Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
„I když se tomu věnuji už pět let, jen pomyslet na to je pro mě stále velice znepokojivé a traumatizující,“ řekla Seznam Zprávám ukrajinská dokumentární fotografka Zoya Shu.
Během své práce slyšela nespočet příběhů Ukrajinců, kteří se dostali z ruského zajetí, kde zažili týrání. „Pokud bych vám do detailu popsala, co všechno jim dělají, myslím, že by spousta lidí ten článek nedočetla,“ podotkla. „Je to víc než znepokojující.“
Na rozsah špatného zacházení, jemuž ukrajinští váleční zajatci v ruských věznicích čelí, čím dál hlasitěji upozorňují ukrajinské i mezinárodní orgány.
Generální prokurátor Andrij Kostin v polovině října uvedl, že fyzické či psychické mučení zažilo devět z deseti ukrajinských zajatců. V jednom z dalších projevů se pak zmínil o 124 zajatcích, které Rusové popravili na bojišti.
Hlášení o popravách, mučení a špatném zacházení přijímají ukrajinské úřady pravidelně, v posledních měsících ovšem jejich počet vzrostl, napsal server The Kyiv Independent.
Okupanti neznají meze, tvrdí ombudsman
Ukrajinou před pár dny otřáslo video zachycující popravu neozbrojeného a zraněného ukrajinského vojáka. „Okupanti neznají meze cynismu a krutosti,“ reagoval na telegramu ombudsman Dmytro Lubinec. „Jedná se o porušení Ženevských úmluv, mezinárodního humanitárního práva, zákonů a válečných zvyklostí.“
Třetí ze čtyř Ženevských úmluv, která stanovuje pravidla pro zacházení s válečnými zajatci, uvádí, že je s nimi třeba zacházet lidsky, přiměřeně je ubytovat a poskytnout jim dostatek jídla, oblečení a lékařské péče.
Na to, že jsou ukrajinští váleční zajatci během ruské války mučení, špatnému zacházení a nelidským podmínkám vystavení „rozsáhlým a systematickým způsobem“, zkraje října ve své zprávě poukázal i Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR).
„Od loňského března jsme vyslechli 174 ukrajinských válečných zajatců, včetně pěti zdravotníků, a téměř každý z nich nám poskytl věrohodné, spolehlivé a podrobné svědectví o mučení a krutém zacházení,“ uvedla šéfka mise OSN pro monitorování lidských práv na Ukrajině Danielle Bellová.
„Popsali, že byli vystaveni široké škále metod mučení nebo špatného zacházení. Opakované metody zahrnovaly: surové bití, elektrické šoky, dušení, dlouhodobé stresové polohy, nadměrné cvičení, spánkovou deprivaci, předstírané popravy, vyhrožování jednotlivci nebo jeho rodině vážným násilím a ponižování,“ píše se ve zprávě.
Většina dotazovaných podle OSN během zajetí pobývala na více místech, což „umožnilo zaznamenat a analyzovat 708 případů internace“. Vyšetřovatelé OHCHR rovněž hovořili s rodinnými příslušníky zajatců, právníky či úředníky. K dispozici měli i fotografie a videa.
Podle zprávy 68 procent dotázaných válečných zajatců zažilo „sexuální násilí, mučení a špatné zacházení ve všech fázích zajetí“. Docházet k němu mělo rutinně denně nebo týdně a pokračovalo po celou dobu věznění, někdy až tři roky. To podle ní svědčí o tom, že dozorci o mučení věděli.
„Násilí bylo pravidelné - pokaždé, když jsem opustil celu, šel na dvůr, do sprchy nebo při kontrole. Musel jsem stát s široce roztaženýma nohama a byl bit a taserován. Kopali mě do rozkroku. Říkali, že to dělají proto, abych nemohl mít děti,“ vypověděl jeden z propuštěných Ukrajinců.
Pochybení na druhé straně
K případům mučení a špatného zacházení dochází podle OSN i na straně Ukrajinců - 104 z celkem 205 ruských válečných zajatců oslovených v březnu 2023 uvedlo, že se „v prvotních fázích svého zajetí“ setkalo s fyzickým násilím, bitím a výhružkami smrti.
Bellová ale upozornila, že v přístupu věznitelů je rozdíl. „K převážné většině případů mučení nebo špatného zacházení s ruskými válečnými zajatci (hlášeno 87 respondenty) došlo na neoficiálních nebo tranzitních místech včetně garáží, sklepů nebo soukromých domů,“ stojí ve zprávě.
„Téměř ve všech případech mučení a špatné zacházení ustalo, když vězni dorazili do oficiálních míst internace, kde se zdálo, že podmínky obecně odpovídají mezinárodním standardům,“ zmiňuje dále.
Podle Bellové souvisí lepší zacházení s tím, že monitorovací složky mohou do ukrajinských zařízení nahlédnout, zatímco do těch na území Ruska často nemají ani přes opakované žádosti přístup.
Zprávy z bojiště
Bojiště zažívá jednu z „nejžhavějších“ fází bojů, jak ukazují data o ztrátách. Přispívá k tomu stav ukrajinské armády, které se nedaří překonat zásadní problémy, líčí polský analytik Konrad Muzyka.
Svastika na zádech
V úvodu citovaná Zoya Shu měla od roku 2019 možnost mluvit s desítkami Ukrajinců, kteří si prošli „ruským peklem“, jak pobyt v tamních věznicích označovali.
Například muž z Doněcku (kde bylo podle ukrajinských orgánů zaznamenáno nejvíce případů poprav, mučení a špatného zacházení) se fotografce svěřil, že si pro něj Rusové přišli do práce poté, co se na sociálních sítích vymezil vůči okupaci a referendům, jež ji měla legitimizovat.
„Odtáhli ho do podzemní kobky, kde ho deset hodin mučili. Vytrhali mu nehty a na záda vyryli svastiku,“ popsala jeho příběh. Jizva ve tvaru nacistického symbolu mu na zádech zůstala.
Jiného muže podle svědectví nutili hodiny nehnutě stát na mrazu a v noci ho podrobovali extrémně náročným fyzickým cvičením, kdy musel dělat třeba 3000 dřepů. V mezičase ho bili. „Přišel o osm centimetrů své výšky,“ uvedla Shu.
Lidé osvobození v rámci výměny zajatců se podle ní běžně vracejí o 30 až 50 kilogramů lehčí. A kvůli podvýživě jsou často nuceni dělat nepředstavitelné věci. „Jeden člověk mi vyprávěl, že musel chytit krysu a sníst ji zaživa,“ popsala. „Dovedou vás až do konečné fáze odlidštění, snaží se z vás udělat zvíře.“
Rodiny vojáků z Olenivky volají po spravedlnosti
Anna manželův hlas uslyšela téměř po dvou letech. „Trvalo to jen pár minut. Naše malá dcerka pořád plakala.“ Patří ke skupině příbuzných obětí masakru v Olenivce, kteří aktivně bojují za návrat ukrajinských hrdinů domů.
Otřesné podmínky v ruských věznicích Seznam Zprávám už dříve popsal ukrajinský důstojník Arsen Dmytryk z pluku Azov. Se spolubojovníky skončil v Olenivce - ruském zařízení, jež se stalo dějištěm masakru obránců Mariupolu a jedním ze symbolů ruského útlaku.
„Drželi nás v kasárnách, které byly určeny tak pro 120, možná 150 lidí. Nás tam bylo okolo 350. Polovina nás spala na zemi na chodbách, část prostě venku, naštěstí bylo léto a celkem teplo. Hygiena byla naprosto strašná. Stravování bylo strašné. Abyste to chápali: Snídani jsme měli občas třeba v poledne a na večeři nás sešikovali v jednu ráno a čtyři pět hodin jsme pak na ni čekali,“ vzpomínal.
Jelikož je důstojník, na rozdíl od mužů z jeho jednotky ho nemučili. Zažil jen ponižování a pár úderů do hlavy. Nejhorší prý byl pocit, že nemá žádnou kontrolu nad svým dalším osudem.
Rozhovor s bojovníkem Azova
V pluku Azov je Arsen Dmytryk už 10 let. Na začátku ruské invaze na Ukrajinu bránil Mariupol. „Munici jsme měli ještě na několik měsíců,“ vzpomíná pro Seznam Zprávy na chvíle před kapitulací. Problém byl vysoký počet raněných.
Zoya Shu má za to, že mezinárodní organizace nedělají dost proto, aby se podmínky, kterým váleční zajatci čelí, změnily.
„Když jde o Ukrajinu, někteří lidé si myslí, že se jich to netýká. Já si ale myslím, že je to univerzální a měli bychom na to pohlížet z hlediska humanity a základních lidských hodnot, na kterých je založena naše civilizace,“ prohlásila fotografka.
„A pokud to úmyslně ničíme a neochraňujeme životy, pak jako civilizace selháváme, není to tak?“
