Vidí do toho, co se děje v Záporoží: Jak to bylo se zaminováním elektrárny?

Už rok a půl Rusové okupují Záporožskou jadernou elektrárnu na Ukrajině. Během této doby došlo k celé řadě porušení bezpečnostních opatření, která znervózňují celý svět.

Z blízka situaci pozoruje Ivo Šrámek, předseda Rady guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Situace se podle něj s postupem času spíš uklidňuje. Pořád ale zůstává „naprosto tristní“.

„Jaderná elektrárna je pořád civilní infrastruktura, která je sice konstruovaná, aby vydržela leccos, třeba i pád letadla do areálu, ale žádná civilní infrastruktura není stavěná tak, aby odolala přímému vojenskému útoku,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Do funkce předsedy Rady guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) jste byl zvolen loni v říjnu, tedy v době, kdy už byla Záporožská elektrárna, největší jaderná elektrárna v Evropě, okupována Ruskem a docházelo tam opakovaně k porušování bezpečnostních pravidel. Vnímal jste právě tohle jako hlavní výzvu hned od prvního momentu?

Agentura se samozřejmě zabývá celou řadou dalších otázek a problémů. Mezi ty tradiční patří například Írán, Severní Korea a přidal se k tomu například i AUKUS (vojenský pakt USA, Velké Británie a Austrálie, v jehož rámci Londýn s Washingtonem pomáhají Austrálii se získáním jaderných ponorek – pozn. red.) nebo Sýrie a další. Situace na Ukrajině se nicméně samozřejmě stala nejpalčivějším a nejsledovanějším problémem.

Je to poprvé v historii, kdy je jaderná elektrárna, navíc opravdu velká a největší v Evropě, okupována. A nejen to. Je také na linii kontaktu, takže byla ostřelována a byla tam i podezření, že tam jsou miny nebo nálože.

Jak ta podezření máme vnímat? Jak jsou, nebo byla, řekněme, silná?

Ta podezření byla důvodná. Bylo to velice citlivé, protože ukrajinská strana přicházela s důvodnými podezřeními, že se v elektrárně děje něco, co by se tam dít nemělo, že jsou tam rozmísťovány nálože a že může dojít k sabotáži, ze které by pak ruská strana obvinila ukrajinskou stranu. Obavy, že by k sabotáži skutečně mohlo dojít, byly samozřejmě velké.

Právě i tyto problémy podnítily mezinárodní společenství k tomu, aby vyjednávalo, čímž se dosáhlo toho, že na veškerých jaderných elektrárnách na Ukrajině, včetně té v Záporoží, je mezinárodní personál a situaci monitoruje na každodenní bázi.

Jak dobrý přehled o dění v Záporoží díky přítomným pozorovatelům agentura má?

Monitorovací mise má stále jistá omezení. Pozorovatelé se elektrárně nemohou pohybovat všude a do určitých míst je Rusko nepustí, nebo je tam pustí, ale až po dlouhé době. To působilo problémy právě při ověřování podezření na přítomnost min. Stalo se, že pozorovatelé například nahlásili, že chtějí na střechu reaktoru, kam sice byli vpuštěni, ale než se to vyřídilo, trvalo to dny. Člověka to pak samozřejmě nutí ptát se proč. Proč tam nemohli jít hned?

Proto ten závěr, že na daných místech, kde podle ukrajinské strany měly být miny nebo nálože, nic nebylo, musíme brát s rezervou. Víme, že mina se dá snadno přesunout. Nemůžeme úplně vyloučit, že tam k ničemu nedošlo.

Celkově ale můžu říct, že jak v agentuře, tak v našem Státním úřadu pro jadernou bezpečnost panuje přesvědčení, že situace v Záporožské jaderné elektrárně se z hlediska přístupu pozorovatelů do různých míst a jejich perimetrů působnosti lepší, čímž se lepší i celková transparentnost situace.

Platí to i o bezpečnosti?

Z technického hlediska je nejdůležitější, že kromě jednoho reaktoru, který je v tzv. horkém provozu, tedy něco mezi normálním provozem a odstavením, jsou všechny reaktory ve studeném provozu. Pozitivní je i to, že je tam dobře zálohovaný elektrický systém a případné výpadky provoz elektrárny neohrožují a že sabotáž Kachovské přehrady neměla zásadní dopad na chlazení. Probíhají měření, která by okamžitě jakékoliv zvýšení radioaktivity detekovala.

Na druhou stranu nadále platí, že jaderná elektrárna je pořád civilní infrastruktura, která je sice konstruovaná, aby vydržela leccos, třeba i pád letadla do areálu, ale žádná civilní infrastruktura není stavěná tak, aby odolala přímému vojenskému útoku.

Z toho vyplývá, že podle nás bezprostřední nebezpečí nehrozí, pokud nedojde k cílenému vojenskému útoku nebo sabotáži.

Kdyby k němu došlo, jaké důsledky to může mít?

I kdyby došlo k přímému zásahu obálky reaktoru, která toho, znovu podotýkám, vydrží hodně, tak dopady, díky tomu, že reaktory jsou odstavené, by byly mnohem menší. Řádově by se případný únik radiace nebo s tím spojená opatření mohly týkat území stovek kilometrů. Rozhodně by to nebyla katastrofa rozměrů například Černobylu.

Takže situace se celkově lepší, ale z hlediska agentury, co má dohlížet na světovou jadernou bezpečnost, je to pořád noční můra…

Ano, situace je z našeho hlediska nadále naprosto tristní. Pořád se v okolí střílí, jsou tam rozmístění vojáci, součástí dohody bylo, že z areálu elektrárny zmizí těžké zbraně, což se snad stalo, což ale neznamená, že nejsou třeba někde blízko…

Jak se povedlo dotlačit Rusko k tomu, aby vůbec mohla začít pozorovací mise MAAE v Záporoží?

Myslím, že to vyplynulo z tlaku mezinárodního společenství. Ta vyjednávání byla těžká a řešila se spousta problémů, ale nakonec se to povedlo. My si teď musíme dávat pozor, aby naše mise fungovala tak, jak my chceme.

Jak to myslíte?

Abychom si udrželi její nezávislost. Hlavním úkolem je přinášet nezávislé informace. Ti lidé, co je podávají, se ale pohybují na okupovaném území a když to trochu přeženu, tak mají pořád samopal za zády.

Ještě se vrátím k předchozí otázce – jakou páku v tomto ohledu mezinárodní společenství při vyjednávání s Ruskem mohlo použít?

Myslím si, že jde o to, že v každé jaderné elektrárně podle zárukových dohod musí probíhat mezinárodní inspekce. Pokud tedy Rusko nechtělo úplně porušit zárukový systém, muselo to povolit. A ono z něj vystoupit nechtělo a nechce, protože má jaderný průmysl a usiluje o to, aby byl kompetitivní ve světě.

Koordinujete misi a to, jaké informace vypouštíte ven, i s Ukrajinou? Ptám se, protože se nejednou stalo, že ukrajinské úřady přišly s varovnou zprávou, kterou MAAE následně částečně dementovala, nebo přinejmenším přišla s uklidňujícím vyjádřením.

Tento typ rozporů vyplývá z toho, že Ukrajina má své informace a agentura má své informace. Ty se mohou lišit, ale pořád tam samozřejmě zůstává otázka, proč se liší. Může to být tím, že naši pozorovatelé nemají přístup všude, nebo se liší proto, že ukrajinská strana dostává z okupovaného území nepřesné zprávy.

Hodně se mluví i o problému s personálem. Informace o tom, v jakých podmínkách se v elektrárně pracuje, se dostávají ven nejčastěji formou anonymních rozhovorů zaměstnanců s médii. Dá se vůbec říct, jak tam pracovníci fungují?

Ano. Pracují tam jak zaměstnanci ruského Rosatomu, tak ukrajinského Enerhoatomu. Víme, že ruská strana se snažila ukrajinské pracovníky donutit, aby podepsali pracovní dohody s Rosatomem a že to tam vyvolalo velké tlaky na personál, docházelo tam k výhružkám a řada lidí z elektrárny odešla. Výsledkem je, že personálu je tam kriticky málo, takže personální situace patří i k těm největším problémům elektrárny.

Rozpolcené je i řízení, protože vlastně ani není jasné, podle jakých zárukových dohod se řízení elektrárny řídí, protože Rusko a Ukrajina mají jiné.

Jak velký problémem by pro Rosatom bylo dosadit si do elektrárny čistě vlastní lidi?

Původní pracovníci jsou, řekl bych, těžko nahraditelní. Jsou to lidé, kteří to tam znají. Důležité je ale i jejich množství. Jde přeci o největší jadernou elektrárnu v Evropě a těch lidí jsou tisíce.