Dáma, která zničila otrokářství, posílila rasismus a rozpoutala velkou válku

Když autorka knihy Harriet Beecher Stowe navštívila Bílý dům, uvítal ji prezident Abraham Lincoln slovy: „Tak to je ta malá dáma, která rozpoutala tu velkou válku!“

Je to spíš legenda než fakt, na němž by se historici shodli, ale k textu o Chaloupce strýčka Toma neodmyslitelně patří.

Označením „malá“ nemyslel prezident nic urážlivého, chtěl jen, aby vynikl ten paradox. Ta válka byla opravdu „velká“. Byla to americká občanská válka, válka Severu proti Jihu, válka, která se mimo jiné vedla kvůli budoucnosti otrokářství.

Podle řady historiků je Chaloupka strýčka Toma jednou z knih, které významně ovlivnily dějiny. Opravdu podstatně přispěla k tomu, že Američané do té války šli. Že se ti ze Severu už nechtěli podílet na absurdním a nelidském systému. Na jedné straně Ústava a Listina práv a mnoho vznešených řečí o svobodě a rovnosti. Na straně druhé černí otroci a jejich páni. Lidé jako dobytek, věc, bez jakýchkoli práv. Prý z vůle boží…

Chaloupka strýčka Toma je pro většinu mladých, ale i starších čtenářů dnes těžko čitelným a v podstatě zbytečným antikvárním kouskem. Dávat ji na seznam povinné četby znamená, že zabíjíme i to málo, co z ní ještě literárně zbývá. Ale o kolika knihách, i mnohem slavnějších a čtenějších a literárně váženějších, můžeme prohlásit, že skutečně ovlivnily dějiny? A v jednoznačně pozitivním směru.

A navíc, Chaloupka strýčka Toma je stále aktuální. Historici, komentátoři či aktivisté se o její odkaz neustále přou. Patří jí pomník, nebo rychlé zapomnění?

Moses Pölking je německý profesionální hráč basketbalu. Jeho kořeny jsou napůl německé, napůl kamerunské. Na otázku, jaké má zkušenosti s rasismem, odpovídá: „Kolik máte času?“ Ano, má jich hodně. Na první pohled jako Němec nevypadá. A nedávno se stal aktivistou ohledně přejmenovávání ulic a stanic.

Na bohatém klidném předměstí Berlína totiž ústí metro stanicí „Chaloupka strýčka Toma“ (Onkel Toms Hütte). A v okolí je „ulice Strýčka Toma“ a jeho park… Moses Pölking říká, že ho to ponižuje. A že je to naprosto necitlivé, že ve Spojených státech by dnes už bylo nemyslitelné pojmenovat cokoli po „strýčku Tomovi“. Proč?

Moses Pölking založil petici za přejmenování stanice a ulic, kterou podepsalo přes 13 tisíc lidí. Píše: „Strýček Tom byl otrok, který v sobě záměrně potlačoval lidskost, aby ho jeho bílý pán nevnímal jako hrozbu.“ Mnoho Afroameričanů tu postavu vnímá jako příklad zrádce, který se postavil proti vlastním lidem.

Heinz Ickstadt, německý univerzitní profesor, který se zabývá americkou literaturou, upozorňuje, že ta kniha vznikla v polovině 19. století. A že tehdy nebyli v podstatě žádní „černí“ čtenáři. Mířila na „bílé“. A je třeba ji chápat v kontextu doby.

Je to třeba? Nebo má smysl se o ní spíš hádat tak, jak nám to připadá důležité dnes?

Aktivista versus profesor. Kdo má pravdu?

Aktivista a basketbalista Moses Pölking říká důležitou věc: „To, že je někdo proti otrokářství, neznamená, že nemůže být rasista.“

Harriet Beecher Stowe (1811–1896) byla na svoji dobu mimořádně vzdělaná a emancipovaná žena. Její otec byl proslulý kalvinistický kazatel. Matka pocházela z vážené vzdělané rodiny. Jeden z jejích bratrů se stal ještě proslulejším kazatelem než jeho otec. Ona sama chodila do školy, kterou založila a vedla její sestra.

Otec v ní od malička viděl velký talent a zoufal si, že se nenarodila jako chlapec. Ne že by byl předpojatý, naopak na svoji dobu to byl velký liberál, ale dívky a ženy měly tehdy přece jen velmi, velmi omezené uplatnění ve veřejném životě.

V 25 letech se Harriet provdala za profesora biblické literatury Calvina Stowea. Znala i jeho první ženu, která dva roky předtím zemřela. Měla ji velmi ráda. Tvrdila později, že ji duch manželovy první ženy navštěvuje, podobná vidění měl i Calvin Stowe. Mít vidění nebylo v té době považováno za úchylné. Naopak to mohlo svědčit o příkladném náboženském cítění.

Harriet Beecher Stowe tvrdila, že i její nejslavnější kniha, Chaloupka strýčka Toma, má původ ve vidění. A že jejím posláním je psát knihu jako modlitbu. Modlitbu za zrušení otrokářství.

Její náboženské zanícení bylo pro její duchovní život zásadní. Historička z Harvardovy univerzity Anette Gordon-Reed zdůrazňuje, že v jejím případě nešlo o upjatý bezpohlavní puritanismus. Ale o protestantskou tradici, která otevírá cestu ke vzpouře a protestu proti autoritám a společenskému zlu.

Beecher Stowe viděla svoje poslání v boji proti otrokářství.

Chaloupka strýčka Toma začala vycházet 5. června 1851 jako seriál v časopise The National Era. O rok později vyšla kniha, která se stala bestsellerem. Během prvního roku se prodalo 300 tisíc výtisků. „Strýček Tom“ byl v 19. století v Americe druhou nejprodávanější knihou, v těsném závěsu za biblí. Velký úspěch kniha slavila i v Británii.

V češtině se „Strýc Tomáš aneb Obrazy ze života černých otroků“ objevil už v roce 1853.

Politici ze severních států se pokusili otrokářství zakázat už při tvorbě ústavy v roce 1787. Neměli šanci. Mnozí se posléze nechali ukolébat představou, že je to dočasné, že otrokářství brzy samo zanikne. Mýlili se. V době, kdy vyšla Chaloupka strýčka Toma, byl obchod s otroky běžnou součástí amerického života.

Historici odhadují, že mezi roky 1790–1850 bylo v jižních státech prodáno milion otroků. Obchod s otroky se v té době odehrával v každém jižanském městě. Na každé silnici, na každé cestě lidé potkávali skupiny otroků svázané řetězy k sobě. A ideologové z Jihu tvrdili, že je to vůle boží, aby nadřazení bílí lidé ovládali podřadné černochy.

Beecher Stowe se rozhodla ukázat, nakolik je to nelidské, nepřijatelné, nesmyslné.

Nebudeme tu suplovat povinnou četbu, nebudeme vyprávět obsah knihy. Důležitá je hlavní postava. Tom byl pro nábožensky nadšenou autorku „kristovskou postavou“. Byl plný oddanosti, věrnosti, víry, porozumění… Zatímco jeho druzi od pána utekli, on zůstal. Útěk by považoval za zradu. Snášel svůj úděl, nebránil se násilí. Nakonec ho utloukli k smrti. Byl přirozeně inteligentní, jemný, citlivý, statečný.

Tehdy to na Američany působilo. Takoví jsou naši otroci? Takové lidi týráme? Takovým bereme nejenom svobodu, ale i manželky a děti? Takovým, kteří jsou lepší než my?

Později to Afroameričané začali vnímat jako jeden z nejškodlivějších stereotypů.

Strýček Tom se už krátce po vydání knihy stal součástí americké popkultury. Po Spojených státech se rozjelo mnoho divadelních souborů, které knihu převyprávěly. Zpočátku to byly většinou věrné verze originálu.

30 let po vydání knihy ale bylo těch souborů už přes 50 a o 10 let později kolem pěti set. A rozehrála se soutěž o to, čí Tom bude atraktivnější a zábavnější. Z Chaloupky strýčka Toma se stala show bez zábran a bez pravidel.

Zpočátku to byly kosmetické změny – bloodhoundi, psi, kteří pronásledovali uprchlé otroky, byli nahrazeni divočejšími a krvelačnějšími psy. Ale to nestačilo. Spirála se roztočila. Místo psů se začali objevovat krokodýli. A v jednom představení dokonce slon.

Velmi originální nápad přinesl jiný soubor: všechny hlavní postavy vystupovaly ve dvojím vydání. A představení provázela nápaditá reklama: „Všeho dvojnásobek, jen cena zůstává stejná.“ Ani to nestačilo a postupně byli i tři až čtyři Tomové v jednom představení.

A pak došlo i na box. Během představení si Tom odskočil ze své role, zaboxoval si tři kola s jiným hercem a pak pokračovali v rozehraném kuse.

Strýček Tom se z postavy, která přepisovala americké dějiny, rychle proměnil v populární karikaturu. A čekala ho ještě proměna v nepřítele.

Otroctví bylo sice zrušeno, ale rovným právům měli černoši daleko. V jižních státech platily segregační zákony souhrnně označované jako zákony Jima Crowa. V roce 1896 segregaci posvětil Nejvyšší soud v kauze Plessy v. Ferguson. Afroameričan Homer Plessy odmítl ve vlaku sedět ve vagonu určeném pro „černé“. Nejvyšší soud odmítl, že by segregací byla porušena jeho ústavní práva. Vyhlásil, že zákonný rozdíl mezi bílými a černými není protiústavní. A segregace se na desítky let stala naprosto běžnou.

A segregace neznamenala „jen“ oddělené školy, čekárny, místa k sezení, obytné čtvrti… Na jihu to byla i pravidla slušného chování – černoch nesměl promluvit jako první, směl jen odpovídat na otázky, nesměl se podívat na bílou ženu…

Aby černoši v takové společnosti přežili, stylizovali se do rolí oddaných servilních služebníků „bílých pánů“. Do role karikatury strýčka Toma. A tuto pozici Afroameričanů ve společnosti stvrzovaly nejrůznější obchodní značky – například rýže strýčka Bena. Další dobromyslný černoch, který ví, že jeho úkolem je věrně sloužit bílým a starat se o jejich blaho.

V roce 1949 označil afroamerický intelektuál a spisovatel James Baldwin Chaloupku strýčka Toma za velmi špatný román, který navíc nastavuje rasové stereotypy. Hlavní postava je slaboch, který se nedokáže bránit. A autorka sama v rasové stereotypy věřila.

Je to začátek moderní kritiky Beecher Stowe. Autorka sama byla rasistka a strýček Tom slouží jako upevnění nejodolnějších stereotypů o černoších. Je to zrádce vlastní rasy – poddajný a servilní sluha. Přízeň mocného bílého pána si chce vysloužit submisivním podlézáním.

Obrazy rasové segregace: „Chceme bílé nájemníky v naší bílé komunitě.“

Ani tvrdí kritici Chaloupky strýčka Toma nezpochybňují, že kniha měla zásadní vliv na americké dějiny. Že mnoha Američanům opravdu „otevřela oči“, pokud jde o nepřijatelnost otrokářství. Paradox jejich kritiky pak spočívá v tom, že tvrdí, že kniha černochům ublížila a její autorka byla rasistka.

Ten paradox je ovšem ještě složitější. Jak už to s „přepisováním“ dějin a knih bývá.

Harriet Beecher Stowe byla bílá intelektuálka ze Severu, která s otroky nikdy nepřišla do styku. Mohla věrně zachytit jejich život? A co vůbec věděla o černoších?

Má ale smysl její názor na rozdílnosti ras, který odpovídal pohledu vzdělaného člověka poloviny 19. století, považovat za rasismus? Ano, dnes to rasismus je. Beecher Stowe si myslela, že černoši jsou jiní než bílí a že jsou v něčem možná i trochu méně civilizovaní…

A má smysl hlavní postavu knihy odsuzovat za to, že je pasivní? Autorka ho chtěla mít jako „černého Krista“, který „nastaví druhou tvář“. Je takový autorský záměr rovnou odsouzením černochů k podřízenosti? Samozřejmě, že nikoli. Ale dnes by hodně jitřil a provokoval.

Popravdě, ono to vlastně tak složité není.

Kniha i její autorka si nepochybně zaslouží úctu a obdiv. A to nepochybně neznamená, že řada myšlenek autorky i obrazů z knihy si nezaslouží kritiku. A klidně i ahistorickou. Copak má na kritický názor ve veřejné diskuzi právo pouze akademik? Je nezbytné detailně znát pozadí názorů Harriet Beecher Stowe, aby člověk mohl říci, co se mu nelíbí nebo líbí? Samozřejmě, že nikoli.

Autor textu uvažuje takto: Veřejnou diskuzi by neměli terorizovat ani pedantští akademici, ani fanatici. Tedy ani ti, kteří požadují detailní znalost dobového kontextu a tak trochu mimochodem naznačují, že ji mají pouze oni. Ani ti, kteří se většinou spíše bezmyšlenkovitě vrhají s barvami a lany na pomníky.

Jak říká basketbalista a rozumný aktivista Moses Pölking: „To, že je někdo proti otrokářství, neznamená, že nemůže být rasista.“