Hlavní obsah

Nárůst domácího násilí na Ukrajině. Vojáci jsou i oběťmi, říká odbornice

Foto: Seznam Zprávy, AI vizualizace

Ilustrační snímek.

Když jsou vojáci pachateli, oběti domácího násilí se často zdráhají je nahlásit. Nechtějí svalovat vinu na hrdiny, kteří celou zemi ochraňují, vysvětluje šéfka ukrajinské neziskové organizace La Strada Kateryna Cherepachaová.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zatímco na začátku ruské invaze, kdy mnozí řešili zejména otázku vlastního přežití, na Ukrajině výrazně klesl počet hlášených případů domácího násilí, v posledních době zaznamenaly ukrajinské úřady nárůst.

Podle odborníků k němu přispěl návrat traumatizovaných vojáků z fronty i ekonomická nejistota a stres, který je ve válkou zmítané zemi všudypřítomný (psali jsme zde).

„Jedním z aspektů je ale to, že se o problému začalo ve společnosti více mluvit a zlepšila se odpověď na něj,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Kateryna Cherepachaová, šéfka neziskové organizace La Strada-Ukraine, která provozuje nouzovou linku pro oběti domácího a sexuálního násilí.

Jak prozrazuje, její organizace se speciálně zaměřuje na nelehkou situaci, které čelí rodiny vojáků či veteránů. „Někdy dostáváme hovory přímo od samotných bojovníků, kteří jsou demobilizováni nebo navštěvují na čas domov. Občas říkají, že je to těžké a vědí, že mají problém kontrolovat své reakce v situacích, ve kterých by za normálních okolností uměli zachovat klidnou hlavu,“ popisuje.

V rozhovoru také vysvětluje, k jakému typu případů domácího násilí nyní dochází na Ukrajině nejčastěji, proč mají přeživší mnohdy problém nahlásit násilníky i co zemi čeká po skončení války.

Domácí násilí v datech

  • Ukrajinská policie v roce 2023 registrovala více než 291 tisíc případů domácího násilí. Oproti roku 2022 se jednalo o 20procentní nárůst, oznámilo ukrajinské ministerstvo vnitra.
  • Další nárůst se očekává i letos vzhledem k tomu, že v prvních dvou měsících počet stížností na domácí násilí, které byly registrovány jako trestné činy, stoupl o 56 %.
  • Organizace La Strada-Ukraine v srpna upozornila, že v prvních šest měsících tohoto roku přijala na své nouzové lince celkem 21 722 hovorů, přičemž 91 % z nich se týkalo případů domácího násilí.
  • Na nouzovou linku La Strada-Ukraine volají převážně ženy - hovory od nich, ať už se týkají domácího násilí, obchodování s lidmi nebo genderové diskriminace, tvoří 75,6 % všech hovorů.
  • V posledních šesti měsících se ovšem zvýšil počet hovorů od mužů - momentálně dosahuje zhruba 24,4 %, což je 3% nárůst oproti minulému pololetí. Podle La Strada-Ukraine zatím nepochybně stojí ruská invaze, jelikož poměrně velký počet hovorů pochází od vojenského personálu.
  • La Strada-Ukraine také upozornila, že čím dál častěji se na jejich nouzovou linku obrací starší lidé, kteří čelí násilí ze strany svých nejbližších.

Z údajů ukrajinského ministerstva vnitra vyplývá, že na Ukrajině v posledních letech vzrostl počet registrovaných případů domácího násilí. Jak situaci hodnotíte z pohledu vaší organizace, která má s potíráním tohoto typu násilí bohaté zkušenosti?

Je poměrně komplikované analyzovat a porovnávat údaje z posledního období. Situaci ovlivnilo několik vnějších faktorů, v některých případech negativních, jindy šlo o pozitivní vývoj.

Už před covidem v zemi probíhala intenzivní práce, rozvíjela se a zlepšovala legislativa, budovaly se kapacity různých zařízení pro boj proti domácímu násilí, probíhaly informační kampaně. Na toto téma se upřela pozornost klíčových národních hráčů, přes ministerstva po policii, soudnictví, státní zastupitelství a neziskové organizace.

Můžu potvrdit, že došlo k určitému nárůstu hlášených nebo identifikovaných případů. Jedním z aspektů je ale to, že se o problému začalo ve společnosti více mluvit a zlepšila se odpověď na něj. Nárůst jsme zažili i v dobách covidové pandemie, kdy bylo mnoho obětí zavřených doma s násilníky.

Jak situaci v oblasti domácího násilí ovlivnil začátek ruské invaze?

V prvních měsících invaze jsme zaznamenali propad v počtu hlášených případů, a to nejen, co se naší nouzové linky týče, ale také státních orgánů a našich partnerských organizací. Lidé v tu chvíli řešili mnohem urgentnější problémy. Snažili se hlavně přežít.

La Strada-Ukraine

La Strada-Ukraine je nezisková lidskoprávní organizace, která působí na Ukrajině od roku 1997. Zabývá se genderovou rovností, prevencí genderově podmíněného násilí, včetně domácího a sexuálního násilí, a bojuje proti obchodování s lidmi.

Spolu se začátkem ruské invaze na Ukrajinu začala působit také v oblasti ochrany práv dětí, zajištění míru a edukace.

La Strada na Ukrajině provozuje nezpoplatněnou nouzovou linku, která je v provozu 24 hodin denně sedm dní v týdnu.

Dalším z faktorů bylo to, že lidé zažívající domácí násilí měli značná omezení v tom, aby mohli agresora nahlásit. Museli se schovávat v krytech, byli odříznutí, často neměli elektřinu ani mobilní připojení, nebo zůstali na okupovaném území. Neměli tak možnost případ nahlásit ani násilníky opustit. Složité to bylo i pro složky, které v těchto případech zasahují, jelikož mnohdy neměly, jak se s nimi spojit.

Další věc, které jsme si díky naší nouzové lince všimli, zejména ze začátku invaze, je, že někteří případy domácího násilí zlehčovali. Omlouvali se, že nás za takových okolností obtěžují, říkali, že v porovnání s tím, co se děje, umíráním lidí a ničením měst, to je nic. Často si sami nedovolovali to nahlásit a ani o tom přemýšlet.

S podobným přístupem se prý někteří setkali i u ukrajinských orgánů. Když případ nahlásili, říkaly jim: „Copak nevidíte, že země je válce? Vyřešte si svoje věci sami“. Braly to jako osobní konflikt, ke kterému dochází za zavřenými dveřmi a člověk se s ním musí vypořádat sám.

A jaká je situace teď, více než dva a půl roku od začátku invaze?

V prvních šesti měsících tohoto roku jsme přijali okolo 21 700 hovorů, zhruba 90 % z nich se týkalo případů domácího násilí. Těchto tendencí se všímáme už po mnoho let a v dobách invaze je to stále velký problém.

Je ovšem důležité se na statistiky dívat komplexně. Počet hovorů nebo případů hlášených policii je poměrně podobný tomu, který jsme měli už před plnohodnotnou invazí. Je ale důležité si uvědomit, že velké množství zejména žen a dětí Ukrajinu opustilo. Populace žen v ukrajinské společnosti je v tuto chvíli nižší, než bývala. Řada území je také okupovaná a lidé nemají možnost zavolat si pomoc.

Domácí násilí na Ukrajině

Na Ukrajině přibývá případů domácího násilí. Podle odborníků k tomu přispívá návrat traumatizovaných vojáků z fronty i neustálý stres a ekonomické nejistoty, se kterými se Ukrajinci už třetí rok vyrovnávají.

K jakým typům případů domácího násilí v době války dochází nejčastěji?

Z našich statistik vyplývá, že hlášené případy se nejčastěji týkají psychologického násilí. Na druhém místě je fyzické násilí, které je samozřejmě jednodušeji rozpoznatelné. Následuje ekonomické násilí a sexuální násilí.

Tyto tendence se v letech nemění. Zůstávají stabilní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už jde o dobu covidovou, „normální“ život nebo časy války. Co navíc platí, je, že velmi často jde o kombinaci různých typů násilí.

Všímáme si také, že navzdory řadě informačních kampaní některé násilné akty nejsou identifikovány jako násilné. Stále se berou jako součást normálního života a jsou tolerovány. Přispívají k tomu samozřejmě i genderové stereotypy, které určují, jak by se manželka měla správně chovat a tak dále.

Většina případů domácího násilí je páchána proti partnerce/partnerovi, manželce/manželovi, ať už současnému či bývalému. Domácí násilí ale páchají i dospělé děti vůči svým postarším rodičům či jiným členům rodiny. Ani to ovšem není nic nového, za současných podmínek je ovšem pomoc těmto lidem složitější. A i zde navíc sehrávají roli stereotypy a určité manipulace. Pro rodiče je těžké nahlásit své vlastní děti, jelikož nehledě na to, co dělají, jsou stále jejich dětmi.

Zřídka dochází také k případům, kdy žena s dítětem opustí Ukrajinu a manžel zde zůstane a dochází k domácímu násilí ve formě stalkování přes hranice.

Setkáváte se často s případy, kdy se pachateli domácího násilí stávají muži, kteří se vrátili z frontové linie a trauma z války přetavili v násilí na ženách?

Domácí násilí v rodinách vojáků nebo bývalých vojáků je jednou z výzev, které čelíme. Dochází k případům, kdy páchají násilné činy oni sami, ale i k těm, kdy jsou páchány na nich, zejména pokud třeba utržili zranění, která je činí zranitelnějšími nebo méně pohyblivějšími.

Domácí násilí v Rusku

Válka a s ní spojené psychické či ekonomické problémy přispívají k rozšíření domácího násilí v ruské společnosti. Země přitom dlouhodobě čelí kritice, že oběti dostatečně nechrání a pro případy nemá konkrétní zákon.

Ani to ovšem není nic nového. Podobnou situaci jsme zažili už v letech 2015 a 2016 po tom, co v roce 2014 začala válka.

Pobyt na frontě má jednoznačně dopad na každého. Neznamená to samozřejmě, že každý nebo každá, kdo se odsud vrátí, je násilník. A není to ani tak, že všechna hlášení o domácím násilí, která přijímáme, pochází od bývalých bojovníků. Je to i záležitost civilního obyvatelstva.

Čas strávený na frontě má ale jednoznačně dopad na psychické zdraví, emoce člověka a jeho schopnost je kontrolovat nebo se vypořádat s tím, čím si prošli. Je to velmi traumatizující zážitek, který se týká všech a na každém si vybírá svou daň.

Někdy dostáváme hovory přímo od samotných bojovníků, kteří jsou demobilizováni nebo navštěvují na čas domov. Občas říkají, že je to těžké, a vědí, že mají problém kontrolovat své reakce v situacích, ve kterých by za normálních okolností uměli zachovat klidnou hlavu.

Naše organizace má aktivity speciálně zaměřené na domácí násilí, ke kterému dochází v rodinách vojáků, ať už jej páchají oni sami nebo je pácháno na nich.

Máme osvětová videa o tom, že je v pořádku vyhledat pomoc, pokud ji potřebujete. Ve spolupráci se specialisty z armády jsme také dali dohromady materiály, které mají lidem pomoci pochopit, čím si jejich partner prochází. Mezitím, co oni jsou na frontě, jejich rodiny žijí běžným životem. A když se pak vrátí, dochází ke střetu. Pro všechny je to náročné a je důležité hledat pochopení a mluvit spolu.

Příběhy rodin vojáků z Olenivky

Anna manželův hlas uslyšela téměř po dvou letech. „Trvalo to jen pár minut. Naše malá dcerka pořád plakala.“ Patří ke skupině příbuzných obětí masakru v Olenivce, kteří aktivně bojují za návrat ukrajinských hrdinů domů.

I když je to pochopitelné, pořád ale platí motto, že žádná situace domácí násilí neomlouvá.

Deník The Guardian nedávno s odkazem na ukrajinské zdroje napsal, že přeživší domácího násilí často řeší dilema, zda případ nahlásit či nikoliv. Zejména pokud se jedná o vojáky a veterány, kteří jsou v zemi považováni za hrdiny. Všímáte si něčeho takového?

To je velmi komplikované a citlivé téma. Přeživší těchto případů často čelí tlaku, aby to nenahlašovali, aby nesvalovali vinu na hrdiny, kteří je i celou zemi ochraňují. Mezi lidmi je často zakořeněné přesvědčení, že jim musí být vděční. Řada přeživších domácího násilí případy nenahlásí, jelikož to takhle sami vnitřně cítí nebo něco podobného slyšeli od své rodiny, přátel nebo úřadů.

Je na Ukrajině dostatek psychologické pomoci pro vojáky i další, kteří zažívají trauma způsobené válkou?

Nemyslím si, že by to bylo dostatečné. Psychologickou pomoc potřebují všichni v zemi, jelikož jsou blízko válce. Je to nepřetržité, dlouhodobé. Není to sprint, ale maraton a prostředky se vyčerpávají.

Pomoc vojákům, ať už se odehrává na frontě nebo po jejich návratu, není dostatečná z různých důvodů. Například kvůli tomu, že se prioritizují jiné věci, možná je zde také stále nedostatek informací. Neznamená to ale, že se v tomto směru nic nedělá. Máme tady iniciativy různých organizací, které zakládají veteráni, a snaží se pomáhat.

Postavení žen ve společnosti se s válkou mění

Ukrajinky si během války vybudovaly ve společnosti velmi výrazné postavení, a to navzdory silné patriarchální tradici. Je otázka, zda to vydrží i v dobách míru, říká pro Seznam Zprávy odbornice na postavení žen v armádě.

O pozici žen v ukrajinské armádě:

Rozsah tohoto problému je ovšem obrovský a nedostává se na každého. Nejde jen o bojovníky a armádu, týká se to také příslušníků policie, záchranných složek, všech, kteří jsou v první linii.

Nekomplikuje poskytování psychologické pomoci také to, že vojáci se často zdráhají vyhledat pomoc, jelikož to vnímají jako projev slabosti?

Rozhodně. Nejde ale jen o vojáky, platí to i obecně. Nehledě na to, že v tomto odvětví pracuji již dlouhou dobu, řekla bych, že zde došlo k posunu od opravdu velké stigmatizace vyhledání psychologické pomoci, pořád je zde ale přítomná. Navzdory práci psychologů a různých online platforem, které jsou anonymní, což může být výhodou pro ty, kteří nejsou připraveni o tom mluvit.

Uvnitř společnosti i mezi vojáky panuje často přesvědčení, že se nejedná o nic vážného, že je to normální, že přeci nejsou blázni a nepotřebují pomoc.

Jakým výzvám bude Ukrajina podle vás čelit v oblasti domácího násilí po válce?

Rozumíme tomu, že k domácímu násilí bohužel dochází nehledě na to, v jakých podmínkách žijeme. I když válku vyhrajeme, a já doufám, že se tak stane, co nejdříve, budeme se muset vypořádat s rozsáhlými dopady války, včetně domácího násilí.

Rozhodně to nebude trvat krátce. Půjde o řadu věcí. Budou tu rozdělené rodiny, jak už na Ukrajině, tak přes hranice. Lidé se budou vracet a znovu si na sebe zvykat.

Musíme situaci monitorovat. Výzvy, kterým budeme čelit, potřeby a strategie se možná budou lišit od těch současných. Stejně jako ty se liší od těch v prvních šesti měsících války. Priority možná budou jiné, budeme potřebovat jiné typy specialistů, budeme se věnovat jiným otázkám nebo skupinám obyvatel. Naším úkolem bude to sledovat a reagovat na to.

Doporučované