NATO po nástupu Trumpa skončilo, teď je to jen na nás, říká Edward Lucas

Od konce druhé světové války platilo, že je ve světě zřejmě jen málo pevnějších spojenectví než vazba mezi Spojenými státy a evropskými demokraciemi. Severoatlantická aliance přetrvala i po konci studené války, kdy musela hledat svůj nový smysl. Ostatně na konci 90. let zakotvila svou bezpečnost v NATO i Česká republika.

Po letošním návratu Donalda Trumpa do Bílého domu však Aliance zažívá nebývalý otřes. Americký prezident prolamuje dosud většinově jednotný postoj vůči Rusku válčícímu na Ukrajině a evropští partneři kvapně hledají cestu, jak se hrozbě ze strany režimu Vladimira Putina postavit v nejhorším případě sami.

Střízlivý pohled na stav transatlantických vztahů nabízí britský novinář a bezpečnostní expert Edward Lucas. V rozhovoru, který poskytl pro zpravodajský podcast 5:59, se ho nejprve ptáme na dokument, který má podle Trumpa otevřít cestu k míru na Ukrajině.

Pane Lucasi, po roztržce mezi lídry USA a Ukrajiny z minulého týdne se nyní zdá, že ostře sledovaná dohoda o nerostných surovinách je opět ve hře. Jak vůbec americký návrh vnímáte? Má z pohledu Ukrajiny smysl?

Myslím, že bychom především měli vést v patrnosti, že se v těch údajných nalezištích (surovin na Ukrajině) pravděpodobně nic nenachází. Všechno to vychází ze sovětských geologických průzkumů prováděných v 60. letech, kdy se údaje zcela běžně nafukovaly nebo úplně vymýšlely. Takže bavit se o tom, že se na Ukrajině pod zemí nachází ložiska vzácných minerálů v hodnotě 500 milionů, miliard nebo dokonce bilionů dolarů, je jako obdivovat divadelní rekvizitu. Nic reálného na tom být nemusí.

Ve skutečnosti tady podle mě jde o to, že si Trumpova administrativa chce naklonit Rusko a hledá způsob, jak z války na Ukrajině odejít alespoň se zdáním mírové dohody, aby se mohla věnovat svým další záměrům a cílům. A my bychom neměli příliš ulpívat na detailech, jako je tento, protože je mnohem důležitější a závažnější vnímat celkový obrázek.

Takže ta diskutovaná dohoda by podle vás neochránila Ukrajinu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ potažmo další východoevropské země –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ před případným ruským útokem v budoucnu?

Představa, že válkou zasažená Ukrajina se nějakým zázrakem stane bezpečnější tím, že v ní budou investovat americké společnosti, je naprosto iluzorní. A měli bychom tyto nápady ze svých hlav co nejrychleji vypudit. To, k čemu ve skutečnosti dochází, je konec atlantické aliance, konec NATO a ten nejradikálnější zlom ve světové geopolitice za posledních 70 let. Na to bychom se měli zaměřovat, a ne na mikrodramata, která se odehrávají mezi Trumpem a Zelenským.

Vy se dlouhodobě věnujete dění ve střední a východní Evropě a také v Rusku. O jaký typ záruk by tedy Evropa měla usilovat, aby na Ukrajině zavládl spravedlivý a zároveň udržitelný mír?

Myslím, že je čirou fantazií představa, že se někde nahoře vznáší duhový jednorožec představující vidinu všeobecného a udržitelného míru na Ukrajině, která bude žít ve svobodě a blahobytu, zatímco se Moskva spokojí s oblastmi na východě, které sama zpustošila.

Neřešíme ve skutečnosti ukrajinský problém –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ řešíme problém ruský, a válka na Ukrajině je jeho symptomem. Rusko se nezastaví, pokud k tomu nebude přinuceno. A tato takzvaná mírová dohoda Putina nezastaví, nepřinutí ho si uvědomit, že imperialismus a militarismus jsou zavrženíhodné. Naopak si řekne: Vida, funguje to, tak co dalšího provedu?

A jak rozumíte tomu neustále se měnícímu postoji Donalda Trumpa k Volodymyru Zelenskému?

Víte, já si opravdu nemyslím, že bychom se měli nechat rozptylovat těmi mikrodramaty v Oválné pracovně, tím, kdo co tweetoval, kdo co prohlásil, kdo komu skočil do řeči, kdo má co podepsat… To všechno jsou jen rušivé zvuky kolem, nepodstatné věci na povrchu.

Je třeba vnímat celkový obrázek. A ten je takový, že Spojené státy hlasovaly na půdě OSN s Ruskem a Severní Koreou ve věci, která se týká války a míru v Evropě. A hlasovaly proti svým nejstarším a nejbližším spojencům. Poté je tu třeba moment, kdy americký ministr obrany Pete Hegseth přikázal ozbrojeným silám, aby se zdržely jakýchkoliv útočných kybernetických operací proti Rusku.

To vše Putin vítá s maximálním uspokojením. Trump si přeje být přítelem Ruska a lidé kolem něj otevřeně říkají, že Spojené státy musí šetřit své síly, nemohou zajišťovat evropskou bezpečnost v první linii, dokonce zřejmě ani jako záloha. A že se musí soustředit na své domácí problémy a pokud už se budou někde v zahraničí angažovat, potom jako spojenci Izraele nebo při zadržování Číny na východě. To je to, na co bychom se teď měli zaměřit.

Naší zodpovědností jako Evropanů je postavit se k tomu čelem. Neztrácet čas nekonečnými spekulacemi o každém drobném záchvěvu v americké politice a uvědomit si, že nás je dohromady půl miliardy a náš kolektivní HDP přesahuje 20 bilionů dolarů. Jsme dostatečně bohatí a silní na to, abychom se postarali o svou vlastní bezpečnost. Tak to pojďme udělat.

Jak tedy ve světle toho, co zmiňujete, hodnotit dosavadní odpověď Evropy na postup administrativy Donalda Trumpa? Například Evropská komise představila plán na uvolnění financí na vyzbrojení evropských zemí, je tu snaha o společný diplomatický postup i další věci…

Zaprvé je potřeba říct, že to bude velmi drahé a riskantní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a možná to nebude fungovat. A je to naše vina. Neměli bychom obviňovat Donalda Trumpa z chyb, kterých jsme se sami dopustili.

Nebyl to Trump, kdo nás přiměl v devadesátých a nultých letech snižovat obranné rozpočty. Nebyl to Trump, kdo nás donutil otevřít naše energetické systémy ruskému plynu. Není to Trump, kvůli komu jsme závislí na dodavatelských řetězcích, v nichž dominuje Čína. Není to Trump, kdo má na svědomí, že se naše politické systémy vzdálily občanům. Není Trumpova vina, že jsme otevřeli dveře dezinformacím a hybridní válce a že do našich politických systémů začaly proudit špinavé peníze. To jsou všechno věci, které jsme si způsobili sami, protože jsme byli hloupí, naivní a nejvíc ze všeho chamtiví.

Teď se musíme vypořádat s důsledky. Myslím, že to můžeme zvládnout. Ale nebude to snadné a já ohledně toho vůbec nejsem optimista. Jsem rád, že to máme ve svých rukou, ale pokud jde o šance, že to skončí úspěchem, nevidím to optimisticky.

Jak se tedy má Evropa postavit nejen Rusku, ale teď také Donaldu Trumpovi? Mají za ním evropští lídři dál jezdit do Bílého domu a nosit mu dárky, jak to on sám očekává? Nebo se mají chovat jinak?

Měli bychom se snažit udržet Američany v Evropě co nejdéle to bude možné, protože každý další měsíc, týden, den –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vlastně každá další minuta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdy tu zůstanou, nám dává trochu více času. Když se nám třeba podaří udržet americké vojáky v Polsku do konce letošního roku, je to lepší, než aby odešli už příští týden.

Podle mě ale musíme ukázat odhodlání, které je jednou z nejdůležitějších součástí odstrašení. Skutečnou obranu jsme nezačali budovat včas. Nemáme vojenské síly, nemáme instituce. To vše nám chybí. Na obranu Ukrajiny nebo pobaltských států proto potřebujeme budovat něco ve stylu studené války –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se stovkami tisíc vojáků, těžkou výzbrojí, logistikou, letectvem, protivzdušnou a protiraketovou obranou, výzvědnými a průzkumnými prostředky a vším dalším. A snad bychom to mohli zvládnout během příštích deseti let.

Takže se do značné míry spoléháme na odstrašení. Máme v našem arzenálu některé poměrně silné zbraně a je klíčové ukázat, že máme politickou vůli je také použít. To nám dá tu největší šanci, že příštích deset let zvládneme.

Proto si myslím, že je velmi důležité, aby v Evropě vznikaly „koalice ochotných“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo chcete-li schopných či rozhodných států, které si uvědomují hrozby a které se vůči Rusku budou prezentovat jako někdo, kdo je ochotný velmi tvrdě bojovat, a v případě svého napadení také útočníkovi způsobit obrovské škody.

A je to stále NATO, pod jehož hlavičkou bychom měli projevovat to odhodlání a rozhodnost, o kterých mluvíte? Nebo se Evropa má chovat tak, jako by Aliance kvůli postoji Donalda Trumpa už ani neexistovala?

NATO skončilo. Smyslem Severoatlantické aliance byl mix institucionálních a dalších uspořádání, které zapojovaly americkou bojovou sílu do obrany Evropy. A ve chvíli, kdy tato síla na kontinentu nebude, většina plánů NATO ztratí smysl, většina výborů NATO nebude mít o čem jednat a většina velitelství NATO nebude mít čemu velet. Asi se sice dál budeme co nejdéle držet této fikce, ale bude se to podobat vyznavačům náboženství, jehož zakladatelé odešli a už praktikují nějakou jinou víru.

Podle mě zřejmě potřebujeme NETO, tedy North European Treaty Organization (Organizaci Severoevropské smlouvy neboli Severoevropskou alianci, pozn. red.). Nejsem sice úplně přesvědčený o příspěvku Španělska, Portugalska a Itálie ke společné bezpečnosti, ale země severní a střední Evropy většinově chtějí zůstat svobodné a v bezpečí a jsou ochotné pro ten účel vynaložit patřičné peníze.

Budeme však potřebovat způsob, jak tyto státy propojit s dalšími spojenci. A nejde jen o Kanadu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ můžeme uvažovat o Jižní Koreji, Japonsku, možná i o Tchaj-wanu a dalších. Všichni dohromady bychom se pak mohli zabývat tím, jak využít náš společný finanční, politický, diplomatický a technologický vliv k záchraně naší bezpečnosti při tomto katastrofickém vývoji.

Jedním z nejviditelnějších evropských lídrů je teď zřejmě britský premiér Keir Starmer, který jedná s Trumpem, zároveň ale například svolal summit věnovaný Ukrajině. Proč se rozhodl pro tak aktivní roli, když Velká Británie není ohrožená Ruskem tak napřímo jako třeba státy v Pobaltí?

Jsme ale přímo ohroženi Amerikou. To je ta zásadní věc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se Spojenými státy je Británie úzce propojená ve dvou rovinách. Tou první je oblast špionáže. Britské a americké tajné služby ve skutečnosti fungují v rámci jednoho systému, jako kdyby patřily do stejné země. Je to jeden z faktorů, na jejichž základě Británie sahá po statusu supervelmoci –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo alespoň, řekněme, poloviční supervelmoci. Máme totiž k dispozici obrovské množství zpravodajských zdrojů a informací.

Ještě důležitější oblastí jsou poté jaderné zbraně, protože Británie jako nosiče pro své jaderné hlavice využívá balistické rakety Trident, které se vyrábějí ve Spojených státech a Američané také provádějí jejich pravidelnou údržbu. Pravděpodobně by je bylo možné použít nezávisle, ale nemůžeme si tím být absolutně jistí. Takže naše nezávislá odstrašující síla není tak nezávislá, jak si asi myslíme.

Pro Velkou Británii je proto životně důležité, abychom se nedostali do fáze, kdy Donald Trump řekne, že už v této jaderné dohodě nechce dál pokračovat. Já doufám, že vznikají plány, jak se toho problému zbavit, ale v této chvíli jsme tak trochu v pasti. Jde o nejdůležitější a také nejdražší součást naší obrany a systému odstrašení, která ale do značné míry závisí na Spojených státech.

Nemáme tedy jinou možnost, než se snažit o zachování dobrých vztahů se Spojenými státy. A možná během toho všeho dokážeme udělat také něco dobrého pro naše evropské spojence a Ukrajince.

V tomto duchu je pozoruhodné, že Starmerova návštěva v Bílém domě na konci února dopadla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ alespoň navenek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe, než tomu bylo v případě jiných evropských politiků. Odkud se bere respekt Donalda Trumpa vůči britskému premiérovi?

Myslím, že lichotky vždy zafungují. A také naši diplomaté odvedli velmi dobrou práci, když se spřátelili s lidmi na Trumpově „dvoře“. Máme dobré osobní vztahy. Britský ministr zahraničí David Lammy si dobře rozumí s americkým viceprezidentem J. D. Vancem. A Británie je také zřejmě jedinou spojeneckou zemí, o níž smýšlejí pozitivně lidé z MAGA (neformálního hnutí vyznávajícího Trumpovou politiku dle hesla „Udělejme Ameriku znovu skvělou“, pozn. red.).

Začínáme tedy s trochou pozitivního kulturního kapitálu, zatímco téměř všichni ostatní spojenci začínají s negativním kulturním kapitálem. Trump si například myslí, že Evropská unie je „velmi špatná“ a je rád, že jsme ji opustili. Británie proto má s čím pracovat.

Ale myslím si, že to je nakonec většinou povrchní. My se jen snažíme udržovat zdání, že naše „manželství“ s USA stále drží a funguje, i když víme, že jeho základy se posunuly způsobem, který jde výrazně v náš neprospěch.

Je současná angažovanost premiéra Starmera v evropské politice něco, co bychom měli považovat za trvalejší jev? Má pro to od Britů podporu?

V britském postoji vůči Evropě došlo k obrovskému posunu. I lidé, kteří nejvíce podporovali brexit a volali po spojení se Spojenými státy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ protože „Atlantik je užší než kanál La Manche“, jak zní otřepané rčení –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ si nyní uvědomují, že je to nesmírně obtížný a nepříjemný vztah.

Tito zarytí zastánci transatlantické vazby nyní také říkají, že jedinou nadějí je udržet se co nejblíž Evropě. A v evropských hlavních městech je to opětované. Myslím, že úředníci Evropské komise jsou vůči Británii stále trochu podezíraví, ale vidíme velmi vřelé vztahy s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a pravděpodobným budoucím kancléřem Německa Friedrichem Merzem.

Severské a pobaltské země mají Brity velmi rády a jsou zklamané, že neděláme víc. Ale jsou nadšené, že děláme aspoň něco. Myslím, že jsme skutečně svědky jakéhosi zásadního přenastavení vztahů Británie s Evropou, které je založené především na bezpečnosti a obraně.

A je reálné, že by Velká Británie v dohledné době znovu požádala o členství v Evropské unii?

Nemyslím si, že je to na stole. V současné krizové situaci přemýšlíme o mnohem podstatnějších věcech. Otázkou třeba je, co budeme dělat s jaderným deštníkem a jestli na tom můžeme spolupracovat s Francií. Nebo také jak se odpoutáme od vojenských dodavatelských řetězců ve Spojených státech.

Některé z nejdůležitějších zbraní v Evropě jsou totiž závislé na amerických technologiích, nefungují bez nich. Což je strašlivé zjištění pro každou zemi, která si nakoupila drahá těžítka za miliardy amerických dolarů v podobě letounů F-35. V podstatě jde o počítač s motorem a zbraněmi, který závisí na podpoře softwaru.

Pokud ale Evropu čeká boj s Ruskem a Američané řeknou, že si nepřejí, aby se jejich zbraně využívaly v nějakém pohraničním střetu v Evropě, nasednou naši piloti do svého luxusního amerického bitevníku, stisknou tlačítko pro spuštění a stroj jim ohlásí: Obraťte se, prosím, na výrobce. Takže nevím, jestli si veřejnost uvědomuje, jak hluboká současná krize je.

Musíme se pokusit ten požár uhasit. A skutečně musíme být schopní alespoň na základní úrovni nepřátele zastrašit už během dalšího roku. V opačném případě další nenasytné kroky Ruska nepovedou na Ukrajinu, ale do zemí NATO, a my budeme po rozpadu transatlantického bezpečnostního uspořádání čelit i konci toho evropského.