„Naprosté barbarství, přesvědčte se sám.“ Křižovatka u Gazy, kde vraždili teroristé

/Od zvláštního zpravodaje v Izraeli/

Silnice číslo 34 vedoucí podél Pásma Gazy a na ní křižovatka s rozbitou autobusovou zastávkou a vraky aut. Zahnout vpravo izraelští vojáci na checkpointu nedovolí. V blízkém kibucu Mefalsim se prý ještě „dočišťuje“.

Nebezpečí hrozí i tady na křižovatce. V pravidelných intervalech duní výbuchy. Většinou z kanónů izraelských tanků, ale sem tam zazní i svištivý zvuk raket vypalovaných teroristy z Hamásu. Protiraketová obrana Iron Dome většinu zlikviduje. Nad hlavami létají stíhačky. Na horizontu je ve zhruba dva až tři kilometry vzdálené Gaze vidět dým. Tam také izraelská armáda „čistí“.

„Naprosté barbarství,“ utrousí mladá izraelská vojačka a ukazuje na automobily stojící nepatřičně na křižovatce. Přesvědčit se mám prý sám.

U krajnice stojí čtyři zcela vyhořelé odstavené osobáky. O kus dál další. Ve středovém pruhu je nabouraná toyota. U řidiče je vysklené okýnko a volant potřísněný krví. Krev je i na dveřích a pod autem. V předním skle jsou dvě díry po střelách. Na zadní sedačce leží dětská láhev na pití, průhledný školní penál a kolem auta se povalují papírové peníze z Monopolů. O tom, kdo další seděl uvnitř, není pochyb.

Na druhé straně stojí další toyota. S otevřeným kufrem. V něm balík toaletních papírů, dětské vlhčené ubrousky, deka a ženské oblečení. V boku spoluřidiče je deseticentimetrová díra a v předním skle rovnou čtyři otvory, kudy do kabiny vnikly střely.

Před toyotou stojí ještě modrý hyundai napasovaný na svodidla. Vzadu dvě dětské sedačky. Také má vpředu i z boku díry po projektilech a dveře potřísněné krví. Takto „odložených“ aut napočítám na křižovatce necelou dvacítku. Oběti byly dle židovské tradice co nejdříve pohřbeny, prozrazuje voják na checkpointu a nechce se mu popisovat detaily. „Kdoví, jestli vůbec jsou nějací očití svědci,“ pokrčí rameny.

O tom, jak tvrdé boje se na křižovatce a v okolí vedly, svědčí i spálený násep u silnice. Patrně plamenomet nebo nějaká mohutná výbušnina, spekulují vojáci na checkpointu. Pod keřem nalézám ostatek lidské ruky a o kus dál torzo lidského těla. Teroristy. Co na to vojáci? Nic, jen pokrčí rameny.

Ze zavřené silnice vyjíždí auto. Uvnitř sedí postarší manželský pár a krom hebrejštiny hovoří i rusky. V Mefalsimu žije prý početná ruskojazyčná komunita. Třiašedesátiletý Konstantin a sedmapadesátiletá Natália žijí v kibucu přes třicet let. „My proukrajinští,“ zdůrazňuje Natália.

V sobotu, kdy je napadla skupina asi dvaceti teroristů z Hamásu, si říkali, že je konec. „Přišli tam a stříleli do oken. My jsme se s Natalií schovali na zem,“ popisuje Kontantin. V kibucu mají ale skupinku vysloužilých vojáků se zbraněmi, kteří ho začal bránit. Boj trval kolem čtyř hodin.

„My jsme v té době viděli na internetu, co se děje v okolních kibucech, že přijíždějí na motorkách nebo chodí a vraždí civilní lidi,“ dodává Natália.

Pak přišla armáda.

Výsledek? Oproti jiným kibucům v okolí šťastný. Žádný zavražděný, jen pár zraněných. „Viděli jsme, že armáda zajala pět útočníků. Nezabili je, takhle jim svázali ruce za zády a odvezli,“ ukazuje Konstantin. Teď jedou do města na nákup žrádla pro kočky, protože v kibucu, v němž jinak žije zhruba 850 Židů, jich nyní zůstalo jen zhruba deset a je třeba se postarat o hladové kočky.