací, kdy jde skutečně o život a zdraví vás nebo kamarádů kolem, tak neví, jak se v dané situaci zachová.

Kde v současnosti všude působíte? A kolik skupin na Ukrajině funguje?

Teď je nás zhruba dvacet a k tomu nám občas pomůže někdo jednorázově pro konkrétní akci. Na začátku nás bylo asi pět a postupně jsme se rozrostli. V týmu působí hodně vojáků v záloze, jsou tam i policisté a lidé z jiných ozbrojených složek, kteří pomáhají ve volném čase.

Co se týče skupin, v Bachmutu působí operace Fénix, která je specifická tím, že kluci v místě rotují po delším časovém úseku a vyloženě se starají o raněné, ať už civilisty nebo o vojáky z fronty.

Pak máme Petra Pojmana a Adama Syberu, kteří monitorují válečné zločiny a materiální škody na Ukrajině. Ti tam taky působí dlouhodobě. Zbytek týmu se věnuje jednotlivým operacím, tedy uceleným akcím, projektům pro nějakou jednotku nebo na nějakém místě. Rozdělujeme naši činnost na operace, aby to bylo přehledné i pro veřejnost.

Jak zjišťujete, co je kde potřeba?

Díky tomu, že na Ukrajině působíme od roku 2014, kdy jsme se zaměřovali hlavně na edukační projekty v oblasti bezpečnosti, máme tam své kontakty. Známe lidi na oficiálních místech i dobrovolníky, přímo ty lidi v krizových oblastech. Když od nich získáme informace, obratem se snažíme vše potřebné získat a dopravit to přímo k nim, ať už k civilistům v ostřelovaných oblastech nebo k jednotkám na frontě.

Jak probíhají konkrétní sbírky?

Když to uvedu na příkladech, tak na začátku války se sbíraly vesty, helmy a vybavení pro vojáky. Potom třeba drony ke sledování ruských tanků, aby na ně mohli Ukrajinci připravit léčky. To jsme sesbírali přímo od lidí. Ke mně domů se tak asi za 48 hodin přinesly věci zhruba za 2,5 milionu korun.

To bylo skvělé. Kluci z české střelecké veřejnosti přinesli svoje vybavení za velké peníze a dali nám svoji neprůstřelnou vestu, protože na Ukrajině ji potřebují víc než oni tady v Čechách. Takhle se to nastřádalo a my jsme to tam odvezli.

Teď je to třeba operace Sanitky 2, kde je to zase spíš o penězích, protože kupujeme vojenský Hummer H1, který vybavujeme, a připravujeme pro paramediky z Družkovky, kupujeme noční vidění a další věci, které oni potřebují.

V Chersonu se pak snažíme podporovat dětskou kliniku, která byla de facto vyrabovaná ustupujícími ruskými jednotkami. Chybí jim sanitky, vybavení, jsou tam rozmlácená okna od ostřelování kolem. S tím vším pomáháme. Teď sbíráme pro Cherson elektrické přímotopy, protože jim tam vypadává topení a zraněným dětem je prostě zima.

Chybí tam spousta věcí, Rusové ukradli inkubátory, ventilátory pro děti atd. Takže uvidíme, jak rychle se to podaří získat a podle toho budeme vyrážet nebo si pro ty věci přijedou oni sami. Rozhodneme se operativně.

Kam kromě Chersonu vyrážíte a co všechno nyní povezete?

Brzy bude vyrážet další rotace kluků z operace Fénix. V Bachmutu a blízkém okolí budou fungovat, když to shrnu vojenskou terminologií jako role 1 až role 2, takové lepší obvaziště, kam se stahují zranění vojáci i civilisti vyloženě z kontaktních zón.

Potom bude vyrážet další tým do Chersonu s vybavením. A očekávám, že během měsíce až měsíce a půl vyrazíme s operací Sanitky 2. Pokud se vše podaří, měla by odjet dvě až čtyři plně vybavená vozidla pro paramediky. Je to ukrajinská jednotka, která dělá tu samou práci jako kluci z operace Fénix, akorát to jsou přímo ukrajinští vojáci.

Zmínil jste sbírku na sanitku ve verzi Hummer H1, která proběhla v půlce prosince. V jaké fázi to nyní je?

Udělali jsme předvýběr vozidel, snažíme se vybrat ta, která jsou v Evropě, abychom na ně nemuseli čekat. Zároveň je otevřené jednání s americkou ambasádou, jestli by nebylo možné získat nějaké starší kusy ze základen v Německu.

Ale řekl bych, že na ně nečekáme, vybíráme i vozidla na trhu. Bohužel se cena rapidně zvedla. Auta, na kterých je třeba ještě pracovat, ještě loni stála v základu kolem 700 tisíc korun, dneska už okolo 800 tisíc až milionu, a to se ještě budou muset upravit.Záleží, jak se nám je podaří sehnat a vybavit.

Jde hlavně o noční vidění. V Bachmutu mají kluci z týmu zkušenost, že se v noci nedá jezdit na světla. Jakmile máte světla, Rusové po vás střílejí.

Jeden z vašich týmu se podílí na vyšetřovaní válečných zločinů a škod. Můžete to víc konkretizovat?

Na to by lépe odpověděl přímo Petr Pojman, ale do něčeho mě kluci přibrali, protože většinou se ty akce prolínají, není to nic izolovaného. Je to monitoring dopadů raket a bombardování. Jaké budovy byly zničené, co je poničené okolo, zda je vůbec možné, že byl útok cílený na vojenský cíl, ale prostě se netrefili kvůli nepřesnosti.

Ruským cílem je často zabít co nejvíce civilistů. Z jejich pohledu se vzdají tím dřív, čím víc budou svého nepřítele trápit. Na Ukrajině to úplně nefunguje. Lidé jsou naopak víc a víc zatvrzelí a Rusy víc nenávidí, protože tam páchají hrozná zvěrstva.

Další činností je pak odkrývání masových hrobů, rozhovory se svědky, nahrávání svědectví. Ideální je to co nejdřív po osvobození nějakých oblastí, dokud jsou ta svědectví ještě čerstvá a nezkreslená tím, že lidé mluví s mnoha novináři a působí na ně zprávy z okolí a pak se jim to plete dohromady a není to vypovídající.

S tím souvisí focení důkazů a další činnosti. Díky monitoringu pak můžeme informovat veřejnost a svět, co se tam skutečně děje. Že tam dochází ke podobným zvěrstvům, jako páchali nacisti za druhé světové války.

Ale primárně jde o sběr důkazů pro mezinárodní trestní tribunál, který sice zatím nevznikl, ale všechny mezinárodní organizace s ním počítají. Potom před ním budou muset vypovídat i lidé, kteří sbírali důkazy. A Petr Pojman je vystudovaný kriminolog, vyučoval na policejní akademii, tak ví, jak to má dělat.

Jak na místě vyšetřujete, jestli rakety na cíl dopadly úmyslně, nebo ne?

Je to sběr důkazů, konečný závěr z toho udělají ukrajinské složky nebo třeba i české, které se na tom také podílí. Kluci dostanou informaci, že někam dopadla raketa nebo nějaká puma. Vyrazí tam co nejdřív a nafotí to. Zjišťuje se, kde jsou úlomky dané střely, v jakém směru, odkud to přiletělo. Sbírají se úlomky střel, aby se dokázalo, komu patří. A mluví se se svědky.

Vyšetřovaní válečných zločinů musí být psychické náročné. Jak se s tím vyrovnáváte?

Není to jenom o těch válečných zločinech. Jel jsem na Ukrajinu hned v prvních dnech války a to bylo ještě období, kdy docela silně mrzlo na ukrajinsko-polských hranicích a byly ohromné fronty lidí, kteří se snažili utéct do bezpečí. Byli mezi nimi ti, kterým došel benzín v autě a stáli venku, přicházeli pěšky z velké dálky. Byly to ženy, co nesly miminka a za ruku další dvě děti apod. My jsme pak dostali informace, že lidé v těch frontách mrzli, včetně dětí.

Větší vliv na psychiku mají podle mě ty vedlejší dopady války, které vedou pak k tragickým událostem.

Uvedu příklad z ostřelovaného Charkova. Tamní matky z toho neuvěřitelného stresu ztratily mléko. Nemohly týdny vycházet ven z krytu, když někdo vyšel ven pro vodu, stříleli po nich. A my, když jsme tam přivezli pomoc, včetně sušeného mateřského mléka, tak jsme věděli, že to je třeba jenom pro třetinu z nich. Velká část těch miminek prostě pomřela hlady.

To působí depresivně, stejně jako ty válečné zločiny, rozbory mučení a další věci. Všechno to ale přebije motivace pomoct nějak ty okupanty z Ukrajiny vyhnat a těm lidem aspoň trošku odlehčit v té velice smutné situaci. Myslím, že každý z nás si pak ale bude muset o všem s někým promluvit a nějakým způsobem si to vnitřně rozebrat. Až bude po všem.

Jak to vnímají rodinní příslušníci? Jak často jste s nimi v kontaktu, když jste na Ukrajině?

Kluci z operace Fénix, kteří operují v linii dotyku, skutečně mobil někde nechávají nebo si minimálně vypínají lokaci, aby je nemohli rozpoznat díky mobilnímu signálu. To se naštěstí ruští vojáci nenaučili, takže si vesele telefonují, když jsou všichni shromáždění na jednom místě a prozradí se tak. Ale naši kluci si dávají pozor.

Ostatní skupiny se v nějakých pravidelných intervalech rodinám hlásí, takže to naštěstí není tak, že by ta rodina byla několik dní bez zprávy. Spíš jednou denně člověk pošle zprávu, že je v pořádku a kde je. I tak jsou rodiny jako na trní, ale třeba já mám velkou podporu. Moje žena je doma se třemi malými dětmi, takže je z mých výjezdů samozřejmě hodně špatná. Na druhou stranu, když jí řeknu, kam a co jedu dělat, chápe, že je to důležité. Ale nikdy sama neřekne, abych jel, říká, že je to na mně.

Četl jsem na vašich sociálních sítích, že jste stále v myšlenkách na Ukrajině a sledujete, co se tam děje. Kdy to pro vás na Ukrajině skončí?

Moje žena by mě někdy zabila za to, jak pořád něco dělám na telefonu, takže to můžu potvrdit. Za mě to skončí, až skončí potřeba pomáhat. A to bude, až se podaří vrátit hranice minimálně do stavu před 24. únorem loňského roku. Prostě vyhnat okupanty a vrátit to tam, kde to bylo, nebo ještě lépe osvobození celé Ukrajiny. Případně se Rusko rozpadne, protože už nebude mít silnou armádu.

V tu chvíli bych si řekl, že začnu pomalu utlumovat svou aktivitu. Teď je samozřejmě tak velká, že mi zasahuje do rodinného života i podnikání, do všeho. Ale můj prapradědeček taky bojoval proti nacistům a dělal, co bylo potřeba. My tady máme výhodu, že nám nepadají bomby na hlavu. Ale ve válce jsme, minimálně v té informační.

Bude to za chvíli rok od začátku války. Co se podle vás za tu dobu změnilo?

Jednou z mnoha věcí je velký krok dopředu, který udělala ukrajinská armáda. Už předtím se snažila třeba výcvik přiblížit západním armádám, ale teď se pohybuje světelnými roky dopředu, co se týče organizace i vybavení jednotlivců, jednotek. Na začátku bylo potřeba jim skoro všechno vozit a se vším pomáhat. Dneska, a to hrozně oceňuju, si jsou schopní říct, co přesně a kdy potřebují.

Dá se říct, že ukrajinská armáda vynikla v improvizaci a je to její silná stránka?

Rozhodně bych vyzdvihnul to, že Ukrajinci jsou velice schopní mistři improvizace a velice rychle se dokážou adaptovat na novou situaci. To je skvělá věc. Dneska už není nic tajného, že obránci Irpině, tedy jednotka o nějakých 100 až 150 lidech, město ubránili, protože oddělili Irpiň od Buči na říčce, přes kterou vedl most.

Většina lidí z té jednotky byla ze stavebních a podobně zaměřených firem. Když bránili město, zajeli do svých firem, vzali míchačky s betonem, které tam převrhli, udělali zátarasy, použili rypadla, aby udělali rychle zákopy. Jediný tank, který měli k dispozici, schovali vlastně do dvou budov, kde pomocí sbíječek udělali otvor pro dělo, aby tank vždycky jen vystřelil a zase se schoval.

A objevila se spousta dalších takových drobností, které ale vedly k tomu, že se mnohonásobně větší síle nepodařilo probít.

A překvapilo vás něco na ruské armádě?

Velmi mě překvapilo to pohrdání lidským životem. Píší o tom sice v mnoha memoárech naši veteráni z druhé světové války, ale já jsem do té doby, než jsem začal jezdit na Ukrajinu a viděl jsem, jak to vypadá v reálu, myslel, že to je hlavně ze strany velitelů, pro které nejsou nějací podřízení hodnota. Dostanou nové a je jim to jedno.

Ale oni i mezi sebou jsou naprosto lhostejní. Platí, že když je nějaký ruský voják zraněný, v mnoha případech se radši snaží dostat na ukrajinské linie, aby ho ošetřili a vzali do zajetí, než aby zůstal u svých. Tam hrozí to, že ho radši zabijí, než aby se o něho starali.

Další nepředstavitelná věc je, že se nestarají o své mrtvé. Klidně obědvají na mrtvolách lidí od sebe z jednotky, protože jim prostě přišlo fajn si tam sednout. Naprosto nepochopitelné deviantní chování.

A samozřejmě jsme hrozně přeceňovali ruskou armádu. Je to velké překvapení pro spoustu lidí, vědělo se o nějakém šlendriánu, že mnoho věcí je Potěmkinova vesnice a nefunguje. Ale řekl bych, že žádného analytika nikdy nenapadlo, že je to tak monstrózní problém.

A co se za ten rok změnilo z pohledu obyčejných lidí?

Když jsem tam byl úplně na začátku války, tak mě strašným způsobem zasáhlo lidsky, jak byli všichni, s kým jsem se potkal, odhodlaní se bránit do roztrhání těla, ale zároveň bylo vidět, že vůbec nevědí, jak to dopadne, jestli padne Kyjev, nebo ne. Ale to odhodlání a spolupráce napříč národem tam byly úžasné.

A dneska vidím posun, že jsou sice unavení z toho, jak dlouho to trvá, ale kromě odhodlání mají i vidinu toho, že můžou zvítězit.

Jaké jsou plány vašeho týmu v roce 2023?

Připravujeme projekt, bude mít myslím velký dopad, ale bude taky poměrně nákladný, a to je odminování Ukrajiny. Jsou mezi námi i vojáci a někteří z nich jsou ženisté, takže chceme v rámci jednoho projektu připravit set vybavení pro pyrotechniky, včetně odminovacího kompletu Božena. To je takový malý traktůrek, řekněme s hrably, který vykopává miny. Když nějaká exploduje, tak se zničí jenom část toho hrabla. To se vymění a pokračuje se dál. Je to poměrně efektivní nástroj jak odminovat větší plochy.

My si chceme potom vybrat oblast, kterou bychom vyčistili od nástražných výbušných systémů. Na Ukrajině je teď mnohonásobně víc min, než bylo v bývalé Jugoslávii. A to je věc, která stále zabíjí. Když jsme byli v Izjumu a monitorovali jsme tam to pohřebiště, tak ten samý den nedaleko dva důchodci šlápli na minu a na místě byli mrtví.

Viděl jste na Ukrajině masové hroby, poničená města nebo válečné útrapy civilistů. Jak vnímáte téma války v prezidentské kampani v České republice?

Přijde mi naprosto směšné, když někdo tvrdí, že nás prezident, který k tomu nemá ani pravomoce, zavede do války. Navíc my všichni samozřejmě válku nechceme, a tím spíš to platí pro lidi, kteří vědí, co válka obnáší. Je to za mě hnusné zneužití toho, co se děje, a de facto budování politické kariéry na mrtvolách vojenských obránců a civilistů.