NATO se kvůli Ukrajině vrhlo do pasti. Bushův plán neuspěl

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Věříme, že současná snaha Spojených států o rozšíření NATO je politická chyba historických rozměrů. Rozšiřování NATO by přineslo snížení bezpečnosti členů Aliance a ohrožení stability v Evropě,“ stojí v otevřeném dopise, který 26. června 1997 poslalo americkému prezidentu Billu Clintonovi 50 expertů na zahraniční politiku. A nebyli to žádní od reality odtržení akademici. Byli mezi nimi bývalí ministři obrany, náměstci ministra obrany, senátoři, vysocí armádní důstojníci.

V minulém dílu naší minisérie k výročí vstupu Česka do NATO jsme sledovali diskuse o smyslu Aliance do roku 1990, kdy došlo ke sjednocení Německa a vstupu jeho východní části do NATO. Nyní se zaměříme na téma dalšího rozšiřování NATO na východ. Je to na výsost aktuální téma, protože ruský prezident Vladimir Putin tvrdí, že útok na Ukrajinu je mimo jiné právě odpovědí na expanzi NATO.

Pokud by to tvrdil jen agresor a diktátor, mohli bychom to přejít jako součást válečné propagandy a hybridní války. Problém s unáhleným rozšiřováním NATO má ale i řada západních odborníků a politiků.

Tak jak to je: Kde jsou bezpečné a smysluplné hranice NATO?

Názory na případné rozšiřování NATO se po rozpadu sovětského impéria mezi západními politiky výrazně lišily. Byly tu pragmatické důvody – snaha nedráždit nástupnické Rusko, které se těžce vyrovnávalo se sjednocením Německa a odchodem z jeho východní části.

Nový americký prezident Bill Clinton nastoupil v roce 1993 do úřadu s programem Russia First (Rusko na prvním místě). Korektní vztahy s Ruskem měly zajistit budoucí stabilitu v Evropě a pokrok v jaderném odzbrojování. Rozšiřování NATO Clinton zpočátku odmítal.

Postupně se – zjednodušeně řečeno - začaly vyhraňovat tři základní názorové okruhy ohledně budoucnosti NATO. „Idealistická“ vize sdílená i některými liberálními ruskými politiky považovala NATO za překonané. Mohlo zaniknout podobně jako Varšavská smlouva. Nahradit ho měl projekt kolektivní evropské bezpečnosti „od Atlantiku až po Ural“.

Pak tu byl pragmatický přístup, který doporučoval zachovat NATO ve stávající podobě a rozšiřování měl za příliš nákladné a zbytečné. Budoucí evropská a globální bezpečnost měla být založena na demokratickém vývoji bývalých sovětských satelitů, sovětských republik a Ruska samotného.

Nakonec se ale prosadila třetí možnost, plán „vítězů studené války“ na rozšiřování NATO směrem na východ. Území mezi Německem a západní hranicí Ruska se tak stalo polem, na němž se odehrával střet o strategickou převahu v Evropě.

V září 1993 poslal ruský prezident Boris Jelcin představitelům NATO dopis, ve kterém připomínal, že Moskva nesouhlasí s jakýmkoli rozšiřováním Aliance na východ. Pokud k němu dojde, bude Rusko usilovat o vytvoření obranné organizace ze států bývalého Sovětského svazu.

I Jelcinův názor na NATO se měnil, a to v opačném směru než ten Clintonův. Ještě v srpnu 1993 na návštěvě Česka, Polska a Maďarska proti jejich případnému členství v NATO nijak zásadně nevystoupil. Doma ale narazil na tvrdou opozici, která NATO považovala za zásadní hrozbu pro zájmy Ruska. A postavil se proti rozšiřování.

K osobnostem, které varovaly před expanzí NATO, se připojil i „intelektuální otec“ americké zahraniční politiky v době studené války Goerge Kennan. V rozhovoru pro The New York Times v roce 1998 k rozšiřování NATO Kennan říkal:

„Myslím, že je to začátek nové studené války. Rusové budou reagovat odmítavě a to ovlivní jejich politiku. Myslím, že je to tragický omyl. Nebyl pro to přitom žádný důvod…“

Varování bývalých politiků a odborníků už na věci nic nezměnilo. 12. března 1999 se členskými státy NATO staly Česko, Maďarsko a Polsko. Z jejich pohledu to byla garance cesty „zpět na Západ“, garance bezpečí před Ruskem, kterému se během deseti let nemohly naučit důvěřovat.

A byl v tom i kus triumfalismu vítězů studené války, chuť odvety. „Jen ať se ruští generálové rozčilují,“ říkal v roce 1993 polský prezident Lech Wałęsa Billu Clintonovi. „Atomovou bombu sem stejně nepošlou.“

Tehdy ta slova zněla sympaticky a především realisticky.

V roce 1999 zároveň NATO nabídlo členství dalším bývalým sovětským satelitům včetně tří pobaltských republik, které byly do roku 1990 přímo součástí Sovětského svazu. 29. března 2004 se členy NATO staly Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Eskalaci napětí mezi Ruskem a NATO ale oddálily teroristické útoky z 11. září 2001 a následující spolupráce ve „válce proti teroru“.

Americký prezident George Bush mladší viděl v novém ruském prezidentu Putinovi spojence v boji proti islámským teroristům, což v praxi znamenalo, že mu ponechal volnou ruku v brutální likvidaci odporu v Čečensku. Zatímco on válčil v Afghánistánu a Iráku.

Že Rusku dochází trpělivost, signalizoval Putin na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. „NATO posunulo svoje pozice na naše hranice,“ říkal Putin. „Rozšiřování NATO je vážná provokace, která snižuje úroveň vzájemné důvěry. Máme právo se ptát: Proti komu ta expanze míří? A kde jsou ujištění, která učinili naši západní partneři po zániku Varšavské smlouvy?“

Další rozšiřování NATO ale nezastavila Putinova silná slova, nýbrž spor uvnitř Aliance samotné. Na bukurešťském summitu NATO v roce 2008 se prezident Bush snažil prosadit, aby Aliance nabídla členství Gruzii a Ukrajině. Narazil ale na zásadní odpor Německa a Francie, které na svoji stranu navíc získaly i státy Beneluxu, Maďarsko a Itálii.

Bushův ministr obrany Robert Gates ve svých pamětech o snaze dostat Gruzii a Ukrajinu do NATO píše jako o kroku, který „lehkovážně ignoruje to, co Rusko považuje za svoje zásadní národní zájmy.“

Odpůrci rozšiřování NATO na východ mluvili o „nepřímé úměře“ takového projektu: Čím víc se bude NATO blížit k hranicím Ruska, tím nestabilnější bude situace v Evropě a paradoxně budou ve větším ohrožení i nové členské státy. Poukazovali na to, že nelze ignorovat strategické zájmy Ruska a nemá smysl hrát si na to, že Rusko na západní expanzi nebude reagovat.

S plnou silou se to projevilo až v případě Ukrajiny. Západ sice nebyl jednotný v otázce budoucího členství Ukrajiny v NATO, ale sám sobě zároveň vytvořil neprodyšnou past.

Typicky se to projevilo při návštěvě bývalé německé kancléřky Angely Merkelové v Moskvě v roce 2008. Merkelová sice odmítla Bushův plán na ukrajinské členství v Alianci, zároveň ale Putinovi zopakovala, že Moskva nemá nárok na právo veta ohledně rozšiřování NATO.

Jak to jde dohromady? Část členských států nechce Ukrajinu v NATO, zároveň ale nechává dveře otevřené. Musí. Jinak by to znamenalo ústupek Putinovi a zradu opakovaně deklarovaných západních hodnot: Každý stát se může svobodně rozhodnout, k jakému společenství chce patřit. Nikdo mu nemůže diktovat, jakým směrem se má ubírat.

Podle amerického historika Jamese Goldgeiera to byl „nejhorší kompromis na světě“ – Ukrajina se snad někdy v budoucnu může stát členem NATO, ale nebyl stanoven žádný pevný harmonogram.

Vede to k extrémně napjaté a křehké situaci. Pro Rusko je Ukrajina nepřekročitelnou hraniční „červenou linií“. Pro Západ je testem důvěryhodnosti jeho zahraniční politiky. A sama Ukrajina je chudá země procházející ekonomickou krizí, zatížená obrovskou mírou korupce a procházející opakovanými krizemi politickými. Je hluboce rozdělená a politici ji někdy vedou směrem k Rusku, jindy směrem k EU a NATO.

Bylo v silách ruských, ukrajinských a západních politiků tu situaci vyřešit kompromisy a diplomatickou cestou?

Od vpádu Ruska na Ukrajinu 24. února 2022 je ta otázka bohužel bezpředmětná.